Jiří, když jsme se loučili nad první částí reportáže o vaší čínské cestě, odjížděl jste do Tibetu se smutnou zprávou v srdci… Jak to vše probíhalo?
Nebyly to pro mne vůbec snadné chvíle. Ve čtyřech lidech – Jiří Straka, paní Aquin a jejich kamarád, mladý umělec Paul, pravým jménem Cou Fan, který naši výpravu po celou dobu dokumentoval videem – jsme vyrazili západně na asi 2000 km dlouhý výlet do východního Tibetu (oblast Sicang). Samozřejmě jsem se hodně těšil a byl plný očekávání. Bohužel den předtím mi v Čechách zemřela maminka. Kromě velkého smutku jsem si silně frustrován uvědomoval, že se nekokážu z Číny přemístit na rodinné rozloučení s maminkou (s rodinou jsem naštěstí spojen zdejším Wechchatem, což nám umožňuje skoro denní videohovory, tedy pokud někde kromě galerie, kde jsem v rezidenčním programu, funguje wi-fi). Na vlakové nádraží jsme dorazili před patnáctou hodinou.
Cesta vlakem
Většina neuvěřitelně dlouhého vlaku měla lůžkovou úpravu, v každém kupé šest lůžek kromě první třídy, kde jsou jen dvě a kupé je na rozdíl od zbytku vagonu uzavíratelné. Vlak byl úplně narván, lidé se mezi sebou různě postrkovali než se trochu na lůžkách umístili. Čekala nás totiž 16ti hodinová jízda do Langkau. Vagony skoro nepřetržitě projížděl servis nabízející jídlo, přestože ve vlaku byl i jídelní vůz. Vždy v podobných nočních přejezdech nebo přeletech nedokážu nikdy usnout. To se mi opět potvrdilo, což bylo ještě umocněno myšlenkami na maminku. Přesto jsem se opakovaně jako by propadal do chvilkových spánkových mdlob.
V 7 hodin ráno jsme dorazili do Lan-čou (žije tu přes 3 miliony obyvatel), do hlavního města provincie Kan-su. V samotné provincii žije kolem 20 milionů. Po vydatné snídani (jsou zde vyhlášené nudlové polévky; zkusil jsem ji, i když jsem si ani po třech týdnech na tyto syté snídaně nezvykl). Pak jsme navštívili buddhistického přítele Jiřího Straky, který nám po obědě zařídil auto do Labrangu (což je tři hodiny jízdy do výše 3000 m nad mořem), kde se nachází největší klášter buddhistické školy gelugpa, který byl založen na začátku 15. století. Tato škola klade důraz na logiku, disciplínu a dodržuje přísný celibát na rozdíl od nejstaší buddhistické sekty Nyingma, která celibát nedodržuje, dělají magické rituální praktiky, pěstují jógu. V Labrangu mají svůj (chuntiao) malý klášter a zároveň zajišťují magický servis pro Labrang.
Tibeťané, kláštery a modlitby
Ubytovali jsme se v malém hotýlku, jež měl překvapivě funkční wi-fi (což jsem později velmi ocenil!). Druhý den jsme absolvovali velkou obchůzku kolem velkého kláštera společně s desítkami Tibeťanů, kteří po této cestě roztáčejí stovky modlitebních mlýnků. Většinou mají velmi výrazné tváře, ošlehané a trochu připomínají Indiány z Peru. Zvláště když jsou velmi obdobně barevně oblečení a nosí skoro identické klobouky. Rychlá cesta kolem kláštera při roztáčení mlýnků jim trvá asi jednu hodinu. Mnozí ji za den vykonají vícekrát, někdy až dvacetkrát. Tyto cesty i skrze zastavení při modlitebních poklonách jsou vždy věnované blízkým – živým i mrtvým. Jsou však jedinci a já jsem zažil dvě mladé ženy, které tyto cesty absolvují tak, že vykonávají podél kláštera poklony, při nichž si lehají na celou délku svého těla na zem, na dlaních mají malá prkénka, aby si je neodřely (sepětí rukou nad hlavu, přesun na prsa a leh na zem, vztyk a znovu a znovu, stovky a tisíce poklon než takto „obejdou“ klášter, někdy i vícekrát ). Nedovedu si ani představit, jak moc je tento výkon vysilující. Pravdou je, že zdejší mniši každé ráno těchto poklon udělají na jednom místě 500 až 1000! Odpoledne jsme vyrazili do blízkých hor (ke zbytkům dávného kláštera, tak 3500 metrů vysoko).
Posvátná jeskyně bílých útesů Džakar a rozloučení
Abych nezapomněl, všude jsem samozřejmě s sebou vláčel onen osmikilový žulový balvan z Pekingu a situoval ho opět do různých pozic a fotil. Okolní hory jsou velmi přitažlivé svou zvláštní skladbou tvarů a roklemi. A to jsem ještě netušil, co mne (nás) čeká následující den, kdy jsme se vydali autem asi hodinu cesty ještě jiným směrem, kde se zjevilo až neuvěřitelné panorama strmých skalisek ve výšce 3600 m – nádherné, fascinující. Navíc se zde nachází posvátná Džakar jeskyně bílých útesů, kde podle tradice meditoval guru Padmasambhava (žil v 8. století). Význam jeskyně potvrdil v mongolské době Phaspa, který za Kublajchána měl titul Učitel státu. V jeskyni se nachází i otisk ruky jednoho převtěleného lámy. V blízkosti u vchodu do této jeskyně žijí v “ústraní” mnišky a uvnitř jeskyně, která měří asi kilometr, zrovna jedna právě provozovala výše popisované poklony. V jeskyni jsem zapálil oheň za maminku. Nejsem nábožensky nějak vyhraněn, ale prostě jsem jí zde tuto chvíli věnoval, neboť v ten den (sobota) se má rodina s ní naposledy loučila. Je těžké slovy popsat celou tamní, magickou scenerii.
Další den jsme navštívili zázračného léčitele (85letého mnicha s velmi laskavou, usměvavou tváří). Po tepovém vyšetření (někteří z mnichů stále umí skrze toto vyšetření, které rozlišuje až pět našich – lidských úrovní tepu, jasně bez ptaní, určit co vám chybí od banalit po zásadní zdravotní stav těla), jsme obdrželi příslušné bylinné a i jiné “medikamenty”. Jen na okraj, většina mnichů v Labrangu má mobily a jezdí taxiky. A když už jsme u aut a dopravy, tak ta je zde naprosto živelná. Nechápu, že tu denně nesbírají z ulic hromady mrtvých nebo neodtahují desítky bouraček?! Všichni tady jezdí úplně šíleně, bez blinkrů se v klidu předjíždějí přes dvě čáry, jezdí na červenou, chodci doslova skáčí pod kola aut, neplatí tu žádná pravidla, neustále na sebe troubí, ale vlastně ne zle, spíše na sebe upozorňují, nejsou nervní a agresivní, nikdo na nikoho neřve, nenadává. Navíc když se vyjede kousek za Labrang, jsou snad na každých 1000 metrů radary a kamery. Většina na to však úplně kašle. V centrech větších měst sice už blinkry používají a chodci víceméně chodí přes označené přechody…
Poté jsme se vypravili do stepi za pastevci. Labrang a okolí je široko daleko vyhlášený nejlepšími jogurty z jačího vydatného mléka. Což nám také pastevečtí sourozenci, ke kterým jsme dorazili, rádi nabídli. Vždy posypané trochu cukrem. K tomu uvařili zdejší čaj, jež se, jak jinak, pije s jačím mlékem a do kalíšků se nejdřív dá kus kvalitního, žlutavého jačího másla. Zkusil jsem, ale nevypil, jogurt jsem však snědl (byl skvělý, i když extra tučný, což je v těchto stepních a celoročně drsných podmínkách důležité). Ostatně jídlo obecně je zde všude na vysoké úrovni. I skromná, malá zdejší restaurace by byla díky podávanému jídlu v Praze vyhlášeným podnikem.
Z Labrangu jsme po několika dnech vyrazili zpět, nyní přes klášter Pinling-s, který vznikl na hedvábné stezce ve 4. století. Je pokládán za nejstarší z pěti největších skalních chrámů Číny. Výzdoba pochází ze 4. až 14. století. Je zde i fascinující socha sedícího Buddhy (vysoká asi 60 metrů) a socha ležícího Buddhy (Buddha v perinirvane) z období dynastie severní Wei z 5. století. Klášter fungoval asi do 15. století. V údolí nad ním leží tzv. Horní klášter (Šan-s), který byl založen ve 4. století. Ve svém cestopise ho zmiňuje Fa Sien. Po opuštění spodního kláštera byl stále v provozu a později v 18. století se dostal pod správu kláštera Labrang (školy Gelugpa tibetského buddhismu). V okolí jsou i jeskyně z výzdobou z doby dynastie Tchang (asi 8. století). Díky Jiřího buddhistické známosti jsme se mohli v horním, malebném, harmonickém klášteře jednu noc ve velmi prostých podmínkách najíst i přespat. Musím připomenout, že do tohoto kláštera jsme sjížděli divokými serpentinami (normální auta tudy vůbec nejezdí), naprosto krkolomnou, úzkou prašnou cestou, kde půl metru od kol našeho auta, které řídil tamní mnich, se propadaly hluboké a nedohledné strže. Zdálo se mi, že se musíme každou chvíli zřítit do těchto hlubin. Už jsem dlouho nezažil takový fyzický strach. Zdejší kopce jsou tvořeny mnohasetmetrovou usazeninou okrové spraše, jež sice působí kompaktně, ale má svou křehkost, snadnou pomíjivost, zvláště při každoročních přívalových deštích. Ráno začalo bohužel na tuto dobu i nezvykle pršet. Museli jsme proto urychleně nastoupit do auta, abychom se vůbec po zmíněných nebezpečných stezkách stihli vrátit zpět. Déšť evidentně tuto cestu dokáže velmi rychle zneprůjezdnit. I tak jsme dost kriticky občas klouzali k okrajům propasti a přiznávám se, že jsem tu „nekonečnou“ půlhodinu jízdy byl připraven kdykoliv z auta vyskočit. Mnich však vše naštěstí zvládl a dopravil nás ke svému synovci, který s námi dorazil v podvečer na nádraží v Lang-kau. Ve 21 hodin jsme tak mohli zdraví a unavení a já osobně i plný těžko přenositelných zážitků nastoupit i se „svým“ kamenem zpět na 16ti hodinovou jízdu vlakem zpět do Pekingu. Za několik dní jsme tak urazili více než 4000 kilometrů a byli v nadmořských výškách ke 4000 metrů.
Repro nahoře: Tibet. Archiv Jiří David
Určitě si přečtěte:
