Letem

S.E.M. Ensemble would like you to remember: John Cage was born 100 years ago What good are anniversaries? It gives one incentive to look back with a vision for the future. John Cage has been associated with the S.E.M. Ensemble since the start of the group in 1970. Petr Kotik, the founder and artistic director of SEM met Cage for the first time in Vienna in 1964 (Kotik was 18 then). They performed together with the Cunningham Dance Company. When another such performance was arranged in Prague and Warsaw later the same year, Cage asked Kotik to organize other musicians to perform with them. The program included the Concert for Piano and Orchestra, David Tudor at the piano, Cage conducting. This was the third time ever that Cage had a full orchestra for the performance of the Piano Concert. Kotik and Cage collaborated on many projects and performances since 1970. Their last collaboration was to prepare the complete Atlas Eclipticalis for October 1992, a performance Cage didn’t live to see. You can hear The Orchestra of the S.E.M. Ensemble, Joseph Kubera on piano, Petr Kotik conducting, in a 1992 recording of Concert for Piano and Orchestra: https://www.youtube.com/watch?v=3Z5EpvdtmB4 The same year, […]

Eva Francová (1956) získala Cenu za originalitu na Osten bienále kresby – Skopje 2020 a Cenu za kresbu tu získal Luboš Plný (1961). Ocenění za oba autory převzal kvůli koronaviru tajemník českého velvyslanectví Lubomír Pšenka teprve 18. 3. 2021 v Makedonské národní galerii. Bienále se zúčastnilo 260 umělců ze 44 zemí s 819 pracemi. O cenách rozhodovala mezinárodní porota ve složení Kathrin Becker z Německa (umělecká ředitelka KINDL Center for Contemporary Art in Berlin), Lars Kaerulf Møller z Dánska (ředitel Bornholms Kunstmuseum) a Zsolt Petrányi z Maďarska (Hungarian National Gallery). Bienále oslavilo 75. výročí. Během let se ho účastnila řada významných světových umělců jako Pablo Picasso, Vitalij Komar, Christo, Jeane-Claude. Ilja a Emilia Kabakovovi byli v tomto ročníku za rok 2020 oceněni za celoživotní dílo. Již v předchozím ročníku tohoto bienále získala Eva Francová ocenění Golden Osten Award a zároveň dostala nabídku uspořádat zde samostatnou autorskou výstavu. Soubor jejích 10 prací je zařazen do světové sbírky kreseb a prací na papíře Osten Museum of Drawing, Skopje. Tvorba Evy Francové je založena na geometrických konstrukčních principech. Autorka pracuje jak s kresbou, nástěnnou plastikou či grafikou. Zkoumá možnosti běžně dostupných materiálů, které využívá k vytváření děl, kde komponenty získávají jiný význam díky novému […]

Ministr Lubomír Zaorálek dnes informoval o výběru nové generální ředitelky NG v Praze. Bude jí Polka Alicja Knast, která podobně jako dva další kandidáti (Marek Pokorný a Jiří Fajt) postoupila na základě doporučení výběrové komise do nejužšího kola řízení. Všichni tři zmínění zájemci prošli v průběhu srpna ještě tzv. assessment centrem (manažersko-psychologickým testem), které bylo vedené externí společností DMC management consulting. Připravené materiály všech tří kandidátů byly v anonymizované podobě rovněž odeslány ještě několika osloveným zahraničním expertům. Ministr kultury obdržel posudky nakonec z vídeňské Albertiny, Kunsthalle a newyorského Metropolitního muzea. Na základě všech těchto podkladů rozhodl Lubomír Zaorálek o vítězi. Alicja Knast, která do června 2020 působila jako generální ředitelka Slezského muzea v Katovicích, nastoupí do funkce na 6 let. Svou volbu ministr kultury komentoval: „Vybral jsem si Alicji Knast, protože velice dobře obstála ve všech částech celého výběrového procesu. Prokázala jasné manažerské schopnosti, má za sebou řadu mezinárodních ocenění a představila jasnou vizi, jak více oslovit laickou veřejnost a dostat Národní galerii na mapu špičkových galerií a muzeí světa.“  Současná generální ředitelka Anne-Marie Nedoma se na stránkách NG v Praze k volbě vyjádřila: „To je velmi dobrá zpráva, jak pro uměnímilovnou veřejnost, tak pro zaměstnance galerie. Jedná se o […]

Londýnská aukční síň Sotheby’s. Patrik Hábl

Jeden z nejvýznamnějších skandinávských umělců současnosti, Olafur Eliasson, vystavuje od 17. 1. do 22. 3. v Kunsthaus Zürich, expozice nese název Olafur Eliasson: Symbiotic seeing. Tvorba Olafura Eliassona je zřetelně aktivistická. Dlouhodobě se zajímá o globální témata, zejména problematiku klimatické změny, a svou prací upozorňuje na negativní důsledky nešetrného nakládání s planetou a jejími zdroji. Jeho cílem není výhradně kritika, usiluje o celkovou změnu náhledu na člověka a jeho působení, snaží se vidět jej jako součást většího systému, zpochybňovat zažitou hierarchii a postavení člověka vůči dalším druhům na Zemi a vyzývá v tomto směru k diskuzi a vytvoření prostoru pro nové formy spolužití. Olafur Eliasson od počátku pracuje se světlem, jeho odrazem a replikováním jevů pomocí zrcadel, využívá optických vlastností různých materiálů. Pohrává si s živly, fascinují jej krystalové struktury i organické materiály, pracuje s krajinou. Zkonstruoval vodopád, fotí řeky, ledovce, několik kusů toho Grónského dokonce nechal zhruba před rokem roztát v londýnských ulicích. Konstruuje umělé nerosty i atmosférické podmínky, pracuje s cykličností nejrůznějších procesů ve vesmíru. Jeho instalace bývají strhující a vizuálně podmanivé, a přitom divák jasně cítí, že kouzlo, které jej zasahuje a které pro něj autor objevil, je nadosah a přítomné ve všem kolem. Eliasson má dar extrahovat „božskou“ esenci ve stvoření, naservírovat ji divákovi […]

