V rámci projektu CZ’ECO DELL’ARTE VISUALE CONTEMPORANEA – CZ’ozvěny současného umění probíhá od 8. 6. do 29. 6. 2018 v Galerii Českého centra v Miláně výstava nazvaná Spacewalk, která spojuje tři autory, dva muže a jednu ženu, odlišných generací. Vladimír Havlík (1959), Jaroslav Chramosta (1978) a Adéla Součková (1985) pracují s rozličnými médii a v Miláně společně vystavují vůbec poprvé. Vybrané práce umělců fungují samostatně a zároveň jako celek, kdy zjednodušené archetypální (Adéla Součková) či abstrahované tvary umělci podřizují geometrickému řádu a od světla, jež prostupuje kresby tužkou na papíře (Vladimír Havlík) směřují ke „skutečnému“ světlu, jenž se dostává do prostoru díky nepatrným umělým vláknům zasazeným v plochých objektech z betonu (Jaroslav Chramosta). Jejich dílo propojuje určitá vnitřní a subtilní spřízněnost. Zatímco Vladimír Havlík pracuje s půdorysy církevních staveb a Adéla Součková se zaměřila na vztah člověka k naší planetě, Jaroslava Chramostu zajímají prolínající se dimenze vesmíru. Všichni ale ve výsledku shodně transformují sledované fenomény a procesy do geometrizovaných struktur. Havlík mění architektonické plány v mimozemské lodě, Chramosta přetváří své představy o možné podobě vesmíru do světelných plánů a Součková matku Zemi personifikuje postavami archaických venuší. Fascinace samotným procesem vzniku, který se stává až rituálem, je však nepochybně všem třem společná.
Adéla Součková prezentuje malby a tisky na textiliích, doplněné zvukovou nahrávkou – eposem o Zemi. Jedná se o užší výběr prací, které původně vznikly pro projekt nazvaný „O Zemi, jež se probouzí z nepokojného snu“ (2016). Na velké formáty Součková zaznamenala jednoduchou formou ikony „rozpixelovaných“ Venuší, které se stávají strukturovanými obrazci, s nimiž pracují také Chramosta i Havlík. Malby a tisky nanášené bramborovými razítky na látku jsou současně zavěšeny v prostoru do symbolického kruhu, jež paralelně může odkazovat ke tvaru planety nebo také k tajemnému obřadu. Malby jsou nepochybně inspirované siluetou známé plastiky Věstonické venuše pocházející z období gravetské kultury rovinných jeskyních sídlišť, ze kterého se u nás zachovaly vedle ženských plastik také figurky zvířat. Zatímco naturalistické zpodobení zvěře často sloužilo k lovecké magii, zpodobení ženy bylo často projevem sublimované sexuality a plodnosti, jak je tomu v případě Věstonické venuše – plastiky vymodelované ze směsi popela, hlíny a kostního prachu. Pro přírodního člověka v mladším paleolitu byl impulsem k tvorbě pravděpodobně silný mimetický instinkt, díky němuž se ztotožnil s prostředím, v němž žil, a také Součková primární archetypální symbol ve své práci spojuje s matkou Zemí – s planetou, která je naším domovem.
Vladimír Havlík: Lighthouse (Orvieto, cathedral). Kresba na papíře.1990
Cyklus kreseb tužkou na papíře od Vladimíra Havlíka vznikl v první polovině devadesátých let a předcházely mu kresby, které vytvořil už na konci předchozího desetiletí. Havlík vychází z konkrétních půdorysů sakrálních staveb, které tu „byly“ už před námi. Kostely, rotundy, kaple nebo klášterní komplexy a antické chrámy střídají půdorysy zámeckých staveb a to nejen na území České republiky, ale také Itálie. I u něho se objevuje, podobně jako u Součkové, specifický prvek spojený s historií naší země. Je jím rotunda, jeden z nejstarších stavebních typů sakrální stavby na našem území. Ačkoliv jsme zvyklí vnímat exaktní a popisné plány staveb jako návod vypovídající o jejich tvaru, v Havlíkových precizních kresbách jsme svědky toho, že se půdorysy mění v různé objekty, jež svým tvarem mohou vzdáleně připomínat. Jeho imaginace nenásilnou formou proměnila půdorys například v Maják, Satelit a Orbitální stanici nebo dokonce i v „organickou“ Veverku. Tyto precizní kresby tužkou jsou v jeho tvorbě výjimečné, autor se věnuje především performancím, akčnímu a konceptuálnímu umění.
Zatímco nám Havlík odhaluje půdorysy ukryté uvnitř staveb a posouvá jejich význam, Chramosta nás vyvádí vzhůru k nebeským výšinám, abychom spolu s ním objevili to, co skrývá vesmír.
Adéla Součková: About the Earth Awakening from a Restless Dream, 2016. ČC Berlin. Foto Aleks Slota
Membrány Jaroslava Chramosty jsou souborem, který vzniká od roku 2015 a v němž autor poznatky vědeckých teorií nabízejících hypotézy o možném uspořádání vesmíru, nečekaně aplikuje na „betonové kůže“ pomocí světelných rastrů. Umělec převádí své estetické vize vycházející z domněnek tzv. Teorie superstrun a M-teorie i z představy o možném blížícím se přirozeném rozšíření vědomí světa do fragmentů vesmírných map, které fungují jako světelné filtry umožňující pomyslně nahlédnout do tajemných meziplanetárních prostorů a synchronního bezčasí. Kombinace moderních materiálů (beton a světelné vlákno) s lineárně vedenými plány zářících drah dává vzniknout subtilním objektům – „snícím vesmírům“ kumulujícím informace o nepoznaných formách lidské existence. První z teorií totiž předpokládá, že základními stavebními kameny přírody nejsou částice s nulovými rozměry, nýbrž jednorozměrné struny, které vibrují rozmanitými způsoby. Veškeré interakce se tak redukují na spojování a rozpojování těchto strun a zastánci této dosud kontroverzní teorie se domnívají, že vesmír má – namísto nám dobře známých čtyř rozměrů – jedenáct rozměrů, jeden časový a deset prostorových. V současné době existuje pět konzistentních, ale vzájemně se lišících teorií superstrun. Tyto soustavy poznatků jsou však pevně svázány dualitami, objevenými v tzv. druhé superstrunové revoluci v roce 1995. Pomocí těchto dualit sjednocuje zmíněné teorie tzv. M-teorie, jež je formulována pro časoprostor o jedenácti dimenzích a která ještě bezpochyby čeká na vysvětlení.
Jaroslav Chramosta: Membrane III. Beton, světelná vlákna. 2015
Sledujeme-li světelné kosmické plány, siluety pravěkých venuší nebo proměňující se půdorysy, neunikne nám, že všichni tři autoři se dotýkají tajemna, aby zpřítomnili vzdálené, ať už se jedná o vzdálenost v čase nebo v prostoru.
Hana Crotti Křenková a Lucie Váchová
Určitě si přečtěte:
22 
