Mark Rothko

Vídeň, Kunsthistorisches Museum, 12. 3. – 30. 6. 2019

Text Blanka Jiráčková

Mark Rothko v rozhovoru s Johnem Hurtem Fischerem, jenž ho pod názvem Milé posezení zveřejnil těsně po malířově smrti, říká: „Nesnáším kunsthistoriky, znalce a kritiky a nevěřím jim. Je to banda parazitů, cizopasí na umění. Jejich práce jsou nejen k ničemu, ale i zavádějící. Nejsou schopni říct něco zajímavého o umění ani umělcích, leda že šíří osobní pomluvy – ty někdy stojí za poslech, to uznávám. … Obraz nepotřebuje, aby někdo vysvětloval, o čem pojednává. Dobrý obraz mluví sám za sebe, a když se kritik pokouší dodat něco k té výpovědi, je to drzost.“ Takto Rothko opovrhoval i „celou tou mašinérií na popularizaci umění – jako jsou univerzity, reklama, muzea a obchodníci z 57. ulice.“ I za běžných okolností není lehké se vyjadřovat skrze slova, znalosti, vnímání a vidění kritika umění k výtvarné tvorbě vůbec (teď zde ale není místo na obhajobu činnosti historiků a kritiků umění), natož po tak radikálních slovech umělce se pokoušet napsat k jeho výstavě několik poznámek. Avšak zároveň ve shodě s duchem a úsilím tvorby tohoto autora, je jedním z cílů a úkolů kritika umění přivést diváky před jeho dílo.

Poněkud překvapivě se vídeňské Kunsthistorisches Museum, jehož cílem sběratelské a výstavní činnosti je historie umění od starověku po barokní období, se v posledních letech otevírá umělcům 20. století. S mimořádnou pietou k názorům Marka Rothka (1903 – 1970) přistoupil kurátor Jasper Sharp se synem umělce, Christopherem Rothkem, také k vlastní instalaci obrazů, zejména těch, jež vznikaly během vrcholné fáze malířovy tvorby, kdy se radikálně rozhodl pro zcela nový typ materiální malby kladením přes sebe mnoha vrstev barev ve velkých plochách. Monumentální plátna Marka Rothka z posledních let jeho tvorby jsou zde ponořena do tlumeného přítmí, ne kvůli eventuálnímu světelnému poškození těchto děl, ale s ideou, že autor by pro své obrazy vyžadoval jemné tmavé neutrální prostředí, které by nenarušovalo smysl jeho obrazů, a to proto, aby řečeno jeho slovy: k „vzácnému jedinci“ mohly nerušeně promlouvat. Toto světelné nasvícení je zde natolik decentní, že teprve po té, co oči diváků přivyknou téměř neosvětlenému prostředí, a když se jim poštěstí jako při mé návštěvě, že skleněným stropním zastřešením začne díky slunečnímu svitu venku sem pronikat více světla, je možné jednotlivá plátna vnímat i barevně.

Pro historika umění z východního bloku, jenž měl možnost teprve po sametové revoluci cestovat a studovat mnohá světová umělecká díla in natura a seznamovat se s díly směrů, které byly během totalitního režimu tabu a označeny za nepřípustné, i tak bylo velkou vzácností v evropských muzeích objevovat Rothkovy obrazy. O to je návštěva nynější expozice ještě přitažlivější, protože umožňuje v jednom celku vidět raná díla s pozdními, která byla zapůjčena ze soukromých sbírek, z majetku malířovy rodiny, National Gallery of Art ve Washingtonu, Jewish Museum v New Yorku, z Kunstmuseum Basel, Fondation Beyeler v Riehen ad.

Mark Rothko pocházel ze židovské rodiny, která se celá postupně vystěhovala do Ameriky. Když do Portlandu v Oregonu přišel desetiletý Mark, neuměl ani slovo anglicky, neboť v Lotyšsku chodil do hebrejské školy a i proto se přimkl po smrti otce k matce, které pomáhal zajišťovat živobytí. Přestože byl svojí náturou velmi společenský a otevřený člověk, nořil se během svého života stále hlouběji do svého nitra, trpěl depresemi. Od roku 1929 po 18 let vyučoval kreslení v Židovském centru na Centre Academy v Brooklynu. Rothko s mimořádným zájmem studoval dějiny malby, miloval šerosvit Rembrandta, kompozice Jana Vermeera, navštívil několikrát muzea a kostely v Evropě, aby spatřil například fresky Giotta nebo malby Fra Angelica. Významným impulzem pro jeho další tvorbu byly hýřivé barevné plochy děl Henri Matisse, jimiž osvobodil veškeré předměty. Společně s přáteli Jacksonem Pollockem, Barnettem Newmanem, Willemem de Kooningem, Clyffordem Stillem a dalšími jsou zakladateli amerického abstrakního expresionismu (Rothko se ovšem proti tomuto profilování ohrazoval).

