S koncem kalendářního roku většina z nás probírá, co se během něho událo, co nás potkalo, co jsme prožívali. Na začátku prosince se podařilo šéfredaktorce Terezii Pokorné vydat v pětatřicátém roce existence Revolver Revue již 121. číslo tohoto sborníku (http://revolverrevue.cz/rr-1212020), v němž vedle dalšího obsahu v rubrice Umění, kritika, společnost je věnován celý blok reflexí a vzpomínek kurátorce a kritičce umění Ludmile Vachtové (24. 9. 1933 Beroun), která zemřela letos 23. července v Curychu. V úvodním textu Kdyby se za tři desetiletí od pádu komunismu (http://www.bubinekrevolveru.cz/ludmila-vachtova-24-9-1933-beroun-23-7-2020-curych) Terezie Pokorná shrnuje naše kulturní poměry, v nichž se nepodařilo nabídnout od roku 1990 Ludmile Vachtové spolupráci s domácími oficiálními institucemi a využít tak její kurátorské, organizační, kritické či pedagogické schopnosti znásobené činností během 30 let života ve Švýcarsku a navíc ověnčené o významné světové renomé kritičky a znalkyně tvorby Františka Kupky.
Bohužel ani vzápětí po úmrtí Vachtové nebyla její odbornost dostatečně zhodnocena. Proto Terezie Pokorná oslovila několik autorů, aby se pokusili zaznamenat některé souvislosti s osobností Ludmily Vachtové, jež by otevřely pohled na její práci a připravili by tak prvotní základ pro budoucí hlubší zkoumání jejího díla i osobnosti, neboť zejména její kritické statě od dob normalizace byly našemu prostředí prakticky nepřístupny, avšak i po sametové revoluci publikovala i působila hlavně v zahraničí, kde žila. Úvahy a přátelské vzpomínky přinášejí Pavla Pečinková, Michael Špirit, Mahulena Nešlehová, Anita Pelánová, Daniela Marková, Blanka Jiráčková, Magdalena Juříková, Polana Bregantová, Michal Bregant, Barbora Špičáková, Terezie Nekvindová a Viktor Karlík, jež jsou doprovázeny fotografiemi Ludmily Vachtové.
Ludmila Vachtová s Náramkem od Daniely Vinopalnové, asi 1970
Dovoluji si zde jako upoutávku zveřejnit moji vzpomínku na vzájemnou spolupráci.
VELMI OSOBNÍ VZPOMÍNKA NA LUDMILU VACHTOVOU
V posledních letech levičácké názory některých politiků či „pokrokových“ studentů uměleckých oborů na našich vrcholných školách podporují trend, že máme žít pouze přítomností, odhánět od sebe vzpomínky a nanejvýš se zabývat budoucností. Naštěstí i v našem oboru, kterým je historie umění, je minulost podstatná a nutná k porozumění současnosti a snad je i určitým korektivem k jednání v budoucnosti. Je zásadní pro hledání souvislostí, způsobů myšlení, cítění minulých generací, jiných národů, civilizací, mnoha rozličných osobností, života každého člověka.
O Ludmile Vachtové jsem měla jakési ponětí už během dospívání díky její skvělé monografii o Františkovi Kupkovi. To jistě nejsem sama. Také výstavu, kterou mu v roce 1968 uspořádala Národní galerie v Praze ve Valdštejnské jízdárně, vidělo mnoho návštěvníků, ale v mladistvém věku mne doslova uhranula a zároveň povzbudila moji touhu studovat dějiny umění. Porozumět Kupkovu dílu jsem tedy mohla díky Vachtové. Ani ne za čtyři roky následovala děsivá komunistická normalizace. Teprve ve chvíli, kdy jakýsi agilní bolševičtí pracovníci ministerstva kultury svolali do Národního muzea vedoucí pracovníky odborných knihoven, aby jim alibisticky „pouze nadiktovali“ autory, kteří musí být ihned vyřazeni z knihovních fondů a příslušné výtisky nemilosrdně zlikvidovány, jsem se touto cestou dozvěděla, že Ludmila Vachtová žije v zahraničí. Dlouhé seznamy zakázaných autorů jsme museli do sešitu formátu A4 zapsat vlastní rukou – nepřipomíná to snad ďáblův úpis? – poté zapečetit a zpět odevzdat do Národního muzea. No, přes riziko, že mi bude někdo dělat potíže nebo mne vyhodí ze zaměstnání, jsem naopak všechny tyto libri prohibiti v knihovně Národní galerie pečlivě uložila na skryté místo a nadále jsme je zapůjčovali určitému okruhu zájemců. Čas běžel a tak, když jsem se v květnu 1990 stala šéfredaktorkou Ateliéru, jedna z prvních věcí, které jsem učinila, bylo, že jsem napsala Ludmile Vachtové a Věře Jirousové.
