Jiří David – Čínská reportáž na pokračování – Šestá část

Cesta na jih Číny – Peking – Nan Ning

Ráno po vernisáži respektive chvíli po poledni vzlétalo naše menší letadlo ve svém tříhodinovém letu (plném neustálých turbolenci – kruci) do Nan Nigu, které je hlavním městem provincie Guang Xi (Kuang-si). Je to menší město s cca 9 miliony obyvatel. Doletěli jsme, uff, …na letišti na nás čekal mladý kluk, řidič místního bohatšího Číňana, který občas něco kupuje od Jiřího Straky, spíše jeho zklidněné tušové výjevy. Vjíždíme do města, ulice lemuje exotická vegetace, palmy apod. Slunce pere (venku je kolem 38-40 stupňu a vysoká, na rozdíl od Pekingu, vlhkost), takže ta šílená aircondition nás tvrdě zchlazuje a neomylně nabývám dojmu, že jistě v průběhu nechá následky na mých labilních průduškách. Jedeme v šesti lidech – Aquin, Zdena, Jiří, Martin, Paul a já. Dorazili jsme do centra zeleného, moderního města. Vyjeli jsme výtahem v dobré restauraci do samostatného salonku s nádherným výhledem. Hostitel, zmíněný místní boss (vlastní několik zdejších hotelů), na nás již čekal. Oběd samozřejmě z našeho evropského pohledu (i když já si po dvou měsících skoro zvykl) byl opulentní, mnoho chodů a vše pečlivě ostré, no jsme na jihu, kde se chilli používá mnohem intenzivněji než v Pekingu. Kořalka, prý ta nejlepší, co tu lze sehnat (ostatně “náš“ = jeho řidič už z letiště vzadu v autě vezl mnoho kartonů tohoto alkoholu), byla taky patřičně ostrá, i když svým způsobem jemná. Ta malinká lahev, jak se chlubil borec, stojí asi 500 dolarů… hmm, tak jo. Aspoň pěkně draze vydezinfikuje. Hovor se stáčel k mnoha situacím, které nás čekají, neboť pokračujeme autem ještě asi další tři hodiny dolu na jih. Rozmýšleli jsme, zda přeci jen nepojedeme jedním z rychlovlaků, ale nakonec zvítězilo naše pohodlí, auto už čekalo před restaurací. Nasedli jsme, naložili naše menší zavazadla, budeme tu tři dny, a odfrčeli. Jízda byla pohodlná, tedy až na tu hnusnou aircondition, kluk to vždy vosolil, takže v autě bylo jak v mrazáku. Musel jsem ho fakt mírnit, tak to ztlumil. Po hodině jízdy se mi začala bolestivě v levém koleni ozývat asi artróza, zastavili jsme u menší pumpy a vypadli do 40 stupňového vedra a 80 procentní vlhkosti. Místní na nás čučeli jak na exoty, dlouhovlasý, shrbený šedivák (má figura), vyšší (na místní poměry) blondýna (Zdena), holohlavý evropský típek (Martin), v bílém, rozevlátém hávu další Evropan (Jiří) a tři Číňani. Koleno povolilo (aspoň na chvíli, Zdena už mne teď doma žene na rentgen), takže jsme pokračovali. Povrch místní dálnice je dokonalý, tichý, bez jakýchkoliv nerovností, snad taky někdy takový bude i u nás?! Rychlovlaky jako jsou ty místní už za svého života v Čechách nezažiju, přeji to aspoň našim vnukům. Do Brna za necelou hodinu, paráda, do Tater za dvě, paráda, do Benátek za dvě a půl, třeba… Kolem dokola nás po celou dobu jízdy obklopovala hustá vegetace a k blížícímu se jejímu konci se začaly objevovat vyšší homole vápencových skal, krásných útvarů a zarostlých kopců. Nádhera. Během jízdy jsme si vyslechli zajímavý Jiřího popis místních realit: jsou zde stále autonomní oblasti národnostních menšin, jako Zhuang (Čuang) a nebo i Yao, či Miao. A právě u národnostní menšiny Yao se ještě vyskytuje matriarchát (sen našich vzdělaných uměleckých kruhů). Národnostní menšina Yao (Jao) obývající severozápad provincie Guang xi (Kuang-si). Mezi nimi zvláště vyniká skupina Bai ku Yao (paj-kchu Jao), v překladu Yaové v bílých kalhotách (podle charakteristického kroje), žijí v horských oblastech a zachovali si do nedávné doby původní způsob života. Vyskytuje se u nich matriarchát, rodinu tedy vede žena, která rozhoduje o důležitých záležitostech a patří jí veškerý majetek včetně dětí. Ženy pracují tvrdě na poli, což je hlavní zdroj obživy. Muži loví, jinak se však zabývají zpěvem a tančí při oslavách svátků a jiných rituálech, věnují se konzumaci alkoholu a hře “kača”. Žena má právo muže kdykoli zapudit a najít si jiného. Muž však může při večerní oslavě před celou vesnicí ženu zesměšnit v písni, ve které vyjeví její nedostatky.

