Stanislav Kolíbal: Bývalé, nejisté, tušené – Mezinárodní bienále umění v Benátkách – Pavilon České republiky

Zájem jednotlivých států o účast na benátském bienále roste a letošní 58. ročník proto přivítal další čtyři země: Ghanu, Pakistán, Madagaskar a Malajsii. Noví účastníci, stejně jako státy, které nemají vlastní pavilon v rozsáhlém parku Giardini, vystavují nejen v prostorách někdejších loděnic – Arsenale, ale i na různých místech po celém městě. Bývalé Československo si už ve dvacátých letech postavilo podle návrhu architekta Otakara Novotného vlastní pavilon, který stále nese nápis „Cecoslovacchia“. Velikostí patří mezi menší pavilony a dnes se o něj „naše“ dvě země pravidelně dělí. Pro Českou republiku a Slovensko je bienále vlastně quadrienále. Z tohoto důvodu uvažuje Národní galerie a Ministerstvo kultury o pronájmu dalšího prostoru. Česká republika by se tak mohla prezentovat každé dva roky a tato pravidelnost by jí umožnila představit dvojnásobek uměleckých projektů. Zájem umělců o účast v pavilonu České republiky na letošním bienále však oproti roku 2015 výrazně poklesl. Do veřejné soutěže se tehdy přihlásilo 38 návrhů, na aktuální bienále pouze 23.

Letošní bienále bylo navíc poznamenáno „vlnou protestů“. Nejprve, bezprostředně po vyhlášení výsledků, zaslalo řediteli Národní galerie několik účastníků výběrového řízení otevřenou výzvu „ve věci zorganizování veřejné panelové diskuze o výběrových řízeních pro Český a Slovenský pavilon a o koncepci a významu české reprezentace na benátském bienále“. Tato výzva i následná obsáhlá odpověď komisaře pavilonu Adama Budaka byly publikovány na internetovém serveru Artalk.

(Více zde: https://artalk.cz/2018/10/10/otevrena-vyzva-generalnimu-rediteli-a-hlavnimu-kuratorovi-ngp-ve-veci-vyberoveho-rizeni-pro-projekty-na-benatske-bienale/, https://artalk.cz/2018/10/25/re-otevrena-vyzva-generalnimu-rediteli-a-hlavnimu-kuratorovi-ngp-ve-veci-vyberoveho-rizeni-pro-projekty-na-benatske-bienale/).

Při slavnostním zahájení před pavilonem České a Slovenské republiky, kde se letos poprvé sešli ministři kultury obou zemí, pro změnu protestoval jeden ze členů výběrové komise, Jiří David, nikoli však proti průběhu výběrového řízení, ale za odstoupení ministra kultury ČR, který krátce před tím odvolal z funkce ředitele Národní galerie. Davidův protest do jisté míry zrcadlí aktuální situaci v naší zemi i fakt, že během reprezentativních mezinárodních akcí se „špinavé prádlo“ pere lépe než doma.

Vítězným se stal projekt Stanislava Kolíbala a rakouského kurátora Dietra Bognera. Stanislav Kolíbal předložil svůj koncept i pro bienále konané v roce 2015. Podobně jako pro letošní ročník, sestával z monumentálních kreseb realizovaných přímo na stěny pavilonu a z reliéfů vzniklých v různých obdobích. V záloze byly plastiky a uvažoval i o některé ze svých „Staveb“ nebo o zcela novém objektu, který by navrhl přímo pro daný prostor.

Výběr pro aktuální bienále pojal Kolíbal, podle jeho vlastních slov, „jako malou retrospektivu“. Na ploše je rozmístěno pouze několik bílých plastik ze 60. let, ostatní díla zaplnila stěny, které byly pro expozici maximálně využity. Jsou tu ploché závěsné reliéfy, instalace s použitím provázku a geometrické kresby, kterým se věnoval při svém pobytu v Berlíně na samém konci osmdesátých let, jež daly vzniknout prostorovým „Stavbám“ ze dřeva a železa. Žádná ze „Staveb“ však nebyla zařazena s odůvodněním, že prostor pavilonu je pro jejich umístění příliš malý. Díky střízlivému výběru prací není expozice přehlcena a diváka tak snadno vtáhne nejen do dialogu s jednotlivými díly, ale „předvede“ mu zároveň vzájemný dialog jednotlivých prací i jejich dialog se samotnou stavbou. Expozice by si však zasloužila být doplněna orientačním plánkem a brožurou dostupnou všem návštěvníkům, která by obsahovala fotografie všech vystavených prací spolu s výstižným komentářem.

