Včera zemřel doyen české historie dějin umění, historik a teoretik výtvarného umění, pedagog a také v 90. letech 20. století kulturní rada v USA, Jiří Šetlík (2. 4. 1929 – 28. 1. 2023). Měla jsem štěstí, že mne, velmi mladou, budoucí adeptku studií dějin umění, v roce 1969 po ukončení Střední knihovnické školy jako tehdejší ředitel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze přijal do knihovny této instituce. Liberální, demokratická a vysoce profesionální atmosféra muzea byla pro mne hlavně tou pravou vysokou školou etiky a morálky v době začínající tuhé normalizace.
Stručné životopisné údaje Jiřího Šetlíka každý najde na stránkách Wikipedie nebo ve Slovníku historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích…, který vydalo nakladatelství Academia v roce 2016, proto si zde dovolím zavzpomínat pouze velmi neoficiálně na tuto velkou osobnost. Měla jsem možnost i v pozdějších letech se s Jiřím Šetlíkem potkávat a úzce spolupracovat, neboť i přes veškerou jeho pracovní zaneprázdněnost byl vždy ochotný poskytnout a publikovat ve čtrnáctideníku Ateliér svoje úvahy a eseje o hlavně českém výtvarném umění. Od roku 1962 byl přínosným členem české sekce Mezinárodní asociace výtvarných kritiků AICA, která bohužel v posledních letech ztrácí na své aktivitě. V roce 1990 například spoluzakládal Cenu Jindřicha Chalupeckého určenou pro umělce do 35 let. Během 70. a 80. let se zasloužil o vydávání samizdatových svazků a esejů o neoficiálním umění autorů, kteří měli zakázáno působit na veřejnosti. V 90. letech věnoval část své sbírky výtvarného umění Muzeu umění a designu v Benešově. Po celou dobu své dlouhé kariéry se zajímal o současné české i světové výtvarné umění a to nejenom z profesionálního hlediska, ale především jako soucítící člověk. Čest jeho památce!
Blanka Jiráčková