Vídeňské galerie a muzea nabízí vstup zdarma pro lidi, kteří pro svou cestu do muzea zvolí ekologický způsob dopravy. Vídeň spouští 26. února projekt, jehož cílem je přispět ke snižování emisí z motorových dopravních prostředků a ulevit tak od zatížení centra města. Všem, kteří se na svou návštěvu do vybraných institucí dopraví pěšky nebo na kole, bude umožněn vstup do objektů zdarma. Do projektu jsou v první fázi zapojeny Muzeum města Vídně, Kunsthalle Vídeň, Volkstheater a Wiener Konzerthaus, většina dalších vídeňských kulturních organizací projevila zájem o účast. Celý článek si můžete přečíst zde.

Návštěvníci Ragnara Kjartanssona V helsinské galerii Kiasma právě vystavuje Ragnar Kjartansson, který letos v létě převzal nejvýznamnější finské ocenění v oblasti výtvarného umění – Ars Fennica Award za rok 2019. Expozice, jejíž název se odvíjí od videoinstalace The Visitors, je otevřena od 11. 10. 2019 do 2. 2. 2020. Podle britského Guardianu se právě tento počin z roku 2012 umístil na nejvyšší příčce žebříčku 25 nejlepších uměleckých děl 21. století a Ragnar Kjartansson se tak octl v dobré společnosti v současnosti nejoceňovanějších kolegů z branže, jimiž jsou například Hito Steyerl, Wolfgang Tillmans, Pussy Riot nebo Olafur Eliasson. Ragnar Kjartansson se narodil roku 1976 na Islandu divadelnímu režiséru a scénáristovi Kjartanovi Ragnarssonovi and herečce Guðrún Ásmundsdóttir. Sám rád používá historku, podle níž byl počat přímo na jevišti, a i když nejspíš půjde o drobnou nadsázku, promítá se dětství a dospívání strávené v divadelním zákulisí a vztah k divadlu vůbec zcela přirozeně do jeho tvorby, promísen navíc s náklonností k filmu, kresbě, malbě a vizuálnímu umění vůbec. A také k hudbě, což demonstruje vedle instalace The Visitors, která by se dala zjednodušeně řečeno vnímat jako jeden monumentální videoklip, i skutečnost, že je Kjartansson zároveň členem islandské kapely Trabant. Pokud bychom se chtěli pokoušet vydestilovat jakousi esenci Kjartanssonovy tvorby, pak by byla […]

Londýnská V&A Art Gallery pořádá od 21. 9. 2019 do 8. 3. 2020 výstavu nazvanou Wonderful Things fotografa Tima Walkera, jehož jméno je roky spojeno především s kultovním časopisem Vogue. Tim Walker se narodil ve Velké Británii a zájem o fotografii u něj podnítila práce v archivu Cecila Beatona v londýnské Condé Nast library. Po studiu na Exeter College of Art přesídlil do New Yorku, kde pracoval jako asistent Richarda Avedona. Od chvíle, kdy začal v pětadvaceti letech fotit pro Vogue, W Magazine nebo LOVE Magazine, evokuje jeho jméno extravaganci a rafinovanou imaginaci. Tato výstava, která je zároveň umělcovou dosud největší v jeho pětadvacetileté kariéře, je pozoruhodná i tím, že jde o jakýsi dialog mezi fotografem a galerií, která mu v přípravné fázi své rozsáhlé sbírky plně zpřístupnila. Walker, který o galerii V&A hovoří jako o „paláci snů“ a o „nejinspirativnějším místě na světě“, tak měl možnost navštívit depozitáře i restaurátorské dílny, potkávat se s kurátory i odborníky, kteří o artefakty pečují, mohl se nořit do bezbřehého bohatství uměleckých předmětů zahrnujících vše, co si lze představit, od indických miniatur, drahokamy vykládaných krabiček na šňupací tabák, erotických snímků až po 65 metrů dlouhou fotografii bayeuxské tapiserie. Na koncepci výstavy se podílela Walkerova dlouholetá spolupracovnice […]

V pátek 20. září bude probíhat v Českém centru v New Yorku jednodenní výstava českého umělce Adama Vačkáře, která předznamená jeho sobotní jízdu na kole po Manhattanu. Vačkář inicioval a připravil ve spolupráci s Artist Alliance Inc., Českým centrem a s Bike New York cyklojízdu, aby upozornil na problematiku nadměrné produkce odpadu i na zamořování oceánu, který například v okolí New Yorku sloužil v první polovině 20. století jako skládka téměř pro 80% odpadu. Zajímavých faktem je, že při budování některých nových čtvrtí New Yorku i například původního World Trade Center byly využity složky opadů jako zemina, suť nebo popel ke zvětšení území původního ostrova. Vačkář zamýšlí vést skupinu cyklistů po trase kopírující původní pobřeží Manhattanu a během zastávek plánuje iniciovat veřejné diskuze týkající se environmentálního povědomí i vztahu designu, ekologie a recyklace. Akci doplní také performance, během níž si účastníci budou moci obléct oděvy vyrobené umělcem z plastových pytlů nebo recitovat básně, které Vačkář poskládá na místě za pomoci náhodného algoritmu z názvů a označení chemických látek obsažených v hygienických a toaletních potřebách. Jednodenní výstava v galerii Českého centra v New Yorku termín: pátek, 20. září, 2019, 10:00-18:00  Recyclotron: jízda po Manhattanu za zdravou planetu termín: sobota, 21. září, […]

