„Originální padělatelé ze střední školy“ – příspěvek ke stému výročí úmrtí Amedea Modiglianiho

Letos uplynulo sto let od úmrtí Amedea Modiglianiho a zatím to vypadá, že toto výročí nebude důvodem k nějaké aféře. Ale proč to zmiňuji? Atelier for Art není přece bulvární plátek, který si libuje v pikantních skandálech. Nicméně, když si uměnímilovný svět připomínal pro změnu sto let od narození Amedea Modiglianiho, a vzhledem k tomu, že se umělec dožil „pouhých“ šestatřiceti let, to nebylo až tak dávno, u tohoto výročí skandál nechyběl. Tato událost, která v našem prostředí není příliš známá, stojí za pozornost už z tohoto důvodu, ale také proto, že věc měla poměrně zajímavé pokračování a vyústění, které naopak na stránky Atelieru, podle mého názoru, patří.

Modigliani, bohužel, náleží k umělcům, kteří jsou nejvíce falzifikováni. Avšak o tom, že padělky nemusí vznikat pouze k získání finanční částky, svědčí událost z roku 1984. Díky jednomu „padělku“, který vlastně ani „autentickým dílem“ být nechtěl, byly odhaleny dva padělky „skutečné“.

V roce 1984, kdy uplynulo sto let od narození Modiglianiho, se chystalo několik výstav na různých místech. Expozici připravovali také v Muzeu moderního umění v Livornu, kde se umělec narodil. V italském přístavním městě se několik desítek let tradovalo, že Modigliani, který žil ve Francii, v roce 1909, kdy přijel krátce do rodného Livorna, při svém návratu do Paříže vhodil do vodního kanálu několik svých soch. V roce 1984, u příležitosti chystané výstavy, bylo konečně rozhodnuto prozkoumat oblast vodního kanálu, kam měly být údajně, před pět a sedmdesáti lety, sochy vhozeny.

Akce byla úspěšná a postupně byly z vody vyloveny tři sochy znázorňující ženské hlavy.

Reakce byly silně pozitivní a mnohé autority považovaly takřka bez váhání ženské hlavy za dílo Amedea Modiglianiho. Autorství naopak zpochybnil sběratel a znalec Modiglianiho díla Carlo Pepi.  Ředitelka muzea v Livornu a kurátorka připravované výstavy Vera Durbè považovala sochy za originály a stejného názoru byl i její bratr Dario Durbè, sám historik umění působící v Národní galerii moderního umění v Římě. Nečekaně se však přihlásili tři chlapci, středoškolští studenti, kteří oznámili, že autory jedné ze tří hlav jsou oni. Mysleli si totiž, že legenda o sochách hozených do vody se nezakládá na pravdě a jde jen o vtipnou historku. Napadlo je proto, senzace chtivou veřejnost uspokojit a rozhodli se, trochu si zažertovat. Svůj počin pak museli obhájit přímo před televizními kamerami, kde předvedli, jak hlavu udělali a uvedli na pravou míru svůj žert.

Chlapci netušili, že z vody budou vyloveny současně ještě dvě další sochy ženských hlav a že svým jednáním tak překazí jiný, zřejmě dobře připravený plán. Zanedlouho se totiž i ke dvěma dalším vyloveným sochám přihlásil jejich autor. Byl jím přístavní dělník a „neúspěšný“ malíř, který měl v nedávné minulosti problémy se zákonem, Angelo Froglia. Ten na svou obranu ne zcela přesvědčivě uvedl, že vše udělal proto, aby viděl, jakou nález vyvolá reakci a neváhal svůj počin přirovnat ke konceptuálnímu umění.

Faktem je, že v roce 1984 tento pozoruhodný „výlov“ měl za následek mezinárodní ostudu a také propuštění obou sourozenců Durbè z jejich pracovních míst. Na scénu v té době ale vstupuje ještě další občan Livorna, majitel autodílny Piero Carbone, který ihned po výlovu soch z vody oznámil, že se musí jednat o padělky. Originály Modiglianiho soch, které umělec zanechal v roce 1909 v Livornu, totiž byly, podle jeho slov, uschovány u něho. Vysvětluje, že Modigliani je při svém odjezdu do Paříže nevhodil do vody, ale svěřil je do opatrování svému známému Robertu Simoncinimu, po kterém on sochy zdědil. Po Modiglianiho smrti Roberto Simoncini pochopil, že je vlastníkem velmi cenných děl, svůj „majetek“ však držel v tajnosti a svěřil se pouze jediné osobě, svému příbuznému, kterým byl Piero Carbone. Ten po Simonciniho smrti nadále držel v tajnosti existenci soch, které byly uschovány spolu s dalšími drobnostmi ve velkém původním kufru.

V roce 1984, zřejmě i pod tlakem, že by „jakési“ sochy vylovené z vodního kanálu mohly zničit existenci „jeho“ originálů, Piero Carbone vyšel s pravdou na světlo. Nikdo mu však v tu chvíli nevěřil a nikdo si jeho svědectví nechtěl vyslechnout ani později. Zájem o tyto údajné originály aféra z roku 1984 zcela potlačila a případ se začne prošetřovat až v devadesátých letech, kdy se poněkud zoufalý majitel dobře utajených soch svěří té správné osobě. Je jí Giuseppe Saracino, módní stylista z Livorna, který zavítal do autodílny. Saracino začne situaci řešit a obrátí se na sběratele a znalce Modiglianiho prací Carla Pepiho, jehož palec v roce 1984 směřoval dolů.

Dnes jsou tři sochy znázorňující ženské hlavy, které byly uschované v autodílně, po důkladném prozkoumání považovány za originály. Na rozdíl od padělků vylovených z vody jsou tyto ženské hlavy výrazně plastické a rozdíl jak v materiálu tak v kvalitě provedení je vskutku markantní.  Nestaly se však součástí veřejně přístupné umělecké sbírky, ale jsou uchovávány v jedné bankovní instituci. Současní majitelé chtějí zůstat v anonymitě a prozatím nezapůjčili sochy na výstavu. Zřejmě ani letos, kdy si připomínáme sto let od umělcovy smrti, Modiglianiho tři ženské hlavy, a údajně jediné jeho sochy na území Itálie, nebudou v jeho rodném Livornu vystaveny.