Z našeho pohledu, by se dalo s klidem říci, že ženy jsou tu vědomě upracované, muži jsou víceméně leniví, znudění, ovšem nikdo si nestěžuje, matriarchát funguje. Dorazili jsme do našeho cíle – Guiping (Kuej pching), okresní město, jak brzy poznáme v mnoha podobách obyvatel. Je to jako nějaká čínská vesnice, má tedy něco kolem pouhého milionu. Původně to byl v 10. století vojenský tábor na úpatí hory Xishan (Si-šan), rozložený v trojúhelníku mezi dvěma řekami, které se stékaji do Perlové řeky Zhujiang (Ču-ťiang). Na hoře jsou doposud dva buddhistické kláštery z 11. století a jeden z nich je Xishian (Si-š-an), což je ženský klášter, tradičně se zde pěstuje čaj. Známý je hlavně jeden a na ten se spolu se Zdenou hodně těšíme, neboť jej denně doma na zahradě v létě pijeme, zelený čaj Xishancha (Si-šan čcha), který se tu stále ručně a tradičně zpracovává. Sice trochu předbíhám událostem, ale navštívili jsme na úpatí hory s patřičným výkladem – Jiří už musí být z toho množství překladů úplně mrtvý (!) – onu čajovou manufakturu. Jednoduchý patrový podélný bílý dům. Několik velmi prostých místností, kde se čaj ručně zpracovává, suší, třídí apod. Pracuje tu v sezóně (sklízí se dvakrát do roka) maximálně deset lidí. Nevím však už kolik jich je v době sklizně na horském čajovém svahu. Následuje ochutnávka, ostatně všude, kde jsme se zatím zastavili nás hostí výborným čajem, tentokrát však excelentním. Je jasné, že si ho taky koupíme a odvezeme domu. Jo, málem bych zapomněl, že jsem si ještě v Pekingu v jedné tržnici pořídil menší kovový (aluminium) kufřík s předpokladem, že jej naplníme pouze a výhradně právě čaji. Jak jsem výše avizoval, předběhl jsem sled událostí a tak se vrátím. Jsme v cíli, projíždíme už i mnoha výmoly („ušlechtilý“ povrch dálnice se vytratil), prachem, který se zvedá od množství aut a pokrývá kolem povalující se obyvatele za jejich stánky (vzneseně řečeno) a pulty, kde nabízejí cokoliv, především však jídlo. Nechápeme, vedro k zalknutí, prach, hmyz na tu vzdálenost sice nevidíme, všude v tom horku mají naporcované, čerstvé maso všeho druhu, ovoce, zelenina, prostě vše. Za pulty se vrší hromady všelijakého harampádí, součásti motorů, motorek, kol, vozů, dřeva z polozbořených domů. Vše otevřené, žije se tu na ulicích. Pobíhající mrňata snad ani nikdo příliš nehlídá (aspoň se nám to zdá!?), psi, slepice a nejen v nabízených klecích. Opuštěné domy bez oken, hromady sutě. Všude se proplétají skútry, náklaďáky, přednost nepřednost, vyhrává, ten kdo neuhne. Náš řidič je místní a taky samozřejmě neuhýbá, troubí se jako o závod.