The Jewish Museum v New Yorku prezentuje projekt připravený kanadským Musée d’art contemporain de Montréal (MAC) a věnovaný osobnosti i odkazu spisovatele, básníka a hudebního skladatele Leonarda Cohena (1934–2016). Název výstavy cituje úryvek z textů hudebníka a je současně připomínkou řady jeho vynikajících a světově rozšířených písní. Vedle vlastní Cohenovy tvorby zastoupené nejen hudbou, ale i texty a videoprojekcí prezentující jeho kresby, velkou část výstavy tvoří především práce současných autorů, kteří se inspirovali Cohenovým poetickým a melancholickým viděním světa i osobními tématy,  k nimž se skladatel opakovaně vracel. Na výstavě participují Kara Blake, Candice Breitz, Janet Cardiff & George Bures Miller, Christophe Chassol, Daily Tous Les Jours, Tacita Dean, Kota Ezawa, George Fok, Ari Folman, Jon Rafman nebo Taryn Simon a jejich reflexe a vnímání Cohenova díla i osobnosti jsou různorodé. V multi-kanálové videoinstalaci I’m Your Man (2017) například pracuje Afričanka Breitz nejen s konkrétním albem skladatele, ale také s komunitou zpěvákových fanoušků, jež dostali šanci nahrát vlastní verzi zmíněného LP. Režisér Ari Folman naopak v práci Depression Chamber (2017) vyvolává démony depresí, kteří prostupovali Cohenovo dílo. The Poetry Machine – instalace Janet Cardiff a George Bures Millera zase experimentuje se zvukem varhan i s nahrávkou Cohena čtoucího báseň z […]

Jiří Černický vystavuje v trnavské Galérii Jána Koniarka už podruhé a jeho projekt ObrazoBOREC (4. 4. – 2. 6. 2019) tentokrát probíhá ve spolupráci s Českým centrem v Bratislavě. Jak název do určité míry napovídá, umělec pracuje s hybridními formami obrazu, cíleně narušuje klasický formát malby i objektu a paralelně tematizuje možnosti jejich formálních i myšlenkových přesahů. Černický vystavoval v místní Synagoze už před deseti lety a v rámci výstavy ABS video, se tehdy zaměřil na přisvojený obraz a na dokumentární záznamy situací, do nichž implementoval podvědomé a vědomé myšlenky lidí v podobě jakýchsi „mentálních titulků“. V současnosti se umělec naopak zaměřil na expanzi a na překračování pole malby, které mu umožňuje pohybovat se na jeho samotném rozhraní. Černický tak experimentuje s neakční, vnitřní nebo kontaktní malbou, ale obrací se také k principům minimalizmu, odkazuje na abstraktní malbu a pracuje například s citací Loosovy architektury nebo s jeho návrhy interiérů. V syntézách s prvky černého humoru slučuje protichůdné formy malby a nabízí rozšířené přístupy k jejímu vnímání. Na přelomu minulého a letošního roku Černický participoval také na skupinové výstavě OBJEKTívne probíhající v Kunsthalle Bratislava, která mapovala současné formy práce s objektem a instalací.

Včera zemřela ve věku 79 let americká umělkyně Carolee Schneemann (1939–2019)  a Artnews připomíná formou textu Andrew Russetha její stěžejní práce i život. Schneemann patřila k výrazným osobnostem mezinárodní umělecké scény, připojila se k členům hnutí Fluxus a ve své práci často prostřednictvím vlastní tělesnosti neváhala reflektovat společenská tabu a genderová témata. Ovlivnila celou řadu feministicky orientovaných umělkyň a v roce 2017 získala ocenění na benátském bienále za celoživotní tvorbu.   Článek najdete zde: http://www.artnews.com/2019/03/06/carolee-schneemann-died-feminist-art/ Titulní obrázek: Interior Scroll, 1975. COURTESY PPOW AND GALERIE LELONG, zdroj: Artnews, http://www.artnews.com/2019/03/06/carolee-schneemann-died-feminist-art/  

České a slovenské luxusní produkty jednotlivých sklářských umělců i sklářských firem si ve světové konkurenci stále udržují svoji kvalitu i atraktivnost. Prostředí izraelské společnosti patří k těm, kde má naše sklářské odvětví stále velké příznivce i odbyt. Také proto od 3. do 28. února 2019 probíhá v Jeruzalémě v Českém domě výstava Cross the Line, na níž se podílejí Česká centra, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a sklářské firmy z Česka a Slovenska propagující vlastní unikátní ruční výrobu a vytvářejí si tak zároveň možnost navázat obchodní spolupráci. Expozici připravil kurátor jabloneckého muzea Petr Nový. Výběr vystavených předmětů podřídil nárokům na současný design, zohlednil originalitu jednotlivých návrhů a vysokou kvalitu řemesla i vztahy k tradiční výrobě vedle užitné funkce jednotlivých předmětů. Mezi zastoupenými firmami, z nichž některé svým založením spadají až do poloviny 19. století anebo jsou to naopak studia založená teprve v 90. letech 20. století, nalezneme značky: ALDIT, BLAŽEK GLASS, BROKIS, BYSTRO DESIGN, CAESAR CRYSTAL BOHEMIAE, EVANS ATELIER, GOLDBERG GLASS, ILLOLA, LADISLAV ŠEVČÍK, LHOTSKÝ, MOSER, RONA, RÜCKL CRYSTAL, ŠÍPEK TEAM a VERREUM. Repro nahoře: Bystro Design, Modul Ice, foukané stříbřené, broušené sklo, design Dagmar Pánková, Leoš Smejkal

