KANAL Centre Pompidou v Bruselu
Kanal — Centre Pompidou, Brusel, 5. 5. 2018 – 10. 6. 2019
Text Magda Němcová
Když jsem šla navštívit muzeum a kulturní centrum s ambiciózním programem zaměřeným na výtvarné umění, design, architekturu i múzická umění KANAL Centre Pompidou, které bylo otevřeno vloni v květnu v bývalé továrně Citroën v Bruselu, tázala jsem se sama sebe, proč se Belgičané rozhodli vybudovat ve městě s tak bohatou kulturní tradicí, jakým Brusel je, jakousi franšízu Centre Pompidou. Něco takového snad dává smysl kdesi na zelené louce či spíše vyprahlé poušti, jako je Louvre Abú Dhábí. To, že na výrazných upoutávkách na centrum ve stanici metra Yser a okolí bylo velkými hůlkovými písmeny uvedeno KANAL a o poznání menší kurzívou Centre Pompidou, mne potěšilo a návštěva centra pak přesvědčila o tom, že poměr místního a importovaného je zde taky takový.
Už sám příchod od stanice metra s pohledem na oválnou prosklenou fasádu vyprojektované architekty Alexisem Dumontem a Marcela Van Goethem, je dech beroucím zážitkem. A další překvapení návštěvníka čeká, když sleduje šipky vedoucí ke vchodu a přitom si uvědomuje obrovskou rozlohu bývalé továrny. A co teprve, když se „za rohem“, naproti vlastnímu vchodu, otevře pohled na vodní cestu Kanálu s nábřežím přizpůsobeným pro procházky i posezení.
Od svého otevření v květnu 2018 do počátku června 2019 je KANAL Centre Pompidou otevřen jako experimentální prostor v industriálním prostředí, které si ponechává – až na nezbytné zásahy nutné pro návštěvnický provoz, jako jsou buňky s toaletami, recepci apod. – původní surový charakter, ostatně zdůrazněný i uniformou kustodů, kterou jsou modré montérky. Ocenila jsem nejen v tak rozsáhlém areálu velmi užitečný navigační systém barevných linek vedoucího návštěvníka po čtyřech okruzích, ale i krásu vrstev nerovného betonu na podlaze se zbytky nátěrů a na jednom místě dokonce i otisky kočičích tlapek.
Lze jen doufat, že plánovaná přestavba na muzeum současného umění a největší kulturní centrum v Bruselu o 35 000 m2, splňující nezbytné mj. klimatické standardy, tento drsný a zároveň úchvatný industriální charakter příliš nesetře.
Potěšitelné je, že nezanedbatelná část centra – vstupní hala, ve které je nejen recepce, plocha věnovaná „pouličnímu“ občerstvení, domácímu videu apod., ale i kinetická instalace Jeana Tinguelyho Peklo z roku 1984 zapůjčená ze Centre Pompidou – a celá návštěvnická trasa „žluté linie“ jsou přístupné gratis. Bezplatná „žlutá trasa“ zahrnuje i prostory proskleného několikapatrového oválu, ve kterém jsou vystaveny např. žulové sochařské prvky z Hortova mistrovského díla, zbořeného Hôtel Aubecq, či do několika pater vestavěná dřevěná konstrukce 170 autorů – žáků a studentů – nazvaná Dům3. Ve vstupní hale nad Tinguelyho Peklem na návštěvníka pomrkává instalace belgického umělce Pascale Marthine Tayou Open Wall z roku 2010, složená z blikajících cedulí oznamujících v mnoha jazycích, že tady je „otevřeno“. V Pekle, které si každý může prohlédnout v přízemní hale ze všech strana a platící návštěvník i z výšky, opustil Tinguely veškerý optimismus pohyblivých příšerek před pařížským Bobourgem: pohyb předmětů – špinavých, rezavých, zdeformovaných, které dávno ztratily svoji funkčnost i půvab – jen podtrhuje pocit marnosti a bezvýchodnosti. Chce-li si kdo prohlédnout všechny projekty vystavené na žluté, modré a červené trase, nachodí více než oněch denních pro zdraví doporučovaných pět kilometrů, ale rozhodně to stojí za to. Výhodou bývalé automobilky je, že táhlé rampy pro sjezd