Náhle zahneme, mineme početnou rodinu a vnoříme se do klidu. Úzká betonová cestička vede mírně do kopce, několik serpentin a před námi se otevírá zcela jiná scenérie. Hotelový resort, jo fakt soukromý resort, jenž vlastní onen boss z Nan Ningu. Hmm, resorty sice nemáme nikde v lásce, ale nyní neodmítáme. Vpadneme s únavou do pokojů, sprchy, my se Zdenou mírníme hned klimatizaci. Jednopatrový hotelový komplex čítá asi 60 pokojů, je postaven v duchu tradiční čínské harmonie, vše co je od středu vlevo, je zrcadlově i napravo. Několik nádvoří, bokem hřiště, o něco výše v zahradách bazén a tělocvična. V dolní časti několik salonků, kinosál, konferenční prostory. Povrch budov s tradičními střechami je ze šedočerných pálených cihel. Nikde nikdo kromě personálu, který nás již očekával. Ano, nikde nikdo, neboť ten areál je jen pro přátele onoho majitele, nikoli pro běžné hosty, pokud by tedy někdy dorazili. Je tudíž zřejmě, že tu hostí především místní politickou honoraci, vyšší policejní úředníky a jemu podobné podnikatele. Těžko se mi vysvětluje, jak je to zde provázané, neumím si to totiž reálně představit. Nikdo tu nemluví o politickém zřízení a všichni ale vědí, kdo je kdo a proč. Aquin se narodila v této provincii, je zde, díky tomu co v Pekingu dokázala, touto honorací je velmi respektována. Má zde taky i rozvětvenou rodinu a její bratři tu dosáhli vyššího postavení (ne nezbytně politickou kariérou, spíše svými podnikatelskými schopnostmi, vše je však nedílně propojené). Následuje příjemná večeře, později uleháme, wi-fi tu sice je, ale emaily nebere, ani neodesílá, funguje pouze wechat a tak si mohu od Aquin načíst mnoho mediálních linků, jež referují o mé výstavě. Překvapivě hodně, prý to je mediálně nejsledovanější výstava v Pekingu těchto dní. Hmm… budu jí věřit, usínám. Svítá, náhle jako by rovnou za okny zaburácí letecké motory, vyletím z postele, tedy vyletím, mám na mysli, že se opatrně skrze moje bolavá záda převalím na bok a postavím opatrně na nohy. No asi tak. Přesto ještě stihnu zahlédnout vojenskou stíhačku, jež velmi nízko pluje nad vzdáleným městským horizontem. Divný. Později se dozvídám, že za kopcem je vojenská základna a ještě později si vygooglím, že to jsou Chengdu J-10 (čínsky 殲-10, česky Čcheng-tu J-10), nebo obávané Chengdu J-20 (čínsky 殲-20, česky Čcheng-tu J-20). Bohužel jsem je nikdy nestihl vyfotit, zvláště mne mrzí jedna situace. Jak jsem již popisoval nad hotelovým komplexem je umístěn bazén (voda je v něm spíše taková nevábně zelenkavá, ale je prý přímo napojena na horské prameny, tak jsem tam večer nahý skočil a další ráno jsme k němu opět před snídaní skrze krásné zahrady vystoupali. Bylo velmi příjemně, slunce ještě nespalovalo, vzduch byl čirý, vál jemný horský vánek a pod námi, ne nějak hluboko, se do dálek rozprostírala krajina s rozsetými domky, které přecházely do okrajů ještě vzdálenějšího města. Jak jsme se blížili k bazénu, přicházely k nám v ústrety jemné tóny hudby, jakési evropské melodie. V bazénu jsme pak spatřili ženu (za chvíli jsem v ní poznal místní správkyni objektu). S úsměvem jsme se vzájemně pozdravili. Žena si pravděpodobně dávala svou každoranní „dávku“ několika bazénů. Zleva doprava a zpět. Nejsem si jistý, ale melodie se postupně změnila do tónů vážné hudby. Nepoznal jsem o jakého evropského skladatele šlo, něco jako Hayden, možná?! Hladina bazénu jako by řezala horizont. Pak to přišlo a já blbec neměl foťák, ani mobil. Strhující řev leteckých motorů protnul naše hlavy. Nestačil jsem nic, jen jsem strnule s obdivem zíral. Před námi, v blízkosti snad na dotyk, jen několik metrů (samozřejmě zdánlivě) se zjevila stíhačka. Nespěchala, naopak, zvolna, lehounce se vznášela a nebýt jejích ohlušujících motorů, byla jako sen. Představte si vodní hladinu bazénu, která je vysoko nad úrovní jižní čínské krajiny, jež se do dálky až vytrácí, v ní neúnavně plave žena a mezi hladinou a prostorem za ní letí jakýsi moderní přelud… nikdy na to nezapomenu. Seběhli jsme dolů, minuli dva lenivé psi, nasnídali jsme se, nudle a jiné zdejší tradiční ranní vymoženosti jsme opět lehce a slušně odmítli.