 Igor Zabel Association for Culture and Theory sídlící v Lublani ve spolupráci s vídeňskou ERSTE Foundation  ocenila 7. 12. 2018 grantem českou kurátorku a teoretičku umění Edith Jeřábkovou. Porota ve složení Adam Budak (NG Prague), Ana Janevski (MoMA New York) a Erzen Shkololli (NG Albania) vybrala a ocenila Jeřábkovou za její kurátorskou a teoretickou práci realizovanou mimo rámec institucí. V letošním ročníku byli nominováni také Anna Daučíková, Branislav Dimitrijević, Maja a Reuben Fowkes, Christian Höller, Lívia Páldi, Dan Perjovschi, Magdalena Radomska, Barbara Steiner, Adam Szymczyk a Maria Vassileva. více na: http://www.mg-lj.si/en/events/2486/igor-zabel-award-2018/   Titulní fotografie: Edith Jeřábková. Foto: Nada Žgank. Moderna galerija. 2018.

Ještě do 6. ledna příštího roku mohou milovníci impresionistické malby navštívit ve Vídni výstavu významného představitele tohoto stylu nazvanou Claude Monet – A Floating World (Claude Monet – Plovoucí svět), která probíhá v Albertině již od 21. září 2018 a přináší na 100 pláten zapůjčených ze 40 světových muzeí jako například z pařížského Musée d’Orsay, z Museum of Fine Arts Boston, National Gallery London, National Museum of Western Art v Tokiu, či z moskevského Puškinova muzea. Výstava je tedy velmi reprezentativní přehlídkou umělcova díla, která vznikla také ve spolupráci s Musée Marmottan Monet v Paříži, kde jsou v této soukromé instituci celoročně k vidění práce Clauda Moneta. Retrospektiva umožňuje sledovat vnitřní vývoj tohoto umělce od realistické polohy raného období až k pozdnímu dílu, kdy se Claude Monet (1840–1926) obracel se ve své podstatě v obrazech leknínů z jeho zahrady v Giverny k abstrakní malbě.

Na základě výběrového řízení vypsaného Národní galerií v Praze odborná porota vybírala z 23 přihlášených projektů reprezentanta České republiky pro 58. Biennale di Venezia. Členové poroty (Adam Budak, komisař pro bienále v Benátkách 2019 za Národní galerii v Praze; Penelope Curtis, ředitelka Calouste Gulbenkian Museum, Lisabon; Jiří David, umělec, Česká republika; Helena Provazníková, zástupkyně Ministerstva kultury ČR; Otto M. Urban, ředitel Sbírky umění 19. století Národní galerie v Praze; Hilke Wagner, ředitelka Albertinum, Drážďany) rozhodli o účasti Stanislava Kolíbala (1925). Oceňují tak celoživotní tvorbu tohoto umělce a svoje rozhodnutí odůvodňují těmito slovy: „Kolíbalův návrh podtrhuje mistrovskou architekturu československého pavilonu architekta Novotného a zároveň koncepčně reaguje na kurátorské téma příštího bienále, jímž je umění jako možná odpověď na složitost dnešní doby. Umírněnost Kolíbalova tvarosloví je protilátkou vůči ironickému podtónu staré čínské kletby ,přál bych vám žít v zajímavé době‘, která se stala hlavním tématem bienále pod kurátorským vedením Ralpha Rugoffa. Totéž platí pro Kolíbalovu pokornou tvorbu a umělecký názor: je to zdrženlivý, ale přesto angažovaný a vášnivý postoj, víra v umění jakožto aktivní formu osvobození a emancipace, jež je bouřlivá a vzdorovitá, ale současně hledá konsensus, jež je kombinací formy a ideje, jež převrací paradigmata, normy a globální vnímání vzhůru nohama. Kolíbalův návrh zve […]

Kunsthal Rotterdam od 22. září 2018 do 20. ledna 2019 připravila pohled na kinetické umění v jeho historii během celého 20. století pod názvem Action↔Reaction – 100 years of Kinetic Art (Akce↔︎Reakce – 100 let kinetického umění) a to především s důrazem na využití světla a pohybu, ale i zvuku v dílech předních světových umělců tohoto hnutí. Všichni příznivci a obdivovatelé této tendence by si rozhodně neměli nechat tuto příležitost ujít, neboť zde naleznou ucelenou kolekci prací od průkopníků jako jsou Marcel Duchamp, Alexander Calder, Victor Vasarely a mnoho dalších autorů. Například zde se setkají s artefakty od Františka Kupky, Julia Le Parca, Gerharda von Graevenitz, Christiana Megerta, dvou úžasných umělkyň Britky Bridget Riley a Japonky Yayoi Kusamy, dále Jana van Munster, Anishe Kapoora, Françoise Morelleta, Dana Flavina, po díla představitelů nejmladší generace jako jsou Jeppe Hein, Žilvinas Kempinas či Philippe Decrauzat. Samozřejmě zde najdeme práce Heinze Macka, Otto Pienea, Günthera Ueckera a skupiny Zero. Výstava vznikla ve spolupráci s Réunion des musées nationaux a je vlastně specifickou obnovou úspěšné pařížské výstavy Dynamo, která proběhla v Grand Palais už v roce 2013. Je rozdělena do 12 kapitol podle různých aspektů vnímání světla, pohybu, struktur, rytmu, vibrací, rotací, vyzařování… Jak napovídá […]

