Barry X Ball: The End of History

Retrospektivní výstavu amerického umělce Barryho X Balla (1955), nazvanou „The End of History“, hostí Vila Panza v severoitalském Varese. Místo je proslulé obsáhlou a vynikající sbírkou amerického minimalismu, kterou vytvořil Giuseppe Panza di Biumo (1923–2010). Sběratel a podporovatel umění se s Barrym X Ballem osobně seznámil v devadesátých letech a krátce na to projevil zájem o díla z jeho tvůrčích počátků, jež spadají do začátku osmdesátých let.

Rodilý Kaliforňan Barry Ball, který ke svému jménu později připojil X, se formoval na Pomona College v Claremontu. Z rodné Kalifornie odešel v roce 1978 do New Yorku, kde žije a pracuje dodnes. Po příchodu do New Yorku často navštěvoval Metropolitní muzeum umění a podobně jako o něco dříve Dan Flavin, byl také on fascinován starým uměním, které ovlivnilo oba minimalisty. Zatímco Flavina inspirovaly pravoslavné ikony se zlatým pozadím, pro Balla bylo důležité setkání se středověkými polyptychy, které ho inspirovaly k vytvoření prvních „panelů“ se zlatým povrchem.

Na tuto inspiraci poukazuje i název jednoho z vystavených děl, které pojmenoval One of Twelve Identical Units. Malý čtvercový panel se zlatým povrchem je zavěšený pomocí ocelových lanek v prostoru. Tím, že Ball panely zavěšoval nebo je uchycoval ke stěně za boční stranu, je dostával do prostoru. Divákům tak umožnil nahlížet je ze všech stran a potlačil hranici mezi závěsným obrazem a objektem nebo sochou. K realizaci panelů používal rozličné materiály  –  různé druhy dřeva, vosk, sádru, zlato, stříbro, paladium a barevné pigmenty. Kombinoval také více panelů dohromady a vytvářel tak „složené struktury“. V jedné z nich, nazvané Canard Sauvage, uchytil ke zlatému panelu odlitky husích nohou.

Výstava, jejíž kurátorkou je Laura Mattioli, prezentuje Ballovu tvorbu od začátku 80. let po současnost a bezmála šedesát děl přibližuje jak minimalistické období, tak sochařskou produkci. Velký zlom nastal v jeho tvorbě ve druhé polovině devadesátých let, kdy se začal intenzívně věnovat digitálnímu sochařství. Nejprve pomocí vyspělých technologií vytvářel portréty. Zanedlouho je následovaly sochy realizované podle předloh starých mistrů, zejména z období italského baroka. Svůj odklon od abstraktního pojetí k realistickému sochařství odůvodňuje tím, že ho už neuspokojovalo nadřazení myšlenky nad estetickou formu díla, ale právě naopak ho začala přitahovat krása starého umění, preciznost provedení a absolutní řemeslná dokonalost. „Chci, aby moje práce vstřebaly intenzitu, která charakterizovala umění minulosti a kterou v současné době nacházím jen s velkými obtížemi“, přiznává Barry X Ball. „S využitím technologického zařízení sestávajícího z 3D skenerů, digitálních přístrojů s vysokým rozlišením, výkonných počítačů a softwaru pro 3D modely, mohu digitalizovat díla přímo z muzeí a s následnými technologickými manipulacemi mohu vytvořit své sochy.“ K absolutní řemeslné dokonalosti však přispívá ruční opracování detailů v závěrečné fázi. Proces realizace i samotný výsledek je velmi působivý, ne-li přímo fascinující. Výrazně tomu napomáhá další aspekt, kterým je precizní výběr z bohaté škály ušlechtilých materiálů – od různých druhů mramoru přes průsvitný alabastr po černý onyx nebo tmavě modrý lapis lazuli.

Vystavené busty znázorňující portréty různých osobností, jsou v mírně podživotní velikosti. Patří mezi ně například dvojportrét z bílého a červeného mexického onyxu, ve kterém autor znázornil z jedné strany sám sebe a z druhé amerického umělce Matthew Barneyho. Dvojportrét, protnutý zlatou tyčí, je vyveden dvakrát a zavěšen v prostoru tak, že „nehybné“ obličeje směřují k sobě, zatímco křičící tváře opačným směrem. Další podobizna, z lapis lazuli, má jedno oko otevřené a druhé zavřené. Tento portrét s vnitřním a vnějším pohledem zachycuje přímo kurátorku výstavy Lauru Mattioli.  Na rozdíl od ostatních prací, je tato malá busta umístěna v jídelním sále, mezi dalšími artefakty Panzovy sbírky. Návštěvníci totiž kromě místností určených k dočasným výstavám prochází zároveň i sály s původním zařízením vily.

Ballova retrospektiva má volné pokračování na Hradě Sforzesco v Miláně. Do stálé expozice lombardského renesančního sochařství je včleněna skupina portrétních bust nazvaná Pseudogroup of Giuseppe Panza. Devět hlav různých velikostí z makedonského mramoru, připevněných na subtilních stojanech z oceli, vzniklo podle odlitku Panzovy tváře a Ball je pojal v duchu římského portrétu období republiky.

V Miláně umělcova retrospektiva vrcholí interpretací Michelangelovy sochy Pieta Rondanini, která je posledním a nedokončeným dílem italského sochaře. Michelangelova mramorová socha byla nedávno přemístěna do jiného výstavního prostoru na území hradu a Ballova socha se nyní nachází na jejím původním místě – v impozantní nice ze šedého kamene, kterou pro Pietu Rondanini realizovalo v polovině padesátých let minulého století architektonické studio BBPR. Americký sochař pro svou  Pietu zvolil bílý iránský onyx. Sochu zrcadlově obrátil a rozhodl se dokončit Kristovu tvář, která je u Piety Rondaniny pouze v náznaku. Kristův obličej znázornil jako portrét Michelangela Buonarrotiho. Sousoší záměrně nebyla umístěna vedle sebe, ale na dvou různých místech. Diváci tak mají možnost zhlédnout je postupně a s odstupem konfrontovat obě neobyčejná díla.

Vila Panza, Varese, od  12.4. do 9.12.2018, Hrad Sforzesco, Milán – Ballova interpretace Michelangelovy Piety Rondanini je zatím časově neomezená

Kurátoři: Anna Bernardini, Laura Mattioli a Claudio Salsi

Titulní obrázek: Barry-X-Ball, Matthew-Barney: Dual-Dual Portait, 2000-07. Photo: Villa e Collezione Panza.