Kateřina Vincourová – Arteria

Washington, American University Washington – Katzen Arts Center, 27. 1. – 11. 3. 2018

                                                                        Text Kateřina Balarinová a Blanka Jiráčková

Společnost Jindřicha Chalupeckého zahájila svůj letošní program výstavou Kateřiny Vincourové, kterou kurátoruje ředitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová, a jež dostala název Arteria. Koná se od 27. 1. do 11. 3. 2018 v American University Museum v Katzen Arts Center.

Kateřina Vincourová (1968) vystudovala nejprve střední Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze, vysokoškolské vzdělání získávala na moskevské Akademii umění Surikova a v letech 1988 – 1994 na pražské Akademii výtvarných umění v ateliérech grafiky u Ladislava Čepeláka, konceptuálních tendencí u Miloše Šejna a multimediální tvorby u Milana Knížáka. Ještě jako studentka AVU se zúčastnila v roce 1991 kolektivní výstavy s názvem 15 studentů AVU. Patří k silné generaci mladých umělkyň, které vystoupily na veřejnost právě na začátku 90. let a nastolily na domácí scéně výrazná senzuální ženská témata. Těsně po sametové revoluci v roce 1991 ji pozval do své soukromé a progresivní brněnské Galerie Na Bidýlku Karel Tusch. Tehdy použila chléb jako základní materiál do sestavy Nadchleby. V zápětí v roce 1993 zaujala šedým tak trochu jako by zvnějšku „nudným“ molitanovým nábytkem včetně molitanové květiny na okně galerie, závěsu a schodů do instalace Neděle, jíž zaplnila pražskou Galerii Behémót. Téměř legendární se stala v roce 1995 její další a velmi emotivní multimediální instalace v pražské Nové síni, kdy celý prostor přetvořila na intimní a přitom otevřené prostředí se třemi obytnými buňkami na kolečkách, které naplnila pozitivní atmosférou s hýřícími žlutými, červenými a zelenými barvami a střídajícím se světlem a tmou. Ale souběžně v divácích vyvolávala nejistotu, kterou podpořila pohybujícím se měkkým molitanovým podnožím, po němž se všichni návštěvníci procházeli bosi. Poté se roce 1996 se stala v pořadí sedmou a zároveň první ženskou laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Následně absolvovala v souvislosti s tímto oceněním rezidenční pobyt v Headlands Center for the Arts v San Franciscu, získala prestižní stipendium na DAAD (Deutscher Akademischer Austauschdienst) v Berlíně. Dodnes má za sebou řadu samostatných zahraničních i domácích výstav, mezi jinými v Deichtorhallen v Hamburku, v Moderna Museet ve Stockholmu nebo v Kunstmuseum v Bonnu, v Praze, Brně.

V bujných a ve všech ohledech v Česku náhle odvázaných 90. letech 20. století, kdy v porevoluční společnosti nově masírované téměř všudypřítomnou reklamou naplno propukla po letech dlouhého půstu a nedostatku všeho druhu během totalitního klimatu potlačovaná potřeba konzumní spotřeby, začala Kateřina Vincourová inspirovaná právě reklamou, spotřebou a nyní nastolenými ekologickými otázkami vytvářet gigantické nafukovací objekty či různé metamorfomované postavy, které mohou představovat třeba určitá loga různých korporací, v nichž také důležitou stavební roli často hraje do nich ventilátory vháněný vzduch, který je zároveň oživuje. Ty naznačovaly, že život redukovaný na konzum může ve výsledku vést k určitému obratu v rolích, k momentu, kdy člověk nebude tím, kdo bude disponovat věcmi, ale naopak. To je též důvod proč jako jedna vůbec z prvních umělců ve světě se věnovala fenoménu mobilních telefonů. Sociální kritiku Kateřina Vincourová od počátku doplňuje vyprávěním mikropříběhů, které vycházely z autorčiny individuální zkušenosti a prožitků, i z tohoto důvodu také později sáhla po fotografii jako dalšího prostředku svého uměleckého vyjádření. Pro své prostorové a přitom prosté a často velmi intimní instalace umělkyně používá nejrůznější obyčejné materiály jako například shora zmíněný chleba či molitan, kávu, mák, textil, ale také světlo, fosforeskující materii pro svatební šaty, později gumu, zipy, lana, provázky nebo různé dámské spodní prádlo jako podprsenky, korzety, body, košilky, též šle, pánské slipy, trenky. Tyto instalace jsou jakýmisi prostorovými kresbami tvořenými strukturami z prádlové gumy pospojované pomocí knoflíků z ložního prádla, hřebenů, různého textilního odpadu, jež takto recykluje, a které se řadí k závažným feministickým realizacím. Dynamické napětí těchto natažených gumových pavučinových sítí do prostoru vede k emotivnímu čistě ženskému vyznění, které autorka podporuje hlavně prací s látkami, galanterními materiály, ale i barevností a vloženým osobním příběhem. Napjatost a pružnost prádelní gumy symbolizují napětí mezilidských vztahů. Kateřina Vincourová do své výtvarné činnosti zapojuje i hudbu, jak to udělala například v interaktivní instalaci nazvané Poslouchat očima v roce 2012, k níž využila živé hudebníky, kteří hráli skladbu Miroslava Srnky, ponořeni do textilie, která jejich těla půlila na horní a dolní část. Kateřina Vincourová pro zachycení svých prvních privátních pocitů pracuje s kresbou, pro niž používá akvarel, který jim dodává lehkost a neuvěřitelnou křehkost, což je charakteristikou celé její umělecké činnosti.

Výstava Arteria v American University Museum nabízí průřez autorčinou tvorbou posledních let. Stále se v ní objevují motivy

Z výstavy Kateřiny Vincourové v American University Washington – Katzen Arts Center. Foto American University Washington – Katzen Arts Center

komoditizovaného, tedy spotřebního a cenou určovaného, pomíjivého těla, nestálosti citů či rovnou zbytečnosti nadměrného množství a kvalitou či lépe řečeno nekvalitou laciného spotřebního zboží. Dále Kateřina Vincourová pracuje například s figurínami používanými ve výlohách obchodů, které slouží k ovlivňování myšlení spotřebitelů, a jež jsou vlastně jejich zástupci. Rozmontovává je a z jejich torz vytváří nové organismy. A opět nové nafukovací plastové odlitky lidských postav jí slouží k vyjádření erotiky, sexuality, pomíjivosti lidské existence, k ironickému pohledu na směšné lidské pachtění. Ale ať už svá témata vtěluje do větších kompozic či menších realizací, vždy vzniká určitý prostor v prostoru, prostor v čase, vytváří světy, které se k sobě vztahují a navzájem komunikují.

Reprodukce nahoře: Kateřina Vincourová, Bez názvu, 2011, instalace, prádlová guma, dřevo, sklenička s vodou. Z výstavy Kateřiny Vincourové v American University Washington – Katzen Arts Center. Foto American University Washington – Katzen Arts Center