Výstava věnující se současnému maďarskému a estonskému umění je založena na jazykových vztazích obou těchto zemí, které v Evropě patří k ugrofinské větvi národů mluvících jazyky, které nejsou příbuzné indoevropským jazykům, na hledání „genetických“ vztahů od sebe na tisíce kilometrů vzdálených zemí a položením si otázky, zda oba státy mohou nalézt v podobách dnešního umění určité vzájemné paralely mezi motivy a náměty vznikajících artefaktů. Probíhá pod názvem Related by sister languages – Estonian-Hungarian Contemporary art exhibition v Ludwig Múzeum v Budapešti od 28. září 2018 do 6. ledna 2019. U příležitosti oslav 100. výročí Estonské republiky expozice hledá možné průsečíky mezi severskými, baltskými a středoevropskými dějinami, kdy se tyto národy dnes nacházejí uvnitř Evropské unie, ale kdy je také často diskutována otázka identity a národních hodnot. Výstavy se zúčastňuje 8 estonských a 5 maďarských umělců: Ákos Birkás, Dénes Farkas, Johnson and Johnson, Flo Kasearu, Marko Mäetamm, Marge Monko, Tanja Muravskaja, Hajnal Németh, Ilona Németh, Kristina Norman, Kaido Ole, Péter Puklus, Société réaliste, Tehnika Schweiz. Například Kaido Ole ve své monumentální instalaci si pokládá otázku, zda Estonsko prožívá své historické začátky a konce a jestli může mít historie vůbec začátek a konec či se mění pouze hranice a formy? Za účelem […]

Expozice Shape of Light – 100 Years of Photography And Abstract Art, jež probíhá v Tate Modern v Londýně od 2. května již jen do 14. října 2018, je významným příspěvkem k otázkám vztahů fotografie a abstraktního umění v rámci historického vývoje od raných experimentů na samém počátku 20. století po digitální inovace v 21. století, které jsou demonstrovány na asi 350 dílech od více než 100 autorů. Momenty podob světla jsou zde konfrontovány za pomoci významných vynálezů fotografie ve srovnání s malbami a sochami. K důležitým objevům patří třeba z roku 1917 vortografie Alvina Langdona Coburna, které jsou prvními opravdu abstraktními fotografiemi, jež jejich autor získal složením kaleidoskopických forem, které pořídil fotografováním předmětů díky jejich odrazu v trojúhelníkovém postavení tří zrcadel, což mělo souvislost s anglickými umělci zabývajícími se vorticismem inspirovaným kubismem, ale také francouzským kubismem a italským futurismem. Proto jsou zde například vystaveny obrazy Georgea Braquea. Celý vývoj během 20. století tu charakterizují třeba ukázky surrealistických fotografů – Pierre Dubreuil, Otto Steinert, André Kertesz, László Moholy-Nagy, Man Ray vedle maleb Joana Miróa, Jacksona Pollocka, zdůrazněno tu je úzké propojení fotografie s artefakty – mezi op artem, kinetickým uměním, přes minimalismus a konceptualismus 70. a 80. let po současnost,  […]

Dvě mladé slovenské autorky Martina Rötlingová  a Simona Papšová se v rámci výstavy Selfie Yourself! realizované v Galérii Alexandra Miloša Bazovského v Trenčíně zaměřily na problematiku postinternetového umění a sociálních sítí v současné umělecké praxi. Obě umělkyně se věnují tématu ženského světa, které zasazují do kontextu chaotické a rychlé internetové reality a zpracovávají ho především skrze recyklování osobních zkušeností, využíváním vlastního těla i specifických rituálů. Dobrovolně se tak stávají obětmi pohlcovanými světem médií, kde experimentují s vlastní identitou a uměle budovanou krásou. Pracují především s prostředím sociální sítě Instagram a v jejím virtuálním světě, kde všechno co dřív zůstávalo ukryté, může být v průběhu okamžiku veřejně odhaleno. Poukazují na klamy vytváření si vlastní převážně vylepšené identity, která je jedním z typických nástrojů budování kultu ega a sekundárně i znaků prostředí sociálních sítí, jež jsou v současnosti důležitým pojítkem nejmladší generace. Každá z autorek se prostřednictvím jiného média zabývá odlišným aspektem zmíněné problematiky. Vedle klasické malby pracují s fotografií, instalací, objektem a s typickým jazykem internetového prostředí. Výstava, která nepostrádá kritický, ale paralelně také sebeironický přístup a  do určité míry feministický podtext, probíhá od 28. 6. do 12. 8.

Projekt Total Romantic probíhající v trnavské Galérii Jána Koniarka propojuje šest českých a slovenských malířek manipulujících ve své práci s odkazy historického romantismu zasazovanými do současného kontextu. Dílo Jany Farmanové, Veroniky Holcové, Silvie Krivošíkové, Márii Machatové, Veroniky Rónaiové a Veroniky Šramatyové nicméně nepostrádá příznačné rysy – je výrazně autobiografické, ukazuje na potřebu zaznamenat subjektivní vize a ideály, ale nepochybně odráží i nutkání zachytit intenzivní prožívání každodenní reality, s níž se často pojí škála různých emocí. Výstava současně nabízí osobité pojetí vlastní malířského vidění, může být odrazem snahy hledat ideál v historickém kontextu malby, v minulosti, jež evokuje návrat k odlišným hodnotovým systémům, v nichž člověk, alespoň zdánlivě, žil ve větší harmonii sám se sebou, s ostatními, s přírodou. Malířský jazyk autorkám slouží k vnitřní introspekci, zároveň je nástrojem pronikání do fascinujícího světa představ, který je pro každou z nich zcela jiný. Projekt zahrnuje nejen figurální tendence, ale také sklony k abstrahování nebo realistickému záznamu skutečnosti. Adaptace idejí romantismu propojovaných s aktuálními tématy dává možnosti různorodého čtení zpracovávaných námětů a paralelně může nabízet také nové pohledy na postavu umělce potažmo umělkyně, často vnímaného zejména v období romantismu jako osamělého snivce a solitéra, dobrovolně se odklánějícího od tradičních a akademických norem. Výstavu je možné navštívit v Kopplově vile od 17. 5. do 29. 7. […]

