VITRA SUMMIT 2020

Text Irena Hradecká

Ve dnech 22. a 23. října 2020 proběhla online konference pořádaná švýcarskou nábytkářskou společností Vitra, která byla zpřístupněna bez zpoplatnění široké, nejen odborné, veřejnosti. Ústředním motivem konference byla proměna v nahlížení pracovního prostoru, domova i kanceláře, k níž v celosvětovém měřítku dochází v důsledcích opatření spojených s pandemií Covid-19. Panelové diskuse moderované zejména výkonnou ředitelkou Vitry Norou Fehlbaum a Mateo Kriesem (ředitelem Vitra Design muzea) byly rozděleny do čtyř tématických bloků: Člověk a kancelář, Na designu záleží, Dynamické prostory a Svět na dálku. Jednotlivé vstupy sestávaly vedle vlastní diskuse i z úvodního představení současně vyvíjených i starších produktů a počinů společnosti Vitra, které měly s následnými tématy nějakou souvislost.

Samotné uspořádání konference tak lze mimo jiné chápat i jako vyjádření firemního postoje ve smyslu aktivní účasti na vývoji světového designu a snahy tvůrčím způsobem reagovat na úkoly a otázky celospolečenského kontextu. Podobné interpretaci napovídá rovněž obsazení jednotlivých diskusních panelů a rozhovorů, jichž se po boku věhlasných návrhářů a teoretiků designu a architektury účastnili zástupci tak rozličných odvětví, jakými jsou výrobci textilií, bio-potravin a out-door vybavení, technologičtí výzkumníci, kurátoři, publicisté, psychologové a psychoterapeuti, experti informačních a pokročilých technologií nebo například restauratérka.

Tím pozoruhodněji pak může působit jistá názorová shoda, která panovala napříč jednotlivými řečníky i diskusními bloky. Jakousi základní otázku prolínající se diskusemi skrytě i zcela otevřeně však nejpřesněji formuloval profesor počítačových věd Cal Newport přibližně v tomto znění: pokud distanční pracoviště známe od sedmdesátých let 20. století a veškeré naše současné kancelářské činnosti byly digitálně stabilizovány již v období kolem roku 2010, jak je potom možné, že dosud nedošlo k výraznějšímu poklesu v celkových objemech, které kancelářské prostory představují v rámci našich sídelních celků?

Jeho vlastní odpověď, že distanční práce je prokazatelně méně efektivní, byla postupně doplňována do celkového obrazu v ostatních diskusních příspěvcích. Za podstatný byl považován například pocit komunitní sounáležitosti, jenž vzniká pouze přímým a nezřídka nahodilým osobním kontaktem lidí soustředěných do jednoho pracovního prostoru (a který se objevuje i v těch jeho nejnovějších formách, jakými jsou třeba coworkingová centra). Důležitou roli může hrát i oddělení soukromé a profesionální role jednotlivce a přechod mezi nimi: cesta z domova do kanceláře umožňuje nalézt soustředění potřebné k práci. Bez prostorové změny také snadněji mizí jasná hranice mezi pracovním a volným časem. Lze tedy předpokládat, že kanceláře, tak jak je známe dnes, v blízké době ani v důsledcích současné pandemie zcela nezmizí. Nicméně ať již bude budoucí poměr kancelářské a distanční práce jakýkoli, již nyní můžeme jasně zaznamenat určité posuny v pojetí obou a vzájemného vlivu na jejich prostorové i kvalitativní uspořádání, které by nejen pro návrháře měly vyznačovat spektrum požadavků, k nimž bude stále neodkladněji nutno přihlížet. Psychoterapeutka Esther Perel, profesor organizačního chování Gianpiero Petriglieri a návrhářka Ilse Crawford mezi jinými obzvláště zdůraznili, jak velmi záleží na tom, co daný prostor reprezentuje individuálně a tedy, co k němu lidé osobně cítí. Nejednou bylo zmíněno téma prostorové flexibility a adaptability – dobrá kancelář například pracuje s různými stupni soukromí a nabízí možnosti k realizaci společenských vztahů stejně jako k samotě. Měla by být také vždy prostorem domestikovatelným: již při samotném navrhování je zapotřebí věnovat dostatečnou pozornost různorodosti uživatelských preferencí a vytvářet takové produkty a prostředí, které jsou otevřené kustomizaci. Tytéž požadavky lze samozřejmě vztáhnout i na variantu distanční práce, tedy architekturu a interiérové vybavení domovů.

Budoucí vývoj předpovídat nelze, ale shrneme-li jednotlivé názory, které zazněly během tohoto Vitra Summitu, je možné předpokládat, že centrálně řízené systémy budou nadále jevit ústupnou tendenci ve prospěch systémů distribuovaných, což se týká jak sociálních a ekonomických formací, tak i využívaných nástrojů. Váhavost mezi tradičním a distančním pracovištěm tedy není onou klíčovou otázkou budoucnosti – tou je spíše dynamika adaptability libovolného pracovního prostředí nabízející výhody obou zmiňovaných a tedy i nezbytný posun ze strany návrhářů směřující k začlenění bottom-up přístupů do procesů navrhování.

Další informace naleznete zde: https://www.vitra.com/en-cz/summit