Stvořitel světů v betonové džungli

New York, Cavin-Morris Gallery, 12. 10. – 25. 11. 2017

Text Václav Vohlídal

V newyorské čtvrti Chelsea, v jednom z mnoha bloků se nachází Cavin-Morris Gallery. V Chelsea, jednom z kulturních center New Yorku, najdeme podobných galerií více než dvě stě. Cavin-Morris Gallery je ale pro návštěvníka něčím specifická. Svá díla zde totiž v současnosti vystavují na kolektivní přehlídce autorů art brut také čeští umělci, tedy nedávný objev na poli art brut Ota Prouza a František Dymáček. Nacházejí se ve světové konkurenci. Společnost jim dělají umělci z Japonska, Indie, Kanady, nebo Francie. Přesto jsou to jména, o kterých drtivá většina společnosti nikdy neslyšela. Pro umělce, jako je Prouza nebo Dymáček, je to typické. Nacházejí se mimo nejen uměleckého mainstreamu. Žijí na pokraji společnosti, ve svých vlastních světech. Ty pak přenášejí pomocí umění do světa našeho. Nedělají to z touhy po slávě, či penězích ale z nezadržitelné touhy se identifikovat ve světě, kterému tak trochu nerozumí, a ze samé podstaty lidské kreativity. Jsou součástí umění zvaného art brut – spontánního výtvarného vyjádření handikepovaných a společensky marginalizovaných lidí. I z těchto důvodů nazvala newyorská galerie tuto kolektivní výstavu Edgewalkers and Worldbuilders – Stvořitelé světů a lidé pohybující se na okraji.

Příběh Oty Prouzy (1959) je v mnoha ohledech pozoruhodný. Od svých osmi let žije v Domově pro osoby se zdravotním postižením na severu Čech, v Brtníkách. O jeho minulosti a rodině toho víme velmi málo. V držení má Ota Prouza pouze dvě fotografie, které tvoří jeho jediné vzpomínky na dětství. Je obklopen přírodou, ale sní o civilizaci. Ruch velkoměst má pouze zprostředkovaný, především díky fotografiím z časopisů, které si vystřihuje a vlepuje do jím vytvořených knih. Ty slouží jako speciální navigační systém ve světě, kterým je absolutně fascinován a jenž je tak odlišný od Prouzovy reality. Tuto svou obsesi pak přenáší i na papír. Tužkou, pastelkami či fixami tvoří i několik metrů dlouhé kresby plné pohledů na města z ptačí perspektivy. V Prouzově představě jsou to obrovské silnice a do nebes se tyčící mrakodrapy. I příroda má v jeho dílech místo. Kromě svých megalopolí vytváří i kresby lesů a ptáků, kteří ho okouzlují díky své schopnosti létat a dívat se na zemi zvysoka.

Jeho díla jsou srovnatelná s předními umělci světové kvality, až do nedávna je ale měnil za pastelky, jídlo, nebo třeba sto korun. Změna nastala až poté, co jedna studentka pražské DAMU ukázala Prouzova díla své pedagožce Ivaně Brádkové, jež je členkou spolku ABCD, který se art brut zabývá. Ta okamžitě poznala, že Prouzovy kresby jsou výjimečné a srovnatelné se světově uznávanými autory spontánní tvorby. Spolu s kolegyní Terezií Zemánkovou se rozhodly, že jeho ptačí pohledy na svět představí veřejnosti na výstavě Crossroads v  pražském Muzeu Montanelli na podzim roku 2015. Ota Prouza se tak mohl podívat i do své, z časopisů vysněné Prahy, přestože ta skutečná se nemohla vyrovnat představě, kterou si vytvořil ve své hlavě a možná si návštěvu ani neuvědomil.

Kromě domácího úspěchu a výstav se dostavila i pozornost ze zahraničí. Prouzovy kresby jsou zastoupeny ve francouzské sbírce abcd Bruno Decharma a k vidění byly i na dvou ročnících přehlídky Outsider Art Fair v Paříži a New Yorku. V září letošního roku Prouza jako jeden ze čtyř umělců vyhrál v Mnichově pořádanou mezinárodní soutěž Euward7. Jako součást oslavy vítězům bude uskutečněna výstava v muzeu Buchheim v Mnichově. Možná tvorba tohoto stvořitele světů a člověka na okraji společnosti nalezne své další obdivovatele i v našem světě. Přestože Ota Prouza do New Yorku kvůli svému handikepu nemohl odletět, je právě Cavin-Morris Gallery tím místem, kde mohou další lidé jeho práci nejen ocenit, ale i pochopit. Z pohledu jedné z newyorských výškových budov totiž tato betonová džungle působí jako jedna z  Prouzových kreseb.

Foto nahoře: Ota Prouza vystavující v Cavin-Morris Gallery. Foto Václav Vohlídal