Poněkud naivní styl kresby, barevnost, humor i přesně mířené šípy tažené ze sociálně kritického toulce. Odvaha a houževnatost v prolamování sexuálních i jiných tabu a určitá provokativnost spojená s neskrývanou zálibou v převlékání se do ženských šatů, které by svou nekonvenčností mohly soutěžit s legendárními kreacemi zpěvačky Björk. Řeč je ve zkratce o britském umělci Graysonovi Perrym, jehož výstava Folk Wisdom probíhá od 13. 4. do 2. 9. v helsinské galerii Kiasma – Finnish National Gallery. O Perrym se dá říct, že v kontrastu s určitou rozpustilostí svého díla patří na výtvarné scéně mezi klasiky. O tom svědčí jak Turner Prize, která mu byla udělena v roce 2003, tak i skutečnost, že o pět let později byl deníkem The Daily Telegraph zařazen mezi stovku nevlivnějších osobností britské kulturní scény. Na ní je bez nadsázky jako doma, protože krom své výtvarné činnosti je také autorem několika dokumentů, dvou autobiografií, publikoval i své skicáky a v roce 2013 se zařadil mezi autory přednášek slavné rozhlasové série BBC nazvané Reith Lectures. Grayson Perry v 80. letech vystudoval umění na portshmouthské polytechnice. Od počátku se zajímá o určité pnutí, které v akademické rovině existuje mezi řemeslem a uměním. V Perryho díle se tato fascinace projevuje volbou médií – keramiky a tapisérie. Skutečnost, že ty jsou vnímány spíš […]

Londýn, Tate Modern, 8. 3. – 9. 9. 2018 Čtyřicet pět let po smrti umělce a osmnáct let po otevření galerie, pořádá Tate Modern teprve první sólo výstavu Pabla Picassa (1881 – 1973) – The EY Exhibition: Picasso 1932 – Love, Fame, Tragedy. Středem pozornosti je rok 1932, měsíc po měsíci na výstavě dokumentovaný především obrazy, ale také plastikami, grafikou, fotografiemi a dalším materiálem, kterých je více než stovka. Picassův ‘year of wonders’ je rok naplněný milostnou aférou, slávou a dramatem (jak také říká podtitul výstavy – Love, Fame, Tragedy). Padesátiletý Picasso dosáhl uznání a materiálního úspěchu, který mu dovolil život v luxusu. Současně ale čelil pochybnostem kritiky, nakolik je vrchol jeho umění záležitost minulosti; byl vystaven otázkám budoucího vývoje a konkurenci s Henri Matissem. Na povrchu žil spořádaným životem s manželkou – elegantní ruskou tanečnicí Olgou Picasso (rozenou Chochlovou) a tehdy jedenáctiletým synem Paulem, ve skutečnosti byl ale, jak je na výstavě víc než zřejmé, plně angažován v milostné aféře s Marie-Thérèse Walter. S nesmírnou rychlostí a výkonností, opravdu jako by byl posedlý, maloval objekt své nové lásky, tělnatou ženskou postavu, většinou sedící v křesle, často v jasných ‚Matissovských‘ barvách. Za všechny tyto nanejvýš senzuální obrazy (i sochy) jmenujme ikonická díla Akt ženy sedící v křesle, Dívka před […]

V letošním roce připomíná Design Museum – Pinakothek der Moderne formou projektu Jablonec ’68 – First Summit of Jewelry Artists from East and West událost, která proběhla před 50. lety v komunistickém Československu. Díky uvolnění politických poměrů mohlo tehdy proběhnout v Jablonci nad Nisou první mezinárodní sympozium stříbrného šperku, na němž participovalo několik domácích i zahraničních návrhářů a umělců – Manaba Magomedova z Dagestánu, Němec Hermann Jünger, Bruno Martinazzi z Itálie, Florica Farcaşu z Rumunska a Othmar Zschaler ze Švýcarska, Polák Jerzey Zaremski nebo Rakušané Elisabeth Kodré-Defner a Helfried Kodré. Domácí scénu v té době zastupovali Anton Cepka, Helena Frantová, Libuše Hlubučková, Darina Horváthová, Jaroslav Kodejš, Pavel Krbálek, Blanka Nepasická, Eleonora Rejtharová a Josef Symon. Výstava probíhající od 3. 3. do 3. 6. 2018 v Mnichově chce nepochybně také připomenout Jablonec nad Nisou jako významné centrum výroby šperku, úzce propojené s důležitými sklárnami v Liberci a Železném Brodě, ale i složité poměry na konci 60. let, kdy se stát obecně potýkal s komplikovanou ekonomickou situací. Sympozium pomohlo zprostředkovat kontakty a vzájemné podněty, a nepochybně upevnit i pozici kvalitních československých designových návrhů v oblasti šperku, kterou potvrdily i úspěchy v Bruselu v roce 1958 nebo v Montrealu o devět let později. Během čtyř týdnů, kdy setkání probíhalo, vznikla celá řada výjimečných návrhů […]