Když jsem Ludmile Vachtové nabídla, zda by nechtěla dělat šéfredaktorku místo mne, odpověděla mi svým typickým způsobem – vlídně a zároveň ironicky, možná i trochu pichlavě. To jsem poprvé od ní slyšela, přesněji řečeno četla, její označení „vy tam v Povltaví“. Nebylo to vůbec povýšenecké, i když se to tak na první pohled mohlo zdát, bylo to dle mého mínění vlastně milé a domorodé pojmenování území tak blízkého a zároveň vzdáleného a léta odpíraného. Komunikovaly jsme spolu přes fax a občas jsem jí z redakce měla možnost zatelefonovat (v té době ceny za telefony nebyly zrovna zanedbatelné), a začala naše spolupráce. Sice místo šéfredaktorky s noblesou odmítla a do redakční rady se nechala přemluvit až v roce 1997, ale již v roce 1991 pro Ateliér napsala několik článků a pak nám během let posílala další příspěvky.
Ve svých textech dbala na přesnost faktů. Zajímaly ji vždy hodně souvztažnosti a často také detaily uměleckých děl. Stejným metrem pak sledovala a hodnotila příspěvky druhých autorů. Bývala kritická, ale své názory a připomínky nikdy nezapomněla doplnit přesně charakterizujícím vyjádřením, byť jednovětým. Nebyla příznivkyní planého a přílišného teoretizování ani mělkého „filosofování“ o tvorbě. Její názory byly břitké, ale nebyly zlé. Generace, k níž náležela, měla hluboký vztah k literatuře (Vachtová sama také psala básně), což bylo znát i v jejím osobitě poetickém slohu (k němu patří i ono Povltaví), s nímž se vyjadřovala o hodnocených výtvarných pracích. Tak jak se vyjadřovala rázně, tak také působila svým zevnějškem. Byla menšího vzrůstu a od mládí nosila velmi krátce sestřižené vlasy. Částečně to byl spíše její obranný postoj k lidem, neboť nechtěla ztrácet čas nepodstatnými věcmi a očekávala, že i ostatní se budou vyjadřovat jasně a formulovat precizně své názory. Neměla ráda nedotažené věci. Do hlubšího hodnocení její práce se zde nepouštím, pokud vím, bude se mu věnovat v souboru těchto textů Pavla Pečinková.
V redakční radě Ateliéru setrvala deset let, tedy do roku 2008. Bohužel to také souviselo s nepříznivou finanční situací tohoto časopisu, neboť jsme jí nemohli platit cestovní náklady ze Švýcarska do Prahy a ubytování. Po smrti Ondřeje Sekory ml., bývalého šéfredaktora časopisu Umění a řemesla, v roce 2004 ztratila do značné míry zázemí pro své návštěvy Prahy. Navzdory tomu jsme zůstaly v poměrné úzkém spojení a snad mohu říci, že jsme si vytvořily vzájemně přátelský lidský i pracovní vztah. Z redakce jsme Lídě Vachtové zasílali všechna vydaná čísla Ateliéru a díky telekomunikacím si vyměňovaly názory. Nikdy neztratila zájem o dění v Česku, i když jí nepřipadalo, že by bylo v současnosti nějak zázračně výbojné a závažné. Dostávala jsem od ní rychle reagující faxy či dopisy někdy doprovázené vtipným ilustrativním obrázkem. Bohužel část se jich během redakčního dění nezachovala, některé jsem dala v roce 2015 po ukončení vydávání Ateliéru do Archivu výtvarného umění spolu s celou knihovnou a s mnohými dalšími dokumenty, které jsme nashromáždili za dvacet pět let činnosti. Některé její zprávy však stále vlastním. Sem tam nesly i nějakou výtku k tomu, co jsme ve čtrnáctidenním cyklu vydávání našich novin nezvládli připravit do ideálních proporcí či jednotlivostí.
Nadchází přirozený čas odchodů každého z nás, je mi však líto, že se s Ludmilou Vachtovou musíme rozloučit. Byla to skvělá osobnost, která citelně chyběla československé kunsthistorické obci nejen celá sedmdesátá a osmdesátá léta pro svou jadrnou specifičnost. Jsem ale přesvědčena, že zrovna její pronikavě kořeněné myšlení a řízné vyjadřování bude české umělecké kritice chybět ještě hodně dlouho. Jako doklad, nakolik dovedla být spolupracovnicí a člověkem, který rozumí druhým i českému nejen uměleckému prostředí, ukončím tuto vzpomínku na Ludmilu Vachtovou textem faxu, který mi poslala, když mi bylo v souvislosti s ukončením Ateliéru opravdu nejhůře. Moc mi její slova pomohla v mnoha směrech. V této souvislosti bych ráda zmínila i spolupráci s dalšími kolegy. Je zajímavé, že pozitivní, otevřené a přitom srdečné ohlasy na moji práci v Ateliéru, jsem dostávala převážně ze zahraničí, třeba od Thomase M. Messera, Arturo Schwarze či Pierra Restanyho i od českých teoretiků a umělců žijících po roce 1969 v cizině, k nimž patřil například Jan Kotík, Zdeněk Felix, Arsén Pohribný nebo Irena Goldscheider, Jana Claverie či právě Ludmila Vachtová.
P. S.
„Dobrý den, milá Blanko Jiráčková, děkuji Vám za veškerou robotu, s kterou jste se po léta věnovala Ateliéru. Pro momentální situaci nemám slov. Připadá mi to jako za bolševika. Anebo ještě podlejší? Přesto Vám přeju náležitou porci zdraví v novém roce, dobré přátele a dobrou náladu. A nedejte se ani nadále otrávit. Pozdravení z Příalpí Vaše prastará Ludmila Vachtová Curych, 28/12/15“ Blanka Jiráčková
