Benátské bienále/Documenta = Jin/Jang

Text Terezie Zemánková

Jen jednou za deset let se stane, že se zároveň konají dvě zásadní události na poli současného mezinárodního umění. Letošní 57. ročník Bienále v Benátkách probíhal (13. 5. – 26. 11. 2017, La Biennale di Venezia) paralelně se 14. documentou (8. 4. – 17. 9.2017, Documenta Kassel), která se téměř v pravidelných pětiletkách koná v německém Kasselu, ale tentokrát výjimečně expandovala také do Athén. Z jejich porovnání vystupuje kontrastní obraz aktuálního uměleckého dění i jeho historických a společenských kontextů.

Páteř obou festivalů tvoří tradičně mezinárodní expozice, které pokaždé sestavují jiní vybraní světoví kurátoři, jejichž postoje, názory a preference navzdory snaze o objektivní nadhled výstavy nutně determinují. Nejedná se tedy o přehlídky aktuálních trendů, ale o autorský koncept, který je divákům komunikován prostřednictvím vybraných děl a jejich vzájemných souvislostí. Škála interpretací, které se nabízejí, je nepřeberná. Tak často kladený požadavek na porozumění dílům zde odpadá, neboť výsledkem je vždy individuální mozaika vjemů, které rezonují s osobní – to znamená i s historickou a politickou zkušeností každého návštěvníka.

Jeden z mnoha pohledů na letošní Bienále a Documentu v nich dovoluje s trochou nadsázky spatřovat zhmotnění protikladných – a navzájem se doplňujících – principů jin a jang.

Benátská expozice Viva Arte Viva!, kterou připravila ředitelka sekce současného umění pařížského Centre Pompidou Christine Macel, patrně nebude znamenat mezník v dějinách výtvarného umění. Autorka ve své poněkud vágní deklaraci uvádí, že „v dnešním světě plném konfliktů a střetů je umění důkazem a projevem naší humanity. Skýtá prostor pro reflexi základních otázek, pro individuální vyjádření jedince a pro jeho svobodu. Zároveň je hájemstvím snů a utopií a propojuje člověka s přírodními a kosmickými zákony.“

Aniž by jakkoliv sklouzávala k genderovým klišé, výstava v její režii má jednoznačně ženský náboj. Síť asociací, které divákům nabídla, je jemná, nenásilná, snad až příliš rozvolněná a nevýrazná. Nesnaží se šokovat (a ani příliš nepřekvapuje), apelovat a ani burcovat. Noří se do hlubin umělcovy intimity, zajímají ji deníkové záznamy, autoportréty, quasi vědecké projekty (viz níže zmíněný jediný český tvůrce zastoupený na 57. „Benátkách“ Luboš Plný), ale i výtvory na pomezí fetiše či sakrálního objektu, či takové, ve kterých se umění přímo prolíná s designem (Maria Lai), čímž ještě více rozostřuje už tak indiferentní pojem „umění“.

Christine Macel svých více než 130 umělců nevybírala z mainstreamu, i když několika „slavným jménům“ (Kiki Smith, Franz West, Anri Sala, Gabriel Orozco, Karla Black, Olafur Eliasson či Ernesto Neto) neodolala, ale hledala je spíše na okrajích – včetně „art brut“ (např. Judith Scott, Dan Miller). Nutno přiznat, že tím nepřinesla nic zvláště objevného – v podstatě navázala na svého předchůdce Massimiliana Gioniho, který v Benátkách roku 2013 představil revoluční výstavu – pod názvem Palazzo Enciclopedico – se silným zastoupením uměleckých „outsiderů“. Letos mezi ně patří také Luboš Plný. Jeho díla zapůjčil francouzský sběratel Bruno Decharme, jedna koláž pak pochází přímo z archivu Centre Pompidou. Stal se tak druhým českým představitelem art brut (i když v případě Plného je toto zařazení velmi ošemetné) po Anně Zemánkové, která společně s Evou Koťátkovou sdílela jeden sál právě v Gioniho 54. benátské expozici. Paradoxem – nikoli překvapením – je, že právě tito tvůrci, kteří jsou domácími veřejnými galeriemi de facto ignorováni, se na mezinárodním poli těší takovému zájmu. Ostatně Luboš Plný byl například francouzským deníkem Le Monde označen za jednoho ze čtyř (sic!) nejpozoruhodnějších autorů letošního Bienále. Pro české kulturní publikum může být útěchou, že 14. prosince bude v Centru DOX v Praze zahájena Plného průřezová výstava zahrnující také jeho „anatomické autoportréty“ z Benátek.

Jestliže přístup Christine Macel je spíše jinový, převážně intuitivní a čerpá z privátní sféry umělecké tvorby, polský kurátor Adam Szymczyk v XIV. Documenta předestřel radikální, i když také nikterak neobvyklou, koncepci, jež jednoznačně akcentovala agresivní, mužský, jangový element a zároveň ho důsledně kritizovala. Umění je pro Szymczyka především dokumentem doby – naší současné i té předcházející. Jeho prizmatem se nedávná historie jeví jako bezvýchodná všepohlcující válečná jatka a bezbřehé utrpení migrantů, obětí holocaustu, lidí stižených živelnou pohromou, epidemií či nemocemi. Kurátor svůj pohled však dokázal prezentovat strhujícím a dramatickým způsobem, jenž je ale vzdálený školometskému kárání. V danse macabre naší civilizace spatřuje i jeho ďábelsky svůdný potenciál – včetně estetických kvalit. Rozprostření documenty mezi její tradiční lokalitu – německý Kassel – a řecké Athény, je už samo o sobě politickým statementem, který ještě podtrhuje podtitul výstavy Learning from Athens (Máme se od Athén co učit). Ostatně ohniskem Documenta v Kasselu se stala kopie aténského Parthenonu umístěná v centru města na Friedriechsplatzu. Monumentální dílo argentinské umělkyně Marty Minujín z roku 1983 zachovává proporce antického chrámu, jeho sloupy jsou ale vyplněny 25 000 knih, které byly zabaveny argentinskou juntou a deponovány ve sklepech Buenos Aires. Politicko-historické souvislosti, které dohromady formovaly koncept letošní documenty, vzájemně spřádají velmi hustou a jen těžko rozluštitelnou síť. Jednoznačně z ní vystupovala především rozporuplná role řecké metropole jakožto enfant terrible Evropské unie, k čemuž se ostatně vztahovala řada prezentovaných děl. Hlavní potenciál Athén ale spočíval v jejich historickém zázemí – všudypřítomným stopám antiky, která jednoznačně formovala celou evropskou kulturu, se při návštěvě města prostě nelze vyhnout. Hlavní expozice documenty v Athénách probíhala v Národním muzeu současného umění (EMST). Ze střechy jeho budovy postavené v roce 2000 z peněz evropských fondů nedaleko Akropole, se nabízel na ni impozantní výhled. Divák kochající se pohledem na starověký chrám mohl přitom jen stěží pominout vzkaz, který na omšelé stěně protějšího domu zanechali turistům místní obyvatelé, a který by klidně mohl aspirovat na jeden z „exponátů“ documenty: WELCOME AND ENJOY THE RUINS!

Repro nahoře: Lisa Reihana, Emissaries, 2015-17, ultra HD, 32”, národní pavilon Nového Zélandu. Foto z BB 2017 Blanka Jiráčková