Od 13. 2. do 27. 5. 2018 pořádá New Museum v New Yorku už čtvrtý ročník trienále s příznačným podtitulem Songs for Sabotage. V letošním roce se ho účastní třicet mladých autorů z 19 zemí světa a projekt si pohrává s myšlenkou, nakolik může umělecké dílo oslovit nebo ovlivnit vrstvy, které dávají zásadní obrysy struktuře naší společnosti. Díky tradičním i novým médiím se umělci pokouší formulovat určitý druh propagandy, který by přispěl k odhalení vnitřní skladby systémů vytvářejících naši realitu, ovlivňujících vzorce ustálených podob pravdy i vizuální obrazy, jež mohou hrát rozhodující roli při upevňování moci ve společnosti a kultuře. Pomyslné písně tak zkoumají a mapují intervence do měst a infrastruktury nebo poodhalují řád každodenního života, jenž je často základem sdílené a kolektivní lidské zkušenosti. Výstava paralelně odkazuje na skutečnost, že tyto struktury jsou zakořeněné hluboko v kolonialismu a institucializovaném rasismu, čímž přirozeně inklinují k nespravedlnosti. Jednotlivé práce tak chtějí nabídnout určité modely využitelné pro demontáž a nahrazení stávajících politických či ekonomických sítí, které nepochybně globálně působí také na nejmladší generace. Skrze reflexi glorifikace vlastní identity v dnešní kultuře, mnozí z umělců přebírají technologické, ekonomické i materiálové principy, jež ve své podstatě odkazují naopak na kolektivní principy a uspořádání. Mimo to je spojuje zájem o místní kontext a jeho […]

Umělec, básník, ale také profesor Bauhausu i několika významných amerických univerzit Josef Albers (1888-1976) navštívil společně se svou ženou, textilní designérkou Anni mezi lety 1935–1967 několikrát Mexiko a další země latinské Ameriky.  Pořídil zde stovky černobílých fotografií pyramid, chrámů a svatyní, které archeologové odkrývali v rámci narůstajícího a znovuoživovaného zájmu o památky předkolumbovské období. Fascinace tajemnými civilizacemi a jejich kulturou prostoupila hluboko do Albersových fotografických sérií i koláží. Byla v nich ale paralelně patrná jeho snaha o inovativní zacházení se záznamem reality a cílená manipulace se sériovostí. Výstava probíhající od 2. 11. 2017 do 28. 3. 2018 v newyorském Salomon R. Guggenheim Museum soustředí nejen velké množství umělcových snímků a dobových dokumentů, ale primárně ilustruje také nepopiratelné pojítko mezi umělcovým abstraktním dílem a předkolumbovskou architekturou. Vedle málo prezentovaných raných pláten, instituce vybrala i některé ikonické práce z celku Albers’s Homage to the Square and Variant/Adobe series, ale především řadu fotografií vznikajících na území archeologických mexických nalezišť. Albersovo životní téma – barva a její vliv na psychiku člověka, kterou jako jeden z prvních umělců studoval a užíval ji jako metaforu pro vyjádření emocí člověka i mezilidských vztahů, se na výstavě prolíná s jeho zaujetím geometrickými strukturami. Koláže navíc svědčí o potřebě přenést pravoúhle stylizované detaily a prvky, obdivované […]

Trnavská Galéria Jána Koniarka představuje projekt Principie českého umělce Jakuba Ročka (1989), který absolvoval ateliér Kresby a grafiky u Svätopluka Mikyty na FaVU VUT v Brně a v posledních letech představil své virtuální experimenty nejen na Slovensku, ale také v Německu nebo Polsku. Základem jeho současné práce je především využití instalací, digitálního videa, 3D animace či filmu, k nimž se postupně přiklonil od počátečního užívání kresby a grafiky, a pomocí nichž konstruuje a následně podrobuje analýze i kritice vědecký model světa. K  vybudování nového životního prostoru pro lidstvo často využívá právě různé exaktní principy nebo teorie, zajímá ho virtuální realita a její masivní pronikání do skutečného života, který může výrazně ovlivňovat. Středem jeho průzkumů se stává paralelně objektivita, pracuje se základními veličinami užívanými při vědeckém poznávání světa – s prostorem, časem, hmotou, s nimiž rád manipuluje v rámci kybernetického prostoru, aby s jeho pomocí stvořil vizi budoucnosti, skrze niž může vykreslit zcela jinou realitu. Výstavní projekt Principie tvoří narativní celek, v němž se prolíná vědecký jazyk s jazykem umělecko-poetickým. Jeho název odkazuje ke spisu Isaaca Newtona zahrnujícího mimo různé matematicko-fyzikální teorie také teorii gravitace a skládá se ze souboru několika videí, 3D animací, kreseb i prostorových animací. Umělec tu srovnává principy klasické mechaniky a tvz. post-mechaniky a odkazuje rovněž […]

V prostoru Aedes Architecture Forum v Berlíně, instituce, z níž se za bezmála 40 let její existence stala mezinárodně uznávaná platforma pro komunikaci o současné architektuře a urbanismu, je od 9. 12. 2017 do 18. 1. 2018 otevřena expozice PPAG architects s lehce provokativním názvem Skutečně chceš bydlet jako tvoje matka? (Willst du wirklich wohnen wie deine Mutter?). Vídeňský architektonický ateliér PPAG architects, založený v roce 1995 dvojicí architektů s našinci povědomě znějícími jmény Anna Popelka a Georg Poduschka, patří v Rakousku ve svém oboru mezi vizionáře a trendsettery. Svůj přístup k architektuře tam od počátku prezentují coby srovnatelný jako k jiné umělecké disciplíně, vnímají ji obdobně jako literaturu nebo hudbu jako umění, jež má přímý vliv na psychiku svých uživatelů a společnosti jako celku. Právě proto ve své tvorbě zpochybňují přístupy, které jsou sice lety zažité, ale je otázka, zda proto, že jsou natolik osvědčené. Poukazují na skutečnost, že běžná současná produkce na poli bydlení není nikterak invenční: garsonka, „dvou-/tří-/čtyř- pokoják“, na co nejúspornější výměře, která je v zásadě jedinou variabilní veličinou. V PPAG architect tvrdí, že i způsob, jakým bydlíme, může být propagandistickým nástrojem, který má přímý vliv na způsob života a myšlení společnosti. Jsme opravdu tak stejní, že chceme žít ve stejných bytech, nebo se sobě navzájem […]

