Dis(connection)

Text Blanka Jiráčková

Diepenheim, Kunstvereniging, 2. 2. – 5. 5. 2019

Společnost Jindřicha Chalupeckého (SJCH) pořádá v holandském Kunstvereniging Diepenheim výstavu Dis(connection). Poprvé ve své historii ji sestavila z projektů nejen některých umělců, kteří byli účastníky minulých ročníků Ceny Jindřicha Chalupeckého, ale také z děl dalších umělců a umělkyň pracujících na domácí scéně a též do ní zapojila zahraniční výtvarníky. Spojujícím elementem rozdílných prací i médií je téma pokládající si otázku Jak můžeme žít spolu v dnešní nejisté době? Účastní se jí Adéla Babanová (1980, CZ), Sybren de Boer (1980, NL), Lotte Geeven (1980, NL) & Yeb Wiersma (1973, NL), Anna Hulačová (1984, CZ), Valentýna Janů (1994, CZ), Hannah Joka (1993, DE), Martin Kohout (1984, CZ), Frank Mandersloot (1960, NL), Anetta Mona Chişa (1975, RO) & Lucia Tkáčová (1977, SK), Maria Pask (1969, UK) & Frederique Bergholtz (1968, NL), které vybraly za SJCH její ředitelka a kurátorka Karina Kottová a nezávislá kurátorka a umělecká ředitelka hostující organizace Alexandra Landré, s níž se mohli naši diváci seznámit na její přednášce Tipping Point (Bod změny) v roce 2015 v pražském Tranzitdisplay.

Dis(connection) je zároveň prvotním projektem plánovaného několikaletého programu podníceného SJCH ve spolupráci s mezinárodními organizacemi nazvaný Ostrovy, jehož cílem je diskurzivní, výzkumná a výstavní činnost a spolupráce s ideou nastiňovat za pomoci ať už utopických a naopak dystopických scénářů náhledy na globální krize na základě zkoumání prostřednictvím různých uměleckých strategií a dialogů kurátorů hledat možnou pospolitost a alternativy udržitelné spolupráce či možnosti vzájemného soužití.

(Dis)connection, pohled do výstavy, vzadu Valentýna Janů, Is Your Blue the Same as Mine?, 2018-2019, Site-specific videoinstallation, video length 11.40 min, (co-directed with Kryštof Hlůže), v popředí Hannah Joka, Quiet Groth / Stilles Wachstum, resin epoxy clay, latex, filler, textile, polyurethane foam, glass fiber, paint, pigments, 2018, Hannah Joka, Reliquim III, ceramic, glaze, paint, 2019.

Například prostřednictvím utopických idejí a sociálně politické kritiky trochu ironicky a trochu vážně ve svém filmu Návrat do Adriaportu líčí Adéla Babanová na základě rozpohybovaných dokumentů a její mystifikace megalomanskou představu profesora Karla Žlábka v době socialistického Československa sen o vlastnictví moře díky jeho futuristickým plánům na prokopání tunelu z Česka na pobřeží bývalé Jugoslávie bez překročení hranic a tudíž nutnosti mít tehdy nezbytná víza, bez nichž nebylo možné cestovat do Jugoslávie a ani na západ. Valentina Janů se ve své videoinstalaci ptá Je tvoje modrá stejná jako ta moje?, čímž velmi pregnantně mluví o rozdílnosti názorů každé individuality na celou naši realitu. Sybren de Boer zde například vytvořil prostorovou instalaci Late Night Bike Ride (Pozdní noční jízda na kole) naplněnou mnoha předměty a materiály z běžného života, které ač spolu nesouvisejí propojuje do jednotného celku, když mezi nimi vytváří různé linie a propojuje je do vzájemné téměř harmonické organické sítě. Frank Mandersloot ve své site-specific instalaci Maned ice melted ice připravil prostor, v němž diváci mohou prožívat plynutí času a sledovat rozmanité myšlenky během staletí včetně taktilních zážitků, když na filcová panó reliéfně nalepuje písmena tvořící texty z Bible, Koránu, cituje tu třeba perskou poezii. Do středu své instalace umístil zkamenělé dřevo, které nekompromisně svědčí o proměnách času.

Všichni autoři podílející se na této expozici prostřednictvím svého individuálního ostrova vidění utvářejí jeden společný ostrov obývaný bytostmi, jimž leží na srdci osud naší planety i lidského konání.