PŘESTĚHOVAL SE BAUHAUS DO KRAKOVA?

 Text Tomáš Fassati

Stranou pozornosti české veřejnosti oslavila v minulém roce dvousté narozeniny Akademie výtvarných umění v polském Krakově. V tuzemsku jsme se mohli s jejími stopami setkávat zejména na výstavách Mezinárodního Bienále grafického designu v Brně, kde pozorné návštěvníky musely zaujmout například různě prezentované výsledky výzkumů čitelnosti v oblasti typografie. Byly pečlivé, přesvědčivé a dávaly najevo, že pocházejí z laboratorního výzkumu prováděného designéry ve spolupráci s teoretiky vizuální komunikace, nebo grafiky samotnými, ale kvalitně vědecky poučenými. To je praxe, na kterou nejsme na uměleckých akademiích zvyklí, neboť spolupráce umělců s kognitivními psychology, ergonomy nebo odborníky z oblasti exaktních věd je zatím vzácná, protože oplývá intelektuální náročností a v důsledku pak vede k nepříjemným omezením nevázané „tvůrčí svobody“ grafických designérů.

To je pravděpodobně jeden z podstatných důvodů, proč smysluplné pokusy o větší spojení užitého umění s vědou v novátorských školách jako byl Bauhaus, na něj navazující institut designu v Chicagu nebo Hochschule für Gestaltung v německém Ulmu upadly v zapomnění. Pokud bychom, byť třeba trochu zjednodušeně, přičítali náročnější výukové metody uvedených škol vlivu dobového myšlení první poloviny 20. století, museli bychom si položit otázku, proč vývoj k současnosti, tolik závislý na přírodních vědách nakonec k nim budí nedůvěru a skepsi. Bauhaus byl známý svým vztahem k sociologii a psychologii, ale který dnešní designér je v těchto oborech kvalifikovaný? Heslem ulmské školy bylo vychovávat „šlechtice mezi designéry“ právě důrazem na vědecké znalosti tvůrců na prahu rozvoje kybernetiky. Obě školy přesvědčivě prezentovaly své koncepční vize známými grafickými schématy, které dávaly jasně najevo pedagogické souvislosti. Která škola se o to dnes snaží?

Při takových úvahách není možné vynechat známé teze profesora Jana Michla[1], který hovoří o negativním vlivu modernismu na výuku designérů, jehož důsledky se dodnes nepodařilo překonat. Byť s česko-norským teoretikem designu nemusíme ve všem souhlasit, rád bych viděl, zda by se někomu podařilo zpochybnit jeho pojem a negativní efekt „bezpředmětné pedagogiky“, která připravila studenty o dostatek komplexní smyslové zkušenosti a vedla k nevyváženosti vnímání kvalit designu ve prospěch estetiky. Další vývoj vinou nadužívání technologií směřující do dnešního bezkontaktního světa problém jen zvětšil. Dobrou reakcí na to je postdigitální pedagogika, která vrací do hry přirozený komplexní smyslový vjem. Ale její potřebu zatím vnímá málokdo. Za pozornost stojí také Michlova analýza vývoje vztahů uměleckoprůmyslových škol a muzeí, kde negativní důsledky neharmonického hodnocení kvalit designu dopadly i na sbírkotvorné instituce a projevily se také v povrchních metodách prezentace, které v tuzemsku zásadně překonalo díky svých vzdělávacím laboratořím asi jen benešovské Muzeum umění a designu.

Podíváme-li se na strukturu a skladbu výuky užitých oborů Akademie sztuk pieknych v Krakově, vidíme, že může jít o příkladnou školu, které se podařilo s neblahým pedagogickým dědictvím moderny vypořádat. Přes úctyhodné stáří školy se zde ale design vyučuje teprve od 60. let minulého století. Historii tu však má delší. V Krakově vzniklo po Londýně a Vídni jedno z nejstarších uměleckoprůmyslových muzeí v Evropě, a protože k němu nebyla, jako jinde, založena také škola, začalo zajišťovat výuku do jisté míry samo. Nešťastnou shodou okolností se však nedožilo zahájení výuky užité tvorby na akademii. Její průkopníci v proklamované vizi chtěli navázat na metody slavných škol v Bauhausu a Ulmu. A udělali pro to mnohé.

Materiálním předpokladem bylo vytvořit ve škole plné ateliérů s tradicí volného umění pro design protiváhu množstvím laboratoří zaměřených na praktickou funkčnost. V Krakově najdeme laboratoře se zaměřením na osvětlení, barvy, ergonomii, základy funkčnosti, psychologii vnímání, interaktivitu, materiály ad. Zkušení pedagogové vědí, že například při výuce o barvách nebo materiálech si nemůžeme vystačit se samotnými vzorníky, musíme studentům umožnit vzorky různými způsoby měřit, testovat. V Krakově jde o skutečné laboratoře, ne o módní pojem, s nímž se dnes poměrně často setkáváme, kterým se poněkud zjednodušeně nahrazuje slovo „ateliér“. Ten ovšem dnes v designu i architektuře představuje zase jen bezdotykovou počítačovou pracovnu. Pro neformální laboratoř je mj. nezbytné přístrojové vybavení, což je záležitost, která se na běžných tradičních akademiích velmi těžko prosazuje. A také odborná obsluha. Poctiví mistři designu otevřeně přiznávají, že i přes dlouholetou praxi těžko mohou pojmout celý komplex interdisciplinárních znalostí, který dnes technologie a akceptování ergonomických a ekologických kvalit vyžadují.

Pro překonání formálního přístupu k designu je vedle materiální základny samozřejmě důležitá ta myšlenková. V Krakově se to projevuje nejen zařazením mnoha vědeckých oborů do výuky, ale zejména jejich prolnutím s široce pojímanou teorií designu, která vyžaduje aktivní interdisciplinaritu, tedy vzájemný opravdu tvůrčí kontakt zúčastněných vědců včetně tradičních historiků umění a umělců.

Možná si položíte otázku, proč tak kvalitně koncipovaná výuka nepřináší škole větší slávu na mezinárodním kolbišti? Odpověď je jednoduchá, byť na naše poměry asi nezvyklá. Mezinárodní soutěže a přehlídky stále nevyváženě konzervativně preferují estetiku, tak proč by chtěly oslavovat vyrovnané kvality? Dokonce ani proslulá cena RED DOT chlubící se komplexností hodnocení se podle českých účastníků porot neobtěžuje objektivním testováním funkčnosti a ergonomie. Harmonicky vyrovnané kvality jsou přínosem spíše než pro běžný život než pro slávu. Dokonce často nejsou efektní ani pro zisk. Český institut inteligentního designu provedl řadu srovnávacích analýz, z nichž vyplynuly zajímavé poznatky, proč vyrovnané, nepovrchní kvality nejsou komerčně atraktivní.[2] To je ovšem téma na samostatný text. Ne ale tak složité, že by si je každý nemohl z běžné praxe sám doložit. Souvisí mj. se zásadami profesní etiky.

V tomto směru může Akademia sztuk pieknych vítězit v hodnocení u nevelké části nepovrchní veřejnosti, protože má všechny předpoklady mít mezi současnými světovými školami designu nepochybně nejkvalitnější Deklaraci společenské odpovědnosti. Také by nebylo chybou, kdyby namísto mnoha povrchně atraktivních škol designu západní Evropy přilákala hodně českých studentů na výměnné stáže Erasmus.

[1] Michl, Jan: Funkcionalismus, design, škola, trh, VŠUP, Praha, 2013

[2] Fassati, Tomáš: Inteligentní je víc než chytrý, ČVUT, Praha 2018