Palimpsest kolumbijské umělkyně Doris Salcedo (1958) představuje site-specific instalaci realizovanou od 6. 10. 2017 do 1. 4. 2018 v prostorách Palacio de Cristal v madridském Parque del Retiro. Stejně jako velká část práce této autorky se i tato orientuje na společenské a politické problémy dneška. Salcedo s oblibou (re)konstruuje fragmentární situace a životní události, většinou těch lidí, kteří se nalézají na periferii společnosti. Sama sebe proto někdy označuje jako sochařku ve službách obětí současné společnosti a často se ve své práci přiklání ke specifické poetice truchlení a k užívání „funerálního“ jazyka. Zdrojem jejího počínání je přesvědčení, že pouze skrze pomyslné oplakávání, které v sobě zahrnuje základní prvky lidskosti, může být obětem vrácena zpět jejich důstojnost a lidství, o něž byly připraveny. V různých obdobích své kariéry se Salcedo zaměřovala na situace související s jednotlivými událostmi vznikajícími v konkrétním geopolitickém kontextu. Jedním ze základních projektů byl například její Atrabiliarios (Haunting, 1992-2004), věnovaný lidem, kteří zmizeli beze stopy, kde jako základní artefakty umělkyně využila každodenní věci těchto postav. V loňském roce uspořádala Salcedo na bogotském náměstí Plaza Bolívar kolektivní akt truchlení související s v referendu odmítnutým dokumentem, který měl vést k uzavření příměří prezidentem Juanem Manuelem Santosem s povstalci z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC), jež přes 50 let rozdmýchávají občanskou válku […]

Pro vídeňský 21er Haus připravila Eva Koťátková instalaci reflektující stav současné společnosti, který alegoricky pojala jako komplikovaný proces vnitřních a vnějších tlaků. Středem její instalace je 45 minut dlouhá smyčka Stomach of the World – surrealistická metafora světa, živého organismu, který je „operován“ hlavními aktéry – dětmi, jež se pokouší určitým způsobem spolupracovat, ale nedostatek empatie či potřebné kooperace následně vytváří další zranění organizmu, která ho ochromují nebo vedou k jeho kolapsu. Video nahlíží společnost skrze různé, někdy absurdní úkony, které mladí aktéři provádějí. Někteří z nich jsou zodpovědní za řízení vnitřních procesů, jiní za likvidaci a recyklaci trávené potravy. Útroby pohlcující a vstřebávající živé i neživé předměty, se stávají ve fantazii umělkyně nenasytným strojem, který přijímá další a další stravu, aby ji transformoval do jiných podob a forem. Koťátková pracuje s animací, loutkami a zejména s černým humorem, které využívá ke strukturování koláže, jejímž prostřednictvím představuje vizi společnosti ovládané nadměrnou spotřebou. Autorka ve svém videu vytváří alegorii žaludku plného jiných žaludků naditých potravou a přiklání se k podobě nenasytného a plýtvajícího organizmu. Svět se tak stává mytickým Uroborem – hadem pojídajícím svůj vlastní ocas, metaforou sebezničení i sebeobnovy, ale v případě Koťátkové spíš symbolem přesycení nebo pohlcováním druhých a hlavně sama sebe. […]

Vítězkou ceny udílené berlínskou Nationalgalerie se pro rok 2017 stala Agnieszka Polska. Dvaatřicetiletá rodačka z polského Lublinu žijící střídavě v Krakově a Berlíně a absolventka krakovské Akademie výtvarných umění zaujala porotu svými videi, v nichž často využívá archivní materiály, přetváří původní kontext a zároveň vytváří zdání dokumentace. A právě nápaditost, s níž Agnieszka Polska využívá utopické vize polozapomenutých polských avantgardistů, staré animované snímky nebo přírodovědné teorie a chytře se přitom dotýká naléhavých otázek příznačných pro digitální současnost, byla dle vyjádření poroty pro její výběr letos klíčová. Cena je určena v Německu žijícím výtvarníkům do 40 let, z nichž mezinárodní porota sestávající z osobností stojících v čele různých světových uměleckých institucí (letos v ní zasedli například Zdenka Badovinac, ředitelka Moderna galerija v Lublani, Hou Hanru, umělecký ředitel římského MAXXI Museo nazionale delle arti del XXI secolo nebo Sheena Wagstaff, vedoucí centra Leonarda A. Laudera v Metropolitan Museum of Art v New Yorku) jednou za dva roky vybere ze čtyř nominovaných umělců vítěze. Dříve byla s cenou spojena finanční odměna, v současnosti je jejímu laureátovi namísto toho uspořádána samostatná výstava v některé z budov Nationalgalerie. Agnieszka Polska se na tu svou může těšit na podzim příštího roku. Vedle Ceny Národní galerie je ve spolupráci s Deutschen Filmakademie taktéž s dvouletou frekvencí udílena v Německu žijícím nebo tvořícím filmařům do […]