Nekonečno Rosemarie Castoro

Ačkoliv v  60. a 70. letech minulého století patřila Rosemarie Castoro (1939-2015) do okruhu newyorských avantgardních tvůrců, jako významná představitelka minimalismu a konceptuálního umění nedosáhla stejného uznání jako někteří její mužští kolegové. MACBA v současnosti prezentuje téměř 250 jejích děl, dosud nepublikovanou dokumentaci nebo soukromé deníky, aby připomněla osobnost, která slovy Lucy Lippard zužitkovala minimalismus ryze specifickým způsobem. Právě Lippard zahrnula práce autorky na legendární výstavu 577,087 v roce 1969 a o rok později je zařadila také do projektu 955,000. Umělkyně a básnířka začínala svou kariéru jako grafička, ale záhy se zaměřila na pohyb díky pozici tanečnice i choreografky New Dance Group, kdy si paralelně začala uvědomovat důležitost prostoru, a následně čím dál víc inklinovala k malířství i sochařství. Castoro aktivně participovala také na projektech Art Workers‘ Coalition nebo na tanečních performancích Yvonne Rainer, ale nepochybně ji oslovil také feminismus, i když na tomto hnutí aktivně neparticipovala. Výstava zahrnuje časné práce autorky z let 1964-79 odkazující na diverzitu tvůrčích činností a zahrnuje výběr z abstraktního malířství, dokumentace performancí či instalace.

V roce 1963 se umělkyně provdala za Carla Andre a její první plátna z let 1964-65 na čtvercových formátech evokují mozaiky strukturované do tvaru Y a připomínají Castor jako jednu z prvních propagátorek monochromní malby. Později malířka situovala obrysy tohoto písmene právě na jednobarevná pozadí a strohé kompozice, v nichž objevila možnost neomezeného opakování, jsou první manifestací tématu nekonečna v její práci, předznamenávajícího posun ke konceptuálnímu umění na konci 60. let. Čím dál významnější roli začaly hrát v jejím díle rovněž diagonální linie sloužící k záznamům prostorových měření nebo vlastní texty a básně, podobně jako experimenty se zvukem, instalací a časovými sekvencemi (Stopwatch).  Neméně důležité byly mimo to pouliční akce – tzv. Street Works, během nichž si přivazovala na kolo plechovku s barvou zanechávající stopy ve čtvrtích velkoměsta, označovala části ulic lepící páskou, vytvářela často pomíjivé objekty, které byly součástí jejích performancí (například Gates of Troy v Soho). Tvarově strohé sochy a instalace nabývaly později větších rozměrů a Castoro se přiklonila v polovině 70. let k landartovým realizacím, kde experimenty s perspektivou a nahlížením z výšky odkazují znovu k zájmu o téma nekonečna. Na konci desetiletí pak autorka pracovala rovněž na sérii Flashers – totemických objektů z oceli a betonu. Důležitým svědectvím tvůrčích postupů jsou v expozici zejména osobní deníky autorky, jež si mezi lety 1969-78 vedla téměř každý den. Obsahují kresby plné diagramů a seznamů, poetické i dokumentační fotografie vlastní práce, ale sekundárně poodhalují také každodenní problémy, zájem o poezii, těsnou reciprocitu mezi osobními a uměleckými průzkumy, naznačují nezbytnost řešit existenciální otázky. Další podstatný fakt připomínaný v rámci výstavního projektu je, že Castoro žila a pracovala víc než padesát let v Soho, kde měla své studio, zpočátku sdílené se svým mužem, jež bylo nepochybně místem úzce propojeným s její tvorbou. Výstavu, která začala na podzim loňského roku je v Barceloně možné navštívit ještě do 15. 4. 2018.

Titulní obrázek: Rosemarie Castoro journals