David Goldblatt – Černobílý svět

Text Blanka Jiráčková

Paříž, Centre Pompidou, 21. 2. – 7. 5. 2018

David Goldblatt (1930) si zvolil černobílou fotografii jako svůj jedinečný umělecký prostředek, neboť cítí, že právě pomocí jí se může střízlivě a nepřikrášleně vyjadřovat k současnému životu. A jako občan Jihoafrické republiky od konce 40. let začal prostřednictvím tohoto média intenzivně zachycovat obyvatele své země, pořizuje portréty černošského obyvatelstva s jejich charakteristickými rysy a pohyby těla, zaznamenává těžkou politickou atmosféru a historii státu, kdy po 2. světové válce se v JAR moci chopil režim nenávistného apartheidu, a i když se v roce 1961 země stala republikou, apartheid a rasová segregace byla zrušena až v roce 1989, avšak v posledních letech se naopak 80% černošská společnost obrací proti bělochům, vládnoucí režimy okolních zemí vytlačují obyvatele ze svých území…

Fotografa Davida Goldblatta zajímá především samotný člověk a prostředí, v němž žije, a proto svoji tvorbu nepovažuje za pomůcku k politickému boji, i když nepopírá sílu obrazu jako významného prostředku sdělení a společenského působení na člověka. Jeho fotografie jsou realisticky pravdivé a jsou nefalšovanými dokumentárními snímky, vznikají pod vlivem osobních zkušeností, jsou tvořeny především citlivým humánním člověkem a okem s mimořádným smyslem pro krásu, jsou prosyceny vysokou estetickou hodnotou. Již jako dětský člen přistěhovalecké litevské židovské rodiny v jihoafrickém Randfonteinu viděl různá pronásledování. Proto tak soucítí s utlačovanými lidmi, zneužívanými k laciné pracovní síle a všemi vražděnými. A to ať už se jedná o původní černošské obyvatelstvo, indiány nebo naopak v poslední době zde pronásledovanými bělochy. Za pohled na svou zemi byl tento autor mimo jiné v roce 2006 oceněn prestižní Hasselblad Award, v roce 2011 získal další významné fotografické ohodnocení, kdy mu byla udělena Prix Henri Cartier-Bresson.

Od 21. 2. do 7. 5. 2018 pořádá pařížské Centre Pompidou Davidu Goldblattovi velkorysou přehlídku jeho díla. Na dvou stovkách více či méně známých snímků a kolem další stovky starých, ale dosud nepublikovaných fotografií z autorova archivu, muzeum přibližuje divákům epopej obyčejných lidí usazených v Johannesburgu a jeho okolí, které dokládají umělcovu výpověď o těžké důlní práci, o nelidských podmínkách při těžbě diamantů, o vyčerpáním zemřelých hornících a o místech s kříži připomínajících jejich smrt. Goldblatt fotografuje prostá provizorní obydlí, zachycuje jak příslušníky národních gard ze 60. let, tak třeba později cestující autobusu, kteří kvůli barvě své pleti musí cestovat odděleně a to v určitou danou, tedy přípustnou hodinu.

První fotky David Goldblatt pořizoval od svých 14 let s touhou pochopit život lidí různých životních zvyků, podmínek, ale i náboženství či politické příslušnosti. Sledoval v docích rybáře, horníky, farmáře, které vídal dříve v Randfonteinu v otcově obchodě s oděvy, tedy ve městě kde se narodil. Pozornost vždy věnoval lidem z různého sociálního prostředí a to se stalo charakteristickým znakem jeho celoživotní tvorby. V novém tisíciletí zaznamenává například uprchlíky ze Zimbabwe přespávající v prostorách metodistického kostela, vytvoří zátiší ze zbytků spálených obrazů na Univerzitě v Kapském městě, dokumentuje 1000 sedadel auditoria Univerzity v Johannesburgu zničeného požárem. Přestože noir fotka je pro Goldblatta jasným favoritem, občas se věnuje i barevné digitální fotografii, kterou může v kvalitním rozlišení nazvětšovat do velkých rozměrů a jednotlivé záběry nechat vytisknout novými technologiemi. Snímky Goldblatt doplňuje „vysvětlujícími popiskami“, takovým krátkým reportem zaznamenané události. Úhel pohledu tohoto fotografa je veden především láskou k zemi, v níž žije a k jejímu rozmanitému obyvatelstvu. Často zachycuje dramatické situace a vypjaté chvíle, ale v jakémsi, až do tajemného klidu posunutém okamžiku, který fotografiím propůjčuje punc věčnosti. Přesto David Goldblatt stojí pevně zakotven právě v metodě dokumentu a dalo by se říci uprostřed poslání fotografie a jejích dokonalých technických možností. Jedná se o zpodobení určitého momentu, který je uzávěrkou kamery doslova na věky zkameněn. S časem osvitu jako by autor zároveň zobrazovanou scénu zasadil do bezčasí a ta navždy pak působí ve své podstatě velmi klidně a staticky.

David Goldblatt měl rád v roce 1949 vydanou knihu povídek Face to Face Nadine Gordimer, jihoafrické spisovatelky pocházející též z litevské židovské rodiny, která se významně zasazovala za práva utlačovaných lidí, oba měli podobné zážitky i vidění jihoafrické society. A samozřejmě není nemožné nevšimnout si jistých vnitřních souladů a souznění Goldblattova fotografického vidění s evropskými a americkými velikány jako byli například August Sander, Eugène Atget či Henri Cartier-Bresson.  Expozice je členěna tematickými náměty, je na ní promítáno sedm krátkých filmů, které byly pořízeny pořádající institucí právě pro tuto příležitost a samozřejmostí je výpravný výstavní katalog. Její kurátorkou je Karolina Ziebinska-Lewandowska.

Repro nahoře: David Goldblatt, Lashing shovels retrieved from underground, Central Salvage Yard, Randfontein Estates, Randfontein, 1966, digital print on gelatin silver paper, 43,5 x 53,5 cm. Courtesy David Goldblatt and Goodman Gallery Johannesburg and
Cape Town. © David Goldblatt