Pierre Cabanne: Marcel Duchamp. Rozmluvy s Pierrem Cabannem. Překlad z francouzštiny Anna Žilková. Editor Vít Havránek. Tranzit, Praha 2017. 155 s., il. – Edice Navigace, sv. 18.
Text Blanka Jiráčková
Malý brožovaný formát edice Navigace, vydávané iniciativou www.tranzit.org, je takřka předurčený k tomu, aby si svazek každý zájemce nosil při sobě a neustále se mohl k němu navracet. To platí i o osmnáctém svazku věnovanému Marcelu Duchampovi, tedy jednomu z nejrozsáhlejších rozhovorů s touto uměleckou legendou označovanou jako původce velkého třesku v umění během celého 20. století. Způsobeno to nebylo tím, že by pořádal výstavy a vytvářel větší množství prací či dokonce jeho dlouhověkostí (narodil se 28. července 1887 v Blainville a zemřel 2. října 1968 v Neuilly-sur-Seine), ale tím, že kolem své osoby a výtvorů až do konce života vytvářel do určité míry dost záhadnou aureolu a neustálá překvapení.
Jeho práce po vlažném počátečním období, kdy prošel lekcí impresionismu a futurismu, pak už vždy od jeho kubizujícího výrazu maleb pokaždé vyvolávaly velká překvapení a často i šok. První senzaci vyvolalo jeho vystoupení na Armory Show v roce 1913 v New Yorku obrazem Akt sestupující se schodů č. 2 a s postupem času nabývalo jeho dílo na větší a větší proslulosti, zejména v Americe, kde prožil velkou část svého života – jako newyorský obyvatel vlastnil americký pas a v roce 1955 získal americké občanství. Diskutovanou osobností se stal i díky nenávisti svých odpůrců, kteří reagovali na Duchampovy intelektuální promluvy a výroky týkající se například „smrti malby“ či použitím sériově vyráběných předmětů s podpisem umělce, které povýšil na artefakt. Tyto objekty nazval ready-made. Zejména od 60. let byl všeobecně uznávanou ikonou, o níž se mluvilo, která byla mírou a názorovou zárukou zejména pro umělce nastupujích generací, kteří nalézali v jeho „věcech“ (tak své práce nazýval) neustále nové podněty k jejich vlastní práci. Především svým postojem k životu a k umění byl pro ně studnicí inspirace, a to nejen po teoretické stránce, ale při hledání nezvyklých technologií a obsahů prací na myšlence postaveného zrodu uměleckého díla. Přijali Duchampův „antisítnicový“ přístup k tvorbě a jeho názor na malbu, který se profiloval proti uvázaní se k „dekorativní úloze“ umění.
Spisovatel, žurnalista a kritik umění Pierre Cabanne (1921 – 2007) od dubna do června roku 1966 promlouval s Marcelem Duchampem v jeho ateliéru v Neuilly, kde během svého francouzského pobytu trávil čas, řečeno s Duchampem „dýchal“ a „žil život číšníka“.
Obálka publikace: Pierre Cabanne: Marcel Duchamp. Rozmluvy s Pierrem Cabannem. Překlad z francouzštiny Anna Žilková. Editor Vít Havránek. Tranzit, Praha 2017. 155 s., il. – Edice Navigace, sv. 18.
Je mimořádnou zásluhou Tranzitu, že vedle své výstavní a organizační činnosti vydává publikace, jež se navracejí k původním pramenům, k nimž patří právě rozhovor s umělcem a šachistou Marcelem Duchampem. Zpřístupňovat pro širší okruh veřejnosti kritické překlady teoretické a umělecké literatury je moc důležitý počin zejména v naší společnosti, v níž totalitní režim po dlouhou dobu křivil myšlení a obyvatelstvu znemožňoval poznávat a seznamovat se s rozmanitými společenskými a kulturními mezinárodními názory, který důsledně znemožňoval a znesnadňoval přístup k zahraničním publikacím a textům. Je to však podstatné i pro naši přítomnost, kdy můžeme volně cestovat a vzdělávat se, neboť se projevují některé průvodní opačné efekty a to, že život i studia jsou chvílemi povrchní. Někteří lidé a často též badatelé jen bezmyšlenkovitě opakují názory jiných, hlavně ty které se zrovna nosí nebo ty které zakřivují optiku vidění a nejdou k jádru věci.
Měla jsem to štěstí, že jsem ve svém mladí, aniž jsem naopak vlastně tušila, kdo tato osobnost je, ve Špálově galerii v roce 1969 zhlédla výstavu Marcela Duchampa, kterou uspořádal Jindřich Chalupecký. Seznámila jsem se tudíž na vlastní oči nejprve se skvělým výběrem jeho tvorby, kterou jsem byla naprosto ohromena. Zato teoretický a kritický přístup mi byl dlouho stížen. Nakonec i proto jsem byla po mnoha letech tolik nadšená, když v roce 2001 italský galerista a velký znalec Duchampova díla Arturo Schwarz, kterému jsem si dovolila napsat, mi poslal esej a dal svolení k jejímu uveřejnění pod názvem Čtyři základní body Duchampovy poetiky ve čtrnáctideníku Ateliér (č. 24/01 str. 2).
Se stejným entuziasmem vítám dnešní překlad do češtiny Cabannova rozhovoru s tímto svobodomyslným mágem přístupu k umělecké tvorbě. Bohužel jsem ho dříve nečetla ani ve francouzském originále či v anglickém překladu. Asi největším překvapením pro mne je nekomplikovanost a jednoduchost Duchampových odpovědí. Je radost navracet se k jeho jasným formulacím. To, že v textu je zakotven jeho smysl pro humor, napovídalo už dříve jeho hravé dílo. Duchamp se pohyboval mezi literáty a sám v názvech svých děl si pohrával se stejným či podobným fonetickým zněním slov a jejich psané formy, s jejich rozdílnými výrazy a smyslem, ať už se jedná například o označení jeho vousaté Mony Lisy písmeny L.H.O.O.Q. [čti Elle a chaud au cul, tedy foneticky el.aš.o.o.ky (Je jí horko u prdele)]. A na Cabannovu otázku: „Nebylo to nic víc než fonetická hra?“ Duchamp lakonicky odpovídá: „Přesně tak. Tenhle druh her mne velmi uspokojuje, protože se jich myslím dá udělat hodně. Stačí, když ta písmena čtete ve francouzštině, nebo dokonce v jakémkoli jiném jazyce, a dospějete k překvapivým věcem. Číst písmena je velmi zábavné. …“ (str. 0069) Přesto Duchamp své „věci“ důsledně promýšlel, vytvářel si k nim kresby, bavil se jimi, ať už se jednalo o jeho slavné Velké sklo, tedy malbu na skle nazvanou Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce (1912, 1915-23) nebo jeho poslední dílo, instalaci Je dáno: č. 1 vodopád, č. 2 svítiplyn (1946 – 1966), na níž pracoval tajně a kterou nechal zveřejnit teprve po své smrti.
Rozhovor byl veden nedlouho před umělcovou smrtí, v jeho sedmdesátidevíti letech, přesto je mimořádně svěží, vyrovnaný a stále inspirativní.
Reprodukce nahoře: Repro z publikace Marcel Duchamp: John Cage, Marcel Duchamp, Czech Check, 1965, členská karta ČMS Johna Cage, podpis Marcela Duchampa, 6,3 x 12,6 cm. Sbírka Alice F. a Harrise K. Westonových. © Cincinnati Art Museum, zapůjčeno Alicí F. Westonovou, L.1.2006:24/00A-S. Praha 2017
