Za zdí

Text Magda Němcová

Jaro bývá na Středním východě pro Středoevropana letně, ale příjemně teplé, a květen považuji za skvělou dobu na cestu do této oblasti – pokud ovšem klima neztěžkne po staletí nahromaděnými vášněmi, křivdami a hořkostí, jimiž je celá oblast prosáklá až k samým kamenným kostem Země a které čas od času vybuchnou, aby na způsob strombolické sopky s netečností vlastní přírodním dějům zasáhly nevinné i vinné. Většinou bývá východiskem našich cest do všech světových stran hotel v Betlémě, útulné místo za ošklivou betonovou zdí, která město věčných vánoc obkružuje na způsob středověkých hradeb; na rozdíl od starých fortifikací nikoli na obranu před vnějším nebezpečným světem, ale aby místo narození Páně separovaly jako cizorodé a snad i nebezpečné od většinového okolí. Celou krajinou prochází jako betonový had, tak hrozivý na krásných Koudelkových černobílých fotografiích. Po výstavbě tohoto nenáviděného monstrózního symbolu rozdělení poklesly však teroristické útoky vedené z palestinského území na izraelské cíle o sedmdesát pět procent. Důvod proč se ubytováváme v Betlémě je prozaický: je to tam mnohem levnější než v Jeruzalémě, jehož předměstím ostatně Betlém v podstatě je a kam se dá snadno dojet městským autobusem. Letos s úlevou turistů kvitujeme, že radnice betlémského trojměstí utlumila – nejspíš hlavně kvůli turistům, z nichž město žije – jak zelené neóny na minaretech, tak i hlasité vyštěkávání z tlampačů na mešitách stále pravověrnějších a pravověrnějších. Většina žen, na rozdíl od dob nedávných, se bez šátku neodváží vystrčit nos na tržiště. Každý rok si chodíváme prohlédnout a vyfotit graffiti na betonové separační zdi u strážní věže, jen kousek od vstupní brány, té, která před několika lety prodělala kvůli návštěvě papeže trapně potěmkinovské maskování betonové ošklivosti pěknými červenými muškáty. Letos se moc těšíme, protože vedle obchodu s pohlednicemi svých ikonických graffiti a suvenýrů otevřel Banksy „Zazděný“ hotel (Walled Off Hotel), podle svých vlastních slov „hotel s tou nejhorší vyhlídkou na světě“. Naprosto originální a docela drahý hotel, obé umocňuje paradoxy charakteristické pro tento poslední Banksyho palestinských projektů. I když to ke Zdi a „Zazděnému“ hotelu nemáme až tak daleko, objednáváme si taxi, protože kvůli focení exteriérů nechceme riskovat kvůli světlu. Už jsme čekali na taxi, když jižansky gestikulující recepční nám sdělil, že dnes z výletu za uměním nic nebude, protože izraelská armáda uzavřela celou oblast v okolí check pointu, a to včetně „Zazděné“ ulice i s Banksyho hotelem. Vybrali jsme si prostě špatný den. Pátek. U Zdi se shlukli v jednom šiku místní mládenci s mozky vymytými radikálními imány po pátečních modlitbách, aby spolu se svými vrstevníky z našeho příkladného rozvinutého evropského regionu, přesvědčenými o bohulibosti levicového aktivismu stejně jako ti první o nadřazenosti islámu, společně vrhali šutry na zeď a izraelské vojáky, kteří jsou na takovéto taškařice zvyklí a celkem nic si z toho nedělali; oblast – jako vždy při takové příležitosti – uzavřeli a zdivočelou mládež rozehnali. A k čemu to celé bylo? „Našinci“ se do Izraele roky nepodívají a s místními, s těmi se vypořádají, jak je tady zvykem. Na stavu věcí se jako vždy nezměnilo vůbec nic. Druhý den izraelského víkendu, o šabatu, byly vášně muslimského pátku ty tam, a tak jsme se konečně vydali do „Banksyho koutku“. První dojem byl dost rozpačitý: „na Zdi“ dominovala vizuální a písemná sdělení Banksyho následníků, a to dosti prvoplánová a leckdy i poněkud neumětelská. Zato „Zazděný“ hotel je Banksyho mnohovrstevné (staro)mistrovské dílo s dotekem melancholické ironie. Umělcem deklarovaným motivem projektu „Zazděného hotelu“ je britská koloniální stopa, jejíž důsledky ostatně nikoli nepodstatně ovlivňují realitu Předního východu dodnes. Prázdninově bezstarostná fasáda hotelu s figurínou portýra-opičáka stojí jen pár metru naproti betonovým kvádrům Zdi neporozumění. Zařízení hotelu je útulně koloniálně britské, nabídka nápojů je nudně evropská. Palestinští číšníci a servírky obsluhují s pokrovými tvářemi bez úsměvu. Sakra, mohli by se aspoň trochu usmát, když jsou tak dobře placeni, pravil znalec místních poměrů. Ze zdánlivé koloniální pohody čajovny, od starosvětských stolků a klubovek míří barevné paprsky ven a bloudí po popsaném a pomalovaném betonu separační zdi. Podvratná je i idyla Banksyho děl rozvěšených po zdech čajovny a rozestavěných po místnosti. Pěkné landšafty připomínají romantické opuštěné přímořské krajiny Caspara Davida Friedricha. Jen doplněny o připomínku přítomnosti člověka – jedovatě oranžové skvrny odhozených záchranných vest. Doprostřed čela barvotiskového modlícího se Krista míří červený paprsek laserového zaměřovače. Buclatý putto natahuje ručičky po kyslíkové masce. A kouř ze slzného granátu omotává a způli překrývá klasickou bustu. Nalíváme čaj z buclaté pozlacené konvice s květinovým dekorem do stejně přezdobených porcelánových hrnečků a debatujeme. O Banksym, o umění, o Palestině. Banksy by z nás měl radost, tak to nejspíš myslel. Ale má vůbec britský (a navíc bohatý a slavný) umělec právo vyjadřovat se k něčemu, co je zjevně tak složité, že to zatím nikdo neumí rozplést a co nezmůže znát víc než jen povrchně? Určitě ho k tomu opravňuje minimálně britská, ne až tak dávná, koloniální přítomnost. Z využití současných izraelsko-palestinských problémů lze Banksyho obvinit sotva, tomuto tématu se věnuje systematicky a byl to právě on, díky jehož graffiti se betlémská separační zeď stala součástí dějin umění. „Zazděný“ hotel“ zamýšlel jako místo izraelsko-palestinského dialogu. Izraelci se tam však dostanou stěží. Spíš tam zamíří evropští turisté. Pro většinu Palestinců je Banksyho hotel drahý, vlastně moc drahý. A neplánovaně se stal místem, kam chodí příslušníci palestinské smetánky a ševelí spolu britskou angličtinou. I tak je „Zazděný“ hotel pěkný gesamtskunstwerk. Celé jedné stěně dominuje Banksyho instalace z oslepených bezpečnostních kamer a pod nimi pěkně vyrovnaných praků na způsob výzdoby rytířského sálu. Ozvěna věčného boje kluka Davida s obrem Goliášem, ale jakoby viděna zpoza Alenčina kouzelného zrcadla. David byl židovský kluk a obrovitý Goliáš byl Pelištejec. Podle odvěkých nepřátel Izraelitů nazvali Římané dobytou zemi Palestinou. A podle této země jsou o dva tisíce let později zváni tamní Arabové. Jako by se v Banksyho díle bájný Uroboros znova zakousl do vlastního jazyka.

Text editovala Blanka Jiráčková