„To, že jsem nestudoval sochařství, mě často vedlo ke sporům s mými kolegy,“ pronesl Stanislav Kolíbal hned v úvodu své řeči během preview. „Chápal jsem sochu jinak. Nevycházel jsem z objemu jako oni, byť se třeba modernizovali, ale vycházel jsem z obrysů.“ Nejstarší vystavená práce je z roku 1963, kdy začal spolupracovat na úkolech pro architekturu a obrátil se ke geometrii. Prostřednictvím geometrie dokázal vyjádřit základní pocity o čase a našem bytí. Tématu nejistoty a lability je věnována například práce nazvaná „Pád“ – tři válce, které před tím byly kolmicí a teď se šinou pomalu na zem nebo „Ticho po pádu“ – tyč, která spadla a vysunula tak původní čtverec, jehož základnu tvořila. Uprostřed sálu je pak plastika čtyř o sebe opřených polokoulí nazvaná „Labil“. „To, co nejvíce ovlivnilo můj vývoj, byla práce s divadelním prostorem. Tato zkušenost vedla k tomu, že se mé sochy začaly stávat instalacemi. Začal jsem používat nitě a provázky a tím se sochařská činnost dostala na úplně jinou rovinu.“

Instalace s provázkem v sedmdesátých letech následovaly už zmíněné geometrické kresby. V pavilonu jim dominuje Kolíbalův poměrně nedávno „odzkoušený“ experiment, a to velká kresba provedená přímo na stěnu. Na ní navazuje její druhá podoba, nikoli v ploše, ale převedená do prostoru. Vznikla tak rozměrná, kovová, plochá a perforovaná geometrická konstrukce bílé barvy umístěná před hlavním vstupem do pavilonu. Expozice dostala název podle vystaveného plochého reliéfu z roku 1976, kde autor vyjádřil na ploše pomocí minimálních prostředků tři stavy bytí, minulost, přítomnost a budoucnost. Kolíbalovo „Bývalé, nejisté, tušené“ má být zároveň odpovědí hlavnímu kurátorovi bienále na to, jak bylo možné tvořit v zajímavých časech. Přídavné jméno „zajímavých“ je tu zároveň chápáno jako v „nelehkých“ časech.

K názvu letošního ročníku „Přál bych vám žít v zajímavých časech“ inspirovalo hlavního kurátora, Američana Ralpha Rugoffa, imaginární rčení. Úsloví „Přál bych vám žít v zajímavých časech“ je už několik desítek let citováno řadou autorů a významných politiků západního světa. Ačkoli je toto rčení pokládáno za „starou čínskou kletbu“, pravděpodobně se v Číně nikdy nepoužívalo a jedná se pouze o jeden z mnohých „orientalismů“ vytvořených na západě.  Právě nejistý původ i ne zcela jasný význam, respektive jeho mnohovýznamovost, má podle kurátora nemálo společného s dnešní dobou, pro kterou jsou příznačné určité schizofrenní rysy, protichůdná tvrzení a šíření fake news prostřednictvím internetu.

Kurátor Ralph Rugoff nepovažuje umění za zprávu, která se dá snadno rozluštit a pochopit. Za nejzajímavější díla považuje ta, která nám nabízí přitažlivé počáteční body, nikoli závěry. Taková díla se pak pro nás mohou stát určitým návodem a průvodcem, jak žít a myslet v zajímavých časech. Kolíbalova „malá velká“ retrospektiva takovým průvodcem bezesporu je.

Hana Crotti Křenková