Rotterdam, Kunsthal, 1. 11. 2017 – 25. 2. 2018
Text Blanka Jiráčková
Kunsthal Rotterdam zpřístupňuje divákům od 1. 11. 2017 do 25. 2. 2018 dílo malíře, který řekl: “Je voudrais peindre un tableu dans lequel je pourrais vivre.” (“Chtěl bych namalovat obraz, v němž bych mohl žít.”). Velkorysá retrospektiva nazvaná Paul Delvaux Master of the dream je věnována jednomu z největších belgických umělců, jenž žil v letech 1897 – 1994. Přináší na 90 prací – obrazů, kreseb a akvarelů, které byly zapůjčeny ze státních i soukromých sbírek.
Paul Delvaux, De skeletten (The Skeletons), 1944, oil and Indian ink on panel. Private collection, entrusted to the Museum of Ixelles. © Fondation Paul Delvaux, Sint Idesbald / Belgium, c/o Pictoright Amsterdam 2017
Ačkoliv se Paul Delvaux vyprofiloval jako malíř, studoval v Bruselu na Académie royale des Beaux-arts architekturu. V jeho prvních plátnech nalézáme ohlasy impresionismu, postimpresionismu a expresionismu, záhy si však vytvořil svébytný osobní styl, který se ve druhé polovině 20. let 20. století přiblížil k surrealistickému pojetí imaginace. Delvauxův svět fantazie se pohyboval v reálných architektonických kulisách, často inspirovaných řeckou a římskou architekturou, do nichž zasazoval převážně postavy mladých žen, vše vzájemně propojil do snové atmosféry, kterou tvoří neskutečné – nereálné vztahy a celek tak svým uspořádáním působí více jako tiché zátiší (v duchu Delvauxova výroku “J’aime la poésie du silence…”). Obrazová kompozice svou skladbou vyvolává dojem zvláštní jakoby zamrzlé scény. Tajuplnost, kterou v jeho obrazech nalézáme, Paul Delvaux sdílel se svými krajany Jamesem Ensorem, Gustavem de Smetem, Constantem Permekem, přátelil se s mágem surrealistické malby Reném Magrittem a obdivoval práce Itala Giorgia De Chirica.
Do artefaktů Paula Delvauxa jako významný prvek vstoupila především žena, která je krásná, přesto je svým způsobem odzizená, je uzavřená ve své vlastní slonovinové věži, je nepřístupná, možná je i neživá, je to jakási ideální půvabná kráska. Vztah k druhému pohlaví měl tento umělec podmíněný dominantním postavením ženy v jeho rodině, tedy matky. Sám se také oženil až v poměrně pozdním věku, když mu bylo 52 let, ale manželství nebylo zrovna šťastné.
Tento umělec byl od svého dětství fascinován vlaky, tramvajemi a nádražními stanicemi a místy, kde se lidé shromažďovali k odjezdu a proto je s velkou oblibou používal jako pozadí pro figurální výjevy. Okouzlení stroji, zalíbení v technice a v obecné rovině rozvoj malířovy fantazie souvisí s jeho dětským obdivem k Julesu Vernovi, jehož byl vášnivým čtenářem. V Delvauxově architektuře však nalezneme také makabrózní náměty, hojně zobrazoval lidské kostry spokojeně usazené v interiérech, čímž se pravděpodobně inspiroval též u Jamese Ensora.
Celá tvorba Paula Delvauxa je prodchnuta fantastkní imaginací blízkou surrealistickému myšlení, ale řekla bych, že jeho tvorba je také podstatně zakotvena v symbolismu, v pocitu jisté tesknosti, melancholii, v dramatizaci scén, které jsou konstruovány umístěním postav na plátně podobně jako na divadelní scéně. Navíc tak, jak jsou kostry lidí holé – nahé, tak jsou i těla žen procházejících se po prknech světa často zcela odhalená a přestože se jedná o akty nebo výjevy z bordelů, nejde o čistě erotická zobrazení, ale spíše o zobrazení odtažité, zidealizované, nedotčené dívky-ženy.
Všechna plátna tohoto výsostného a svým způsobem klasického malíře, i ta rozměry monumentální, jsou nesena něžně poetickou a tajemstvím zahalenou náladou.
Reproduce nahoře: Paul Delvaux, Het terras (The Terrace), 1979, oil on canvas. Private collection. © Fondation Paul Delvaux, Sint-Idesbald / Belgium, c/o Pictoright Amsterdam 2017
17 