Nasedáme do auta, dnešní cíl jsou hory bílých kamenů Bai shi sham (Paj-š-šan), tedy už z dálky fascinující slepencový skalní útvar vyčnívající z všudypřítomné roviny u městečka Ma dong (Matung). Je to místo dlouhodobě spojené s taoismem, na které dle pověsti na své pouti dorazil i taoista Ge Hong (Ke Chung). Asi po čtyřiceti minutách jsme přijeli do Madongu. Uff, místní mumraj trhů byl jak z nějakých dávných časů. Vše zvláštně vibrovalo, lidi, dlouhé hluboké stíny, ostré dopolední slunce, kola, motorky, troubení, zvířata, vůně, smrady, zdi, průhledy, pohledy očí, tváře, hlasy, halucinace. Procházeli jsme se až skoro v uhrančivých mrákotách, stánky nabízejí rozporcované psi, mají tu pytle plné štěňat a dalších všemožných zvířat. Vše k jídlu. Ovoce, roztodivná zelenina, vedro, ano už i vedro, jsem již řádně zpocen, místní starci jsou bez triček. Jejich hubená a osmahlá těla jsou tak nedílným koloritem. Slunce začíná být nemilosrdné. Jsou tu ke koupi za pakatel i různé druhy klobouků (zkusím to vydržet bez klobouku, Zdena taky. Jiří i Martin si je pořizují). Mihotavé množství různého zboží a vůbec všechno, nedá se to vše detailně popsat. Pod nohami jsou často různé tekutiny, možná i voda. Nevím proč, ale vzpomněl jsem na marocké obrazy od Delacroixe. Fotím, fotím. Je čas, vyjíždíme, čeká nás nejen horský buddhistický klášter Shon Shegsi (Šon-Šen-s´), ale i nádhera přírody pod horou bílých kamenů a nezklamala. Včetně malého ženského buddhistického kláštera, jakoby vrostlého do skal a kamenů. Zahrady plné papájy, manga a dalších pro nás exotických plodin. Jiří se sám vydává vysoko do skal, my však usedáme k čaji v místním „atriu“ venkovského stavení. Čaj, jak jinak, je opět skvostný. Z malé tůňky na nás občas vykoukne želva, je klid, brzo bude poledne. Hlad však nemáme, tedy aspoň to tvrdím. Martin má však hlad, či chuť k jídlu pořád, ale Zdena se mnou drží úměrný půst. Aquin ta snad nejí nikdy. Teda jí, ale opravdu velmi málo. Má prý od malička žaludek kocoura. Jiří se po hodině a půl vrátil, opět uchvácen samotou, kterou rád vyhledává, návrat už byl naplánován do městských ulic a na pozvání místních přátel. A tak jsme něco po osmé na soutoku řek Qian a Yu usedli do menšího pivního baru, což je zde raritní, ale vyhledávané místo s mnoha evropskými, tedy ponejvíce s německými pivy v plechovkách. Pivo se tu zase, tak jako skoro všude v Čině, tradičně nepije, na rozdíl od kořalky, respektive pije, ale z našeho pohledu to není pivo a to rozhodně nejsem žádný pivař. Není a zároveň to je pivo, ovšem je to něco jako 6,7 procentní, které nám v 70. letech dávali, povolovali při práci ve vítkovických železárnách, koksárnách. Či-li spíše takový alkoholicky neškodný, osvěžující nápoj. Zvláštní ale je, že obecně Číňani, jak mi vyprávěl Jiří Straka, že na rozdíl od velmi silných kořalek z prosa, jež v klidu vypíjí velké množství bez úhony, silnější piva moc pít neumí a jsou hned namol. Po dvou třech. Dnes to nezkoušíme, stačí jedno, dvě max. Podávají se grilované krevety a další mořská havěť. Přichází však i jiná pochutina, prasečí penisy. Prý na potenci, hmm, samozřejmě blbost, prostě osmahlé, pokroucené maso na špejli. No zkusil jsem to na rozdíl od šklebícího se Martina, či Zdeny. Proč ne!? Zdejší řeka nesmrdí, vzpomínám na Peking, kde smrděla děsivě. Únava se postupně dostavuje. Subtropické klima, tedy vedro, vysoká vlhkost, jistě i nezvyklé zážitky, cestovaní se na našich tělech podepisuje. Usínáme s lehce zapnutou klimatizací, nad ránem ji vypínám.

