Jiří David – Čínská reportáž na pokračování / Třetí část

Jiří po vašem návratu z Tibetu se nadále blíže seznamujete s prostředím čínské společnosti. Co jste zažil v poslední době zajímavého?

Dnes (28. 4.) jsem jel k řece – Čchao-paj-chi: řeka bílých vln… Řeka je ale dnes spíše taková velká líná, nahnědle zelená stoka, na níž jsou desítky rybářů a oni ty úlovky pak fakt jí. U břehu je spousta naplaveného bordelu a v něm leklé ryby a smrad. Z dálky to však vypadá idylicky jako u Seiny od Georgese Seurata. Všude jsou stromy a zeleň, z které vykukují malé pagody a altány… Je tu léto a teplo jako u nás v červenci! Ve vesnicích, které jsme s Jiřím Strakou projížděli, on na starém poštovním kole z 50. let a já na vypůjčeném za našich cca 60 korun (na odpoledne), jsou také části, kde je mnoho “masážních” salónů pro stovky stavebních dělníků. Ceny jsou levné, služby veškeré, ženy různé… No i kdybych byl promiskuitní a delší čas byl bez sexu, nenašel bych odvahu. Prostituce je tu přísně zakázána, ale myslím, že je to tu v tomto kontextu daleko “pestřejší” než  kdekoliv v Evropě. Tak jako tu oficiálně “samozřejmě” neexistuje AIDS. Když jsem se zmínil o nepořádku, který nikdo neuklízí, v některých okrajových čtvrtích jsou naopak velké kontejnery, které vyvážejí jednou týdně, přesto je v jejich okolí značný zápach. Jiří mi říkal, že to je skvělé, neboť tam kde před pár lety bydlel, měli jakési betonové kóje a ty se nevyvážely nikdy, prostě když už byly plné, tak se jednoduše zapálily a po vyhoření se znovu plnily… Některé rodiny tu musí vyžít za pro nás nepředstavitelných 800 juanů na rok, což je na naše peníze  asi 2700 korun.

Školné na lepších školách je vysoké, dostat děti na prestižní univerzitu je pro většinu rodin nemožné. Dříve se dával třeba na akademii úplatek asi 700 000 juanů (převedeno na naši měnu 3x víc), dnešní praktika je taková, že bohatá rodina nakupuje obrazy od pedagoga, k němuž chce jejich dítě jít studovat. Málokdo si to může dovolit, tak všichni rodiče šetří, mají více zaměstnání, nemohou si ale pak dovolit ai zde placenou zdravotní péči; přesto posílají pak děti studovat do Německa, Británie a ti více bohatí do USA. Rodiče doufají, že se děti uplatní mimo Čínu. Většinou se však vrací zpět, ale dělají jinou práci. Stavební boom je zde obrovský. Ale zase na byt v paneláku se musí šetřit třeba celý život ve prospěch vlastních dětí s nadějí, že se budou mít lépe. Život v Česku je v tomto kontextu úžasná oáza. Jdu spát, je jedna hodina v noci a ráno do práce (úsměv).

Jsem tu docela dobře koncentrován a jsem s prací spokojen. Zítra mne čeká prezentace filmu, který pro Benátky, Moskvu a Mnichov dělal Martin Dostál a zde ho opatřili čínskými titulky. Poté budu mít přednášku pro pozvané kritiky, kurátory, umělce… Jsem zvědav na reakce. Moderovat bude ten významný básník, jenž žije v domě od Ai Wei Weie, jak už jsem se o něm zmiňoval. Překlad zajišťuje Jiří Straka.

P.S. Také jsem dostal na jedné vernisáži dárek, dva ořechy – tyto věci jsou zde velmi ceněny. Musí být velikostí, tvarem velmi podobné, je důležité, aby byly používané, tedy když je člověk drží v dlani a přehazuje si je a pak když po letech ztmavnou, pak takové ořechy zde můžou stát na české koruny až 200 tisíc i víc!! Ano, je to zvláštní paradox, když lidé tu žijí za 3000 korun na rok. Na ulicích, v různých zákoutích tu však není vidět jediný žebrák či bezdomovec. Pravděpodobně se o to postarají úřady a police. Mimochodem cizinci, kteří nejsou ubytováni v hotelu, se musí do dvou dnů přihlásit na policii. Jsou tu za to velké pokuty. Já jsem se šel přihlásit až po čtyřech dnech a policajtky v černých uniformách byly hodně nepříjemné, doslova ostré, naštěstí jsem dostal jen velkou výstrahu.

Posílám malou upoutávku, i když zdejší FCB/wechat udělal už své, na promítání mého filmu, jak jsem psal.