Výstava umožňuje evropskému divákovi dobře nahlédnout do vývojové cesty malíře prostřednictvím raných prací, neboť všechna zde vystavená plátna pocházejí z amerických sbírek. Vedle expresionistického Autoportrétu z roku 1936 tu najdeme existenciální figurativní obrazy či plátna s křesťanskými symboly, z nichž můžeme vyčíst poučení evropskou malbou. Ke konci 30. let Rothko volil náměty z newyorského metra. Lidé na nich jsou izolovaní jedinci, ztraceni v davu, jsou anonymní, vedle sebe natěsnaní a působí podobně ztuhle a protáhle jako zdejší podzemní sloupy. Rothko hledá pro sebe vlastní osobní formy, kterými by zachytil svět kolem sebe. Od kontaktů i se surrealisty je snad ve svém výzkumu nejvíce ovlivněn egyptským a starořeckým uměním včetně dramatu (vždy měl blízko k divadlu) a především matissovskou barevností.

Po druhé světové válce Rothko úplně opouští figurální malbu a zabývá se Multiformami, jež nesou stopy věcí pouze jakoby jejich

Mark Rothko, Untitled, 1969, oil on canvas, 233.7 × 200.3 cm. © 1998 Kate Rothko Prizel & Christopher Rothko/Bildrecht, Vienna, 2019

zachycenou barevnou skvrnou, a říká: „Vnímám svoje obrazy jako drama; tvary v nich jsou herci.“ Plátna pokrývá téměř plovoucími barevnými obdélníkovými objekty, které mají roztřepené a chvějící se okraje, jež umělec usazuje ve své scénické bázi horizontálně či vertikálně. Nepoužívá rámy, ale sám své obrazy rámuje širokým rozpitým lineárním tahem barvy a tak všemu namalovanému ohraničí a vytyčí prostor působnosti. V roce 1958 získal významnou zakázku na výzdobu restaurace newyorského mrakodrapu Seagram Building postaveného Ludwigem Miesem van der Rohe ve spolupráci s Philipem Johnsonem. Monumentální vize, které pro tuto architekturu Rothko stvořil, jsou čisté nánosy a vrstvy tmavých tónů barev, které přecházely téměř do černě. Přes tuto lukrativní nabídku výhodnou i z finančního hlediska, se nakonec rozhodl, že tam svá díla neumístí. Veškeré jeho obrazy jsou v té době obrovské v poměru k člověku, jenž se v nich ztrácí. Ve stvořeném pozadí jejich soumraku člověk nenachází žádné východisko, je v něm uzavřen, nachází se v jakémsi zaslepeném prostoru a jen tu a tam začíná pomalu vnímat při dlouhém soustředěném pohledu jakési obrysy, začíná tušit a rozlišovat jednotlivé odstíny. Zde už nenacházíme žádné světlo, ani vnější, ani vnitřní, jen tu a tam tušíme svět, ale mnohem blíže jsme univerzálnímu bezčasí, místu určenému jen k meditaci, kde cítíme zánik a blízkost smrti.

Dne 25. února 1970 Mark Rothko ukončil svůj život.

Citace viz: ROTHKO, Mark. Umělcova skutečnost. Vybral a uspořádal Stanislav Kolíbal. Přeložila Eva Kondrysová. Praha, Arbor vitae 2008. 101 s., obr., edice De arte.

Repro nahoře: Mark Rothko with “No. 7”, 1960. Photograph attributed to Regina Bogat. © 2005 Kate Rothko Prizel & Christopher Rothko, Bildrecht Vienna, 2019

Print Friendly, PDF & Email

bj

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu
v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění
a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.

Poslední příspěvky od bj (Všechny příspěvky >>>)

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

O bj

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.