Art brut opět v Bratislavě / několik pohledů na výstavu Vnitřní krajiny

Bratislava, Galéria mesta Bratislavy – Pálffyho palác, 16. 11. 2018 – 20. 1. 2019

Text Pavel Konečný

Kdo se vydá podívat do předvánoční Bratislavy, tak musí počítat s nebývalým množstvím dychtivě putujících konzumentů mezi stovkami osvětlených stánků, nabízejících kolemjdoucím bohaté občerstvení a možnost nákupů nejrůznějších dárků pod stromeček. To je ta vnější, povrchní tvář velkého města, kypícího životem a hlučným zvonivým chaosem. Vedle této možnosti však existuje pro návštěvníka další, možná na první pohled méně atraktivní alternativa, která však nabízí opravdu silný dojem, totiž setkání s tvorbou vycházející z nevykalkulovaného existenciálního prožitku neškoleného tvůrce, jemuž svoboda vyjádření přináší nejen radost, ale i životní naplnění, vzdalující jej všedním starostem či problémům se zdravotním omezením. Mluvím o výstavě v Pálffyho paláci nazvané Vnútorné krajiny. Expozice ve dvou sálech přináší práce 17 slovenských autorů, tvořících vně zavedeného uměleckého a galerijního systému jen na základě osobní vnitřní motivace a pohnutek. V převážné většině se jedná o tvůrce s nějakou psychickou poruchou či mentálním postižením. Výstava je vlastně jedním z výstupů soutěžního projektu nazvaného Hledá se talent, s nímž přišla slovenská Galerie Nezábudka, působící při Lize duševního zdraví a jejíž kurátorkou je kunsthistoručka Alexandra Tamásová, která už v roce 2013 ve SNG stála u zrodu pozoruhodného výstavního projektu Medzi selankou a drámou, jenž se snažil postihnout vztahy a vazby mezi profesionálním uměním a původní tvorbou art brut.

Výběr 17 autorů přítomné výstavy vznikl selekcí z původně 50 přihlášených tvůrců do soutěže. Rád bych stručně přiblížil tvorbu alespoň několika nejvýraznějších autorů, jejichž dílo byla na této výstavě podle mne po zásluze akcentováno. Největším počtem děl i způsobem instalace na sebe poutají zaslouženě pozornost práce Andreje Töröka z Levic. Jedná se jednak o kresby nejrůznějších druhů střelných zbraní, ale také o jejich trojrozměrné ztvárnění. Autor je zjevně posedlý tématem zbraní, které zpodobňuje v mnoha variantách a pohledech. Nejoriginálnější a nejpůsobivější je jejich sochařská podoba v reálné velikosti, které adjustace v průhledném celofánovém balení dodává až jakýsi zvláštní poetický charakter, jakoby popírající „nebezpečnost“ a smrtící určení zbraně, která se autorem prezentuje jako nějaký neškodný „dárek“. Nelze v této souvislosti nevzpomenout na vysoce oceňovanou tvorbu francouzského spontánního tvůrce art brut André Robillarda (nar. 1932) doslova ulpívajícího na ztvárňováním různých druhů palných zbraní, zastoupeného v předních evropských sbírkách marginálního umění. Zbrojní arsenál byl ostatně určujícím motivem, který procházel celým výtvarným dílem dalšího vynikajícího, tentokráte ruského outsidera Akexandra Lobanova (1924 – 2003). Vedle již zmíněného Andreje Töröka zaujmou svébytným kreativním viděním také další vystavující tvůrci: Pavol Butkovský (jako svérázný expresivní kolorista), Peter Srnka (výtvarně objevným „rozkrýváním“ odvrácené tváře obrazu), Romana Danielová, Veronika Medlíková a Kristína Kozáková (figurálními variacemi, zdůrazňujícími jednou deformované lidské tváře, jindy křehkost linie opisující tvary ženské postavy).

Lze jen litovat, že k této působivé výstavě, přinášející mnohé podnětné impulzy k předvánočnímu zamyšlení nad smyslem a důležitostí výtvarné tvorby pro často labilního člověka dnešní doby, nebyl vydán katalog, který mohl přinést potřebné bazální informace o zúčastněných autorech, jejich životních příