KANAL Centre Pompidou v Bruselu

Kanal — Centre Pompidou, Brusel, 5. 5. 2018 – 10. 6. 2019

Text Magda Němcová

Když jsem šla navštívit muzeum a kulturní centrum s ambiciózním programem zaměřeným na výtvarné umění, design, architekturu i múzická umění KANAL Centre Pompidou, které bylo otevřeno vloni v květnu v bývalé továrně Citroën v Bruselu, tázala jsem se sama sebe, proč se Belgičané rozhodli vybudovat ve městě s tak bohatou kulturní tradicí, jakým Brusel je, jakousi franšízu Centre Pompidou. Něco takového snad dává smysl kdesi na zelené louce či spíše vyprahlé poušti, jako je Louvre Abú Dhábí. To, že na výrazných upoutávkách na centrum ve stanici metra Yser a okolí bylo velkými hůlkovými písmeny uvedeno KANAL a o poznání menší kurzívou Centre Pompidou, mne potěšilo a návštěva centra pak přesvědčila o tom, že poměr místního a importovaného je zde taky takový.

Už sám příchod od stanice metra s pohledem na oválnou prosklenou fasádu vyprojektované architekty Alexisem Dumontem a Marcela Van Goethem, je dech beroucím zážitkem. A další překvapení návštěvníka čeká, když sleduje šipky vedoucí ke vchodu a přitom si uvědomuje obrovskou rozlohu bývalé továrny. A co teprve, když se „za rohem“, naproti vlastnímu vchodu, otevře pohled na vodní cestu Kanálu s nábřežím přizpůsobeným pro procházky i posezení.

Od svého otevření v květnu 2018 do počátku června 2019 je KANAL Centre Pompidou otevřen jako experimentální prostor v industriálním prostředí, které si ponechává – až na nezbytné zásahy nutné pro návštěvnický provoz, jako jsou buňky s toaletami, recepci apod. – původní surový charakter, ostatně zdůrazněný i uniformou kustodů, kterou jsou modré montérky. Ocenila jsem nejen v tak rozsáhlém areálu velmi užitečný navigační systém barevných linek vedoucího návštěvníka po čtyřech okruzích, ale i krásu vrstev nerovného betonu na podlaze se zbytky nátěrů a na jednom místě dokonce i otisky kočičích tlapek.

Foto Magda Němcová

Lze jen doufat, že plánovaná přestavba na muzeum současného umění a největší kulturní centrum v Bruselu o 35 000 m², splňující nezbytné mj. klimatické standardy, tento drsný a zároveň úchvatný industriální charakter příliš nesetře.

Potěšitelné je, že nezanedbatelná část centra – vstupní hala, ve které je nejen recepce, plocha věnovaná „pouličnímu“ občerstvení, domácímu videu apod., ale i kinetická instalace Jeana Tinguelyho Peklo z roku 1984 zapůjčená ze Centre Pompidou – a celá návštěvnická trasa „žluté linie“ jsou přístupné gratis. Bezplatná „žlutá trasa“ zahrnuje i prostory proskleného několikapatrového oválu, ve kterém jsou vystaveny např. žulové sochařské prvky z Hortova mistrovského díla, zbořeného Hôtel Aubecq, či do několika pater vestavěná dřevěná konstrukce 170 autorů – žáků a studentů – nazvaná Dům3. Ve vstupní hale nad Tinguelyho Peklem na návštěvníka pomrkává instalace belgického umělce Pascale Marthine Tayou Open Wall z roku 2010, složená z blikajících cedulí oznamujících v mnoha jazycích, že tady je „otevřeno“. V Pekle, které si každý může prohlédnout v přízemní hale ze všech strana a platící návštěvník i z výšky, opustil Tinguely veškerý optimismus pohyblivých příšerek před pařížským Bobourgem: pohyb předmětů – špinavých, rezavých, zdeformovaných, které dávno ztratily svoji funkčnost i půvab – jen podtrhuje pocit marnosti a bezvýchodnosti. Chce-li si kdo prohlédnout všechny projekty vystavené na žluté, modré a červené trase, nachodí více než oněch denních pro zdraví doporučovaných pět kilometrů, ale rozhodně to stojí za to. Výhodou bývalé automobilky je, že táhlé rampy pro sjezd tam kdysi montovaných vehiklů poskytují přirozený bezbariérový přístup do většiny prostor centra. Z opravdu mnohotvárné nabídky nebylo snad nic, co by mne vůbec nezaujalo, jako třeba nevelká výstava ukazující kolik „bílých“, vlastně koloniálních předsudků se nevědomky odráželo v dobových cestopisech z automobilových výprav do exotických oblastí v druhé půli 20. století. „Naši“ Hanzelka a Zikmund zmíněni nebyli, ale vzpomněla jsem si na ně. Projekty, které nemohu nezmínit, jsou dva, a to instalace Bez názvu Maročana Younes Baba-Aliho v bývalých šatnách továrny a série videofilmů Fracise Alÿse Dětské hry. V Baba-Aliho „šatnách duchů“ se mezi řadami zaprášených umyvadel s vrzáním pomalu otvírají dvířka kovových šatních skříněk, opuštěných a prázdných, zbavených všeho osobního – už ani potrhané obrázky pin up girls tam nezbyly. Dětské hry natočil školením architekt Alÿs na veřejných prostranstvích na různých místech světa – v Mexiku, Venezuele, Belgii, Francii, Jordánsku, Maroku, Nepálu, jezídském uprchlickém táboře v Iráku. Zachytil hravost dětí, která se projevuje všude a vystačí si s minimálními materiálními prostředky: žonglování nohou hadrovými míčky, skákání „gumy“ na dvorku, pouštění vlastnoručně vyrobeného papírového draka… Osobně mne nejvíc zaujaly dva filmy. Ten první, melancholický, je o stavění písečných hradů a valů mořskému příboji navzdory. Z druhého, ve kterém si kluci s pistolkami z klacíků hrají na přepadení a zajetí, hodně mrazí. Nesmírně rozmanitý program centra zahrnuje mj. výstavy fotografií funkcionalistické architektury, „červeno bílého“ designu ze sbírek a ADAM – Brussels Design Museum a Centre Pompidou či na bizarní drobné stavby vznikající od 18. století v Evropě, Japonsku a USA zaměřenou skupinovou výstavu francouzských architektů Roztodivnosti (Miscellaneous Folies). Této různorodosti odpovídá i složení návštěvníků. Jejich počet zase svědčí o tom, že centrum je přitažlivé. Doporučuji jeho návštěvu ještě v jeho syrové podobě. Otevřeno do 10. června.