Dorothea Tanning

V souladu se současnou obecnou snahou „objevovat‟ a prezentovat opomíjenou uměleckou tvorbu ženského genderu otevřela Tate Modern v Londýně od 27. 2. do 9. 6. 2019 velkou retrospektivu prací americké umělkyně Dorothey Tanning (1910–2012). Výstava zahrnuje kolem stovky exponátů, které pokrývají nezvykle dlouhou celoživotní tvorbu, sahající od rané malby, přes její scénické a kostýmní návrhy pro baletní představení, šité textilní objekty – plastiky až po pozdní instalace a velkorozměrné projekty.

Dorothea Tanning,
Verbe, 1966-1970,
Flannel, wool, tweed, cardboard, polyfill, forged steel, and wooden jigsaw puzzle pieces from Johannes Vermeer’s “The Artist’s Studio” (ca.1665/66),
89 x 116 cm.
Yale University Art Gallery, Janet and Simeon Braguin Fund
© DACS, 2019

Jméno Dorothey Tanning je navždy spojeno se surrealismem 30. let, který se jeví jako východisko její malby, plastik i literární činnosti, především poezie. Obraz Birthday (1942) zapůjčený z Muzea umění ve Filadelfii zaujal Maxe Ernsta natolik, že se s jeho autorkou později oženil. Eine kleine Nachtmusik ze sbírek Tate je dalším ikonickým dílem reprezentujícím neodmyslitelně surrealistickou tvorbu Dorothey Tanning.

Její celoživotní zájem o tanec, hudbu a scénické umění obecně se projevuje výrazně od konce 40. let a to jak v její figurální i abstraktní malbě, tak také přímo ve scénických a kostýmních návrzích, např. pro balety George Balanchina a Johna Cranka.

Od poloviny 60. let se stal nástrojem jejího uměleckého vyjadřování šicí stroj Singer a materiálem textil, či jednoduše řečeno hadry. Na stroji ušité antropomorfní tvary – „měkké plastiky‟ pohybující se mezi figurou a objektem, vycpává totiž podle jejích vlastních slov „banálním materiálem, tj. oblékáním‟ a vznikají tak trojrozměrná „ztělesnění‟ jejího dvojrozměrného světa malby, za všechny jmenujme např. Nue Couchée (1969-70) ze sbírek Tate. V instalaci Chambre 202, Hôtel du Pavot (1970-3) ze sbírek Centre Georges Pompidou v Paříži vyrůstají tělesné tvary ze stěn a z nábytku imaginárního hotelového pokoje. Právě tyto pozdější surrealistické plastiky jsou středem pozornosti v Tate Modern a jsou také považovány za nejinspirativnější pro podobně tvořící umělkyně, jako byla Louise Bourgeois a z mladších Sarah Lucas. Výstava, která se prozatím setkává většinou s nadšením kritiků, je pořádaná ve spolupráci s Národním muzeem královny Sofie v Madridu.