Jean Dubuffet a Benátky

Venice, Palazzo Franchetti, 10. 5. – 20. 10. 2019

Text Blanka Jiráčková

Malíř a sochař Jean Dubuffet (1901 – 1985) v Benátkách vystavil svoje práce v letech 1964 a 1984, a proto nyní kurátoři Sophie Webel a Frédéric Jaeger připravili pro historický benátský Palazzo Franchetti výstavu, která připomíná tyto expozice, umělcův vřelý vztah k

Pohled do části výstavy Jean Dubuffet e Venezia v Palazzo Franchetti

Benátkám a jeho důležité série Célébration du sol, Hourloupe a Mires.

Jean Dubuffet v Benátkách v roce 1964. Foto AFI. © Archives Fondation
Dubuffet, Paris

Na cyklu Hourloupe pracoval Dubuffet v letech 1962 až 1974 a zkoumal v něm problematiku vnímání reálného světa pomocí neposedných linek, které se při změně pohledu diváků neustále měnily a tak klamaly lidské těkavé oko. Tento záměr ostatně vtělil i do názvu této série odvozeného od francouzského slova louper, což znamená míjet se, selhávat.

Kresby převáděl i do monumentálních soch, které zároveň vytvářely tajemné prostory, jakési architektury, jimiž návštěvníci mohli procházet, obcházet je a skrýt se v nich. Byly poseté množstvím různých ormamentů rozmanitých tekutých tvarů, přesto často v nich můžeme dle své fantazie spatřovat postavy, obličeje či nějaká zvířata.

Soubor Mires, který vznikl během jednoho roku, od února 1983 do února 1984, se vyznačuje především rozmanitými zářícími odstíny žlutě, které tvoří pozadí propletencům obrovskému návalu modrých, červených a bílých gestických dynamických linií připomínajících dětskou kresbu či graffiti.

Obrazy Célébration du sol, jež byly tvořené od začátku do konce padesátých let, naopak charakterizují tmavé hnědavé tóny jakoby bahna či bláta s přidávanými přírodními materiály (například písek, motýlí křídla, větve, lávu, textil, kůži, slámu, polystyrén…) s možstvím různých stop a otisků.

Současnou výstavu doplňují dokumenty – fotografie, dopisy, články, ale též kresby a kvaše, které připomínají život umělce, jenž byl neustálým inovátorem a experimentátorem jak ve výtvarné tvorbě, tak v teoretické rovině – např. v názorech na “dusivou” kulturu jako takovou (Dubuffet, Jean. Dusivá kultura. Praha, Herrmann & synové, 1998.).

Od roku 1945 byl Jean Dubuffet sběratelem a neunavným propagátorem syrového umění – l’art brut (tento termín vymyslel právě on sám) poté, co se seznámil s knihou Bildnerei der Geisteskranken psychiatra Hanse Prinzhorna, který se věnoval rozboru výtvarných výtvorů mentálně postižených pacientů, z jejichž prací vytvořil mimořádně bohatou kolekci.

Rozmanité výtvarné dílo Jeana Dubuffeta bývá přiřazováno k informelu a tašismu, abstraktnímu expresionismu, jeho teoretické eseje jsou velmi ceněné, komponoval i hudbu. Rozhodně do dnešních dnů jsou velmi inspirativní a zároveň zábavné a stojí zato jeho současnou výstavu navštívit.

Repro nahoře: Pohled do části výstavy Jean Dubuffet e Venezia v Palazzo Franchetti