Jiří David – Čínská reportáž na pokračování / První část

Blanka Jiráčková se ptá Jiřího Davida

Díky pozvání paní Aquin Strakové a jejího manžela Jiřího Straky, jenž je sinolog a umělec žijící mezi Prahou a Pekingem, se Jiří David (1956) ocitl na poměrně dlouhou dobu v Číně. Od počátku dubna do konce května pobývá v pekingské čtvrti Sung-čuang v centru Czech China Contemporary Museum, které vybudoval právě Jiří Straka se svou ženou, a kde Jiří David nyní má velkorysé podmínky pro svoji uměleckou tvorbu. Zdejší pobyt Jiřího Davida vyvrcholí jeho autorskou výstavou děl, která vznikají přímo na místě.

Jiří, jak toto centrum funguje?

Již asi deset let zde provozují velké výstavy a zvou sem čínské a české umělce. Architektem budovy je známý brněnský architekt Zdeněk Fránek. Muzeum se stavělo asi dva roky. Má přízemí a další dvě podlaží. Čili je to velmi prostorná stavba a je vhodná i pro velké realizace a to jak pro klasická média, tak videoprojekce. V jejím zadním traktu se nachází asi 12 velkých ateliérů pro rezidenční umělce i pro pronájmy. Jeden z těchto ateliérů má také pronajatý galerista Zdeněk Sklenář, který ho zapůjčuje mladším českým umělcům.

Jak se připravujete na zdejší výstavu?

Moje výstava se bude jmenovat Jedenáct příček do nebe (Myšleno příček na žebříku). Bude v celém prostoru hlavní budovy. Skladba mé velké samostatné výstavy: malované obrazy, akvarely, ve studiích připravené moje domácí fotografie, videoprojekce a jedna site specifik instalace. Chystám i neonový objekt, který si vyžádala majitelka galerie, a který bude protínat čelní fasádu. To vše vyžaduje hodně času. Do Číny se nedá prostě přivézt více větších děl a proto je nutné pracovat přímo na místě, což má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že se mohu skoro dva měsíce plně soustředit pouze na dělání samotných věcí. To je něčím opravdu příjemné. Všechen čas je náhle zkoncentrován na něco, co člověka vyžaduje celého. Kdybych byl takto podobně v rezidenčním programu v Praze, přesto by to pro mne bylo jistě pořád těkavé, rozptylující… Člověk si tu sice nemusí být jistý tím, co dělá, přestože se náhle zjevují i zasuté dřívější věci, obsahově i formálně, ale má to jinou energii.

Před pár dny jsem například našel na ulici napůl čistě rozříznutý asi žulový valoun, cca osm kilogramů těžký. Od té doby, když někam jdu, či jedu, vláčím ho s sebou v batohu. Mimoděk jsem si vzpomněl na to, jak naše Markéta má v hlavě nesmyslně utkvělý obraz toho, jak jako prvňáčci museli tahat na výlet cihlu, a dodnes si to nenechá vymluvit. No, jeho váha není zrovna nejlepší na má záda, ale snažím se ho vždy zasadit do různých prostředí a to místo si s tím kamenem fotograficky zaznamenávám. Teď už je to několik desítek fotografií připravených pro závěrečnou selekci. Vezmu si ho s sebou i později na mé zde připravované přednášky, worshopy do Xi’anu v provincii Šen-si a také na asi třídenní přelet do Tibetu. Samozřejmě nevím, co z toho nakonec vznikne, ale ta váha je spojena se zcela odlišným kulturním i sociálním prostředím i s mým věkem, s mou pamětí, prostě nějak zvláštně to vyznívá do metaforického a zároveň do žitého fyzického údělu (navíc dobrovolného).

Jinak maluji na rozměrná plátna, mám jich připraveno asi 17, souběžně dělám i “portréty onoho kamene”, akvarely a již zmíněné fotografie a 3D objekt, který bude procházet skrze celou galerii.

Jak se cítíte v tamějším prostředí?

Seznámil jsem se s několika zajímavými lidmi, kteří mne ctí a to zejména kvůli mé účasti na Benátském bienále, ale také díky mým pracem, které viděli ještě před mým příjezdem u čínské kurátorky paní Aquin Strakové, spolumajitelky galerie. Dvacátého května bude zahájena moje výstava ve všech třech rozměrných podlažích.

Bydlím v zadní části tohoto obrovského objektu. Galerie je v okrajové čtvrti Pekingu, je to vlastně velká umělecká kolonie. Číňané vzdálenosti

Jaro v Pekingu. Foto archov Jiří David

chápou úplně jinak, než jsme my zvyklí, stejně třeba jako jídlo… Po prvních hodně ledových a silně větrných dnech, dokonce napadl mimořádně na tuto dobu v Pekingu sníh a to už tu předtím krásně rozkvetly magnolie či broskve. Naštěstí se počasí přehouplo na 23 stupňů. Jídlo je nápadité, rozmanité a většinou vynikající a tak se snažím nepřejídat se. Ráno například jím kaši z prosa, k tomu je třeba zeleninový knedlíček, v poledne si dávám úžasné polévky s různými ingrediencemi, které si mohu sám navolit. Večeře jsou vícevrstevnaté – spousta příloh, můžeš mít místní pivo, českým pivařům by asi ale nechutnalo, je slabounké, pijeme čaje i jen horkou vodu s citronem, což je moc příjemné. Pijou tu dost i kořalku, opět z prosa, která chutná jako naše slivovice, je dost silná, kolem 55 %.

Lidé jsou vstřícní, samozřejmě jsem pro mnohé trochu takový exot, aspoň v naší části, anglicky tu moc neumí. Chodím však často s Jiřím Strakou, který umí bravurně jazyk a dost mi v mnohém včetně běžného života pomáhá, například i při nákupu výtvarných potřeb. Mimochodem jsou tu celé čtvrtě s výtvarnými potřebami a mají vše, na co si člověk vzpomene, je to opravdu neuvěřitelné. Očima se mi tam chce koupit vše.

Podíval jsem se také do okrajových, původních vesniček Pekingu. Je to trochu takový chudinský slam, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Je tam mnohochuť různých krámků, dílniček, často i odpadků, také prý i ulička vyžilých prostitutek pro tisíce dělníků, co stále makají na nových a nových megastavbách.

Trochu mám stále problém se změnou času.

Také jsem navštívil bohatého chlapíka, mecenáše zdejšího umění, který má snad první dům navržený Ai Wei Weiem. Záchránil ho před zbouráním při stavbě dálnice tím, že ho i se sklepem přemístili asi o 50 metrů dál! Vyhloubili velký příkop, kterým dům posunuli, bydlí v něm teď jeden proslulý básník. Ovšem v budoucnosti to čeká jistě tuto celou část Pekingu, je to území o velikosti asi 50 x 50 km. Vláda staví nové a nové výškové stavby, vše je nemilosdrně srovnáno se zemí, neexistuje žádné odvolání!

Tak zase brzo, až po cestě do Tibetu…

Repro nahoře: Na návštěvě v domě navrženém Ai Wei Weiem. Foto archiv Jiří David