tam kdysi montovaných vehiklů poskytují přirozený bezbariérový přístup do většiny prostor centra. Z opravdu mnohotvárné nabídky nebylo snad nic, co by mne vůbec nezaujalo, jako třeba nevelká výstava ukazující kolik „bílých“, vlastně koloniálních předsudků se nevědomky odráželo v dobových cestopisech z automobilových výprav do exotických oblastí v druhé půli 20. století. „Naši“ Hanzelka a Zikmund zmíněni nebyli, ale vzpomněla jsem si na ně. Projekty, které nemohu nezmínit, jsou dva, a to instalace Bez názvu Maročana Younes Baba-Aliho v bývalých šatnách továrny a série videofilmů Fracise Alÿse Dětské hry. V Baba-Aliho „šatnách duchů“ se mezi řadami zaprášených umyvadel s vrzáním pomalu otvírají dvířka kovových šatních skříněk, opuštěných a prázdných, zbavených všeho osobního – už ani potrhané obrázky pin up girls tam nezbyly. Dětské hry natočil školením architekt Alÿs na veřejných prostranstvích na různých místech světa – v Mexiku, Venezuele, Belgii, Francii, Jordánsku, Maroku, Nepálu, jezídském uprchlickém táboře v Iráku. Zachytil hravost dětí, která se projevuje všude a vystačí si s minimálními materiálními prostředky: žonglování nohou hadrovými míčky, skákání „gumy“ na dvorku, pouštění vlastnoručně vyrobeného papírového draka… Osobně mne nejvíc zaujaly dva filmy. Ten první, melancholický, je o stavění písečných hradů a valů mořskému příboji navzdory. Z druhého, ve kterém si kluci s pistolkami z klacíků hrají na přepadení a zajetí, hodně mrazí. Nesmírně rozmanitý program centra zahrnuje mj. výstavy fotografií funkcionalistické architektury, „červeno bílého“ designu ze sbírek a ADAM – Brussels Design Museum a Centre Pompidou či na bizarní drobné stavby vznikající od 18. století v Evropě, Japonsku a USA zaměřenou skupinovou výstavu francouzských architektů Roztodivnosti (Miscellaneous Folies). Této různorodosti odpovídá i složení návštěvníků. Jejich počet zase svědčí o tom, že centrum je přitažlivé. Doporučuji jeho návštěvu ještě v jeho syrové podobě. Otevřeno do 10. června.
-
- From exhibition Miscellaneous Folies. CURATORS AND SCENOGRAPHY: Benjamin Lafore & Sébastien Martinez-Barat, architects, with the valuable assistance of Michel Mathy and Cédric Libert. 23/01/2019 — 29/04/2019. © Veerle Vercauteren. © Fondation KANAL.
-
- Photos de Philippe De Gobert. From exhibition As Seen. Architecture Photographs. © Veerle Vercauteren. © Fondation KANAL.
O Magda Němcová
Poslední články
- Smutné loučení – Jiří Šetlík (2. 4. 1929 – 28. 1. 2023) 29. ledna 2023
- Petice za zachování a opravu kulturní památky železničního mostu pod Vyšehradem 21. prosince 2022
- John Cage was born 100 years ago 7. září 2022
- SOCHAŘI ZNÁMÍ – NEZNÁMÍ 19. května 2022
- Za Medou Mládkovou 4. května 2022
Starší články
- leden 2023
- prosinec 2022
- září 2022
- květen 2022
- únor 2022
- říjen 2021
- září 2021
- srpen 2021
- červenec 2021
- červen 2021
- květen 2021
- duben 2021
- březen 2021
- únor 2021
- leden 2021
- prosinec 2020
- listopad 2020
- říjen 2020
- září 2020
- srpen 2020
- červenec 2020
- červen 2020
- květen 2020
- duben 2020
- březen 2020
- únor 2020
- leden 2020
- prosinec 2019
- listopad 2019
- říjen 2019
- září 2019
- srpen 2019
- červenec 2019
- červen 2019
- květen 2019
- duben 2019
- březen 2019
- únor 2019
- leden 2019
- prosinec 2018
- listopad 2018
- říjen 2018
- září 2018
- srpen 2018
- červenec 2018
- červen 2018
- květen 2018
- duben 2018
- březen 2018
- únor 2018
- leden 2018
- prosinec 2017
- listopad 2017
- říjen 2017
- září 2017
- srpen 2017
- červenec 2017
- červen 2017
- květen 2017