Ještě jeden či už jen dva dny. Tak tedy další ráno vzhůru do parku Long tan (Lung-tchan), další přenádherný přírodní park poblíž Guipingu. Ve strmých horských roklinách, plných divokých bystřin (někde se již snaží tyto bystřiny upravovat pro rafting, škoda) se zde nachází i původní subtropický prales se specifickými rostlinnými druhy lián, kapradin a další roztodivnou flórou. Žije zde jeden druh makaků, pro které vezeme divoké, malé tlusté banány. Mimochodem jsou moc chutné a jiné než ty „naše“. Po dlouhých, stoupavých serpentýnách jsme u jednoho z cílů dnešní výpravy. V zatáčce stoji kluk a okolo něho se doslova povalují desítky makaků. Vypadají docela mírumilovně. Okamžitě však naše auto zaregistrují a začínají se aktivovat. Vystupujeme, Martin s igeltovou taškou plnou banánů, nestačil však ani vykřiknout a už mu ji bleskurychle dva opičáci vytrhli z rukou a mizí do stromů. Ostatní čekají, nebo vyskakují na kapotu našeho vozu. Máme se prý pohybovat spíše pomalu, často totiž Makakové dovedou člověka zranit, pokousat, poškrábat. Jsou jich tu desítky a banány došly. Za zatáčkou vede úzká stezka k vodopádu. Strmě klesá do hlubokého údolí pralesa a tak je nutné míjet příliš zvědavé, ale i jen líné opice, překračovat vyceněné zuby matek s mláďaty, dávat si pozor na záda. Když už konečně opouštíme opičí království, zaposlouchávám se do nespočtu ozvěn různých zvuků, všechno jakoby hlasitě rezonuje bzukotem, hukotem, který se vznáší nad neprostupnou vegetací. Zarostlá skaliska se propadají do propasti, vrství se, překrývají, násobí, nemlčí. Konečně jsme dole, bože to bude cesta zpět! Není však nic krásnějšího (v tu chvíli) než tříštivá voda vodopádu, který se před námi doslova otevřel. Čiré, avšak pod dopadem vody, už temně hluboké jezírko bylo osvěžující. Jiří i Martin se do něho vrhli nazí. Mne však všude přítomná klimatizace při přesunech zahltila průdušky i nos, tak jsem ledovou lázeň musel prostě, ale nechtěně vzdát. Byl to však přesto skvostný, těžko přenositelný, magický zážitek a ani šílená cesta zpět, vzhůru k makakům to už nevygumovala. Máme to v hlavě asi až do smrti.

V následný a poslední den na jihu Číny na nás čekala docela útrpná (vzhledem k povrchu cest a mým zádům) cesta do vesnice, do rodné vesnice Aquin, jež se jmenuje Dawantang (Ta-wan-tchang) a leží v jihozápadní Číně, zeměpisná šířka: 24° 30′ 30.6″ (24.5085°) sever, délka: 111° 35′ 38.4″ (111.594°) na východ, nadmořská výška: 180 metrů (591 stop). Mimochodem Honkong není vzdušnou cestou daleko. Příště… Ve vesnici stále žije její 105 let stará babička a i její otec. Zvláštní rodinné setkání. Živá, usměvavá babička s pergamenovou tváří na invalidním vozíku má i své světlé chvilky a otec je jaksi „neprostupný“, mlčí. Nabídli nám (jeho druhá manželka s dcerou, maminka Aquin již dlouho nežije) skvělé domácí plněné knedlíčky a samozřejmě další výborný čaj. Všude kolem se pěstuje cukrová třtina, arašidové oříšky (podzemnice olejnatá), kukuřice, banány a samozřejmě nejvíce rýže. Sytě zelená rýžová pole se rozprostírají, kam oko dohlédne. Vím, jak mi Aquin vyprávěla (kruci a nepsal jsem to již někde?!), že dodnes má trauma z toho, jak musela pomáhat od svých 5 let na těchto polích. Kdy si nejde sednout, odpočinout, voda a bahno po kolena, pijavice, hadi, moskyti a další otravná havěť a k tomu samozřejmě spalující slunce, které pere do shrbených zad. Když vidím tuto rozhlehlost polí, snažím se to pochopit, ale je to k nepochopení, každá rýžová rostlinka, stvol se postupně, jednotlivě zapichuje do vody, jsou jich desítky, stovky tisíce, miliony! Ano, ano všichni to známe z filmů, ale tady to teprve intenzivně vnímám skrze bezprostřední autentický vjem. Z každého stvolu pak vyraší stéblo, na jehož konci jsou zrnka rýže. Tedy asi tak na jednu malou kávovou lžičku a jsme u toho, zde si pak plně a intenzivně uvědomíš, co znamená v hospodě odstrčit nedojezený talíř s rýží. Ty vole, to je teda opravdu trýznivá dřina makat na tento odstrčeny talíř! Sklizně jsou tu dvakrát do roka (klima to snadno umožňuje). Ne, ne, nedovedeme si to představit, když stojím u moře zeleně a někde v dálce pole končí a navazuje na ně další a další. Trochu obcházíme tato pole přes malá navrší, kde rostou eukalyptové háje, v dálce se pasou černí vodní buvoly se skvrnami bílých oděvů vesničanů. Jo, hadi tu jsou jistě taky. Jsou tu však i po krajině rozeseté navršené mohyly z hlíny, pohřebiště. Lidé tu pohřbívají do země a po čase je vykopou, jejich kosti očistí a vloží do nádob a opět uloží do země, někdy monzunové deště tyto nádoby vyplaví a tak se občas nějaká v navršcích povaluje, již prázdná, zvířata kosti roznesou. Většinou divoké kočky. Když už jsme u zvířat, žije zde velmi vzácný a chráněný luskoun a velemlok čínský a ti se musí mít opravdu na pozoru, neboť místní k nim nemají žádné útlocitné zábrany. Naopak, kdyby vás chtěli uctít, byla by pro ně ta největší pocta, že by mohli pro vás udělat pochoutku z toho nejvzácnějšího tvora, které toto území poskytuje. Luskouni jsou porostlí krytem ze šupin, jež se vzájemně částečně překrývají. Tento kryt má funkci ochranného krunýře a slouží i jako maskování. Luskouni vůbec nemají zuby a kořist sbírají stejně jako mravenečník – vystrčí jazyk a polapí termity a mravence. Všichni luskouni mají poměrně dlouhý jazyk, který dovedou vysunout až do vzdálenosti 25 centimetrů. I pro místní obyvatele se dost špatně zabíjí, mají pevný krunýř, tak mu uříznou jazyk a nechají vykrvácet. Brutální, jistě! Hmm, oni s ním necítí, nevnímají žádný soucit, zvláštní a přitom to nejsou zlí lidé. Nedá se zapomenout i na chvíle, kdy jsem zkusil jíst hada, či usmažené vrabčáky. Had byl naporcovaný, byl to nějaký druh vodního plaza. Na kůži se mu ještě rýsovala tmavá klikatá kresba, maso bylo tužší, ale nijak zvlášť překvapivé, jeho kůži jsem měl taky přeci jen zkusit, chutnala jako křupavá kůže s opečeného kuřete. Teda nic pro vegany, samozřejmě. Vrabčáci jednou přistáli na kulatém večeřovém stole. Seděli pěkně, úhledně v kruhu. Tak a jezte! Nechtěli jsme. Prosím vás jezte, jíte přeci u vás králíky, ne, no tak si dejte u nás vrabce. Seděli tam i s hlavami, ta se prý jí první, vlastně strčíte si do pusy toto malé sousto a schroustáte ho i s kostičkami. Usmažený vrabčák je skutečně taková jednohubka, pardon pro ty co nejí maso. Hlavu jsem oddělil, nejedl, ostatní tělo ano. Jedno. Stačilo, ne snad pro nechutnost samotného masa, ale prostě to stačilo. Tak a to jsme samozřejmě nejedli polní myši, netopýry, kočky ani psi, či ony luskouny, mloky apod., abych to upřesnil pro ty, co si již určitě myslí, jací jsme hovada. Nazpátek jsme dorazili k řece u městečka Baisha (Paj-ša), neboli bílý písek. Den pomalu končil, ráno zpátky do Nan Nigu, jedním letadlem do Pekinkgu, rychle sbalit a skoro po dvou měsících pak už jen 10hodinový let do Evropy, konkrétně do Prahy.

Jsem doma. Stromy na zahradě odkvetly, zrají třešně, rajčata, rybíz, slepice kdákají stejně, FcB funguje. Napsal pouze jsem zpět a pak už nic, ateliér je přeplněn obrazy, ráno ptáci opět budí ve čtyři a přesně v šest jako na povel skončí, hlas maminky už nikdy neuslyším. Bylo to úžasné, namáhavé, vysilující, jedinečné a zdá se, že ne ještě konečné. Díky.

Jiří David, červen 2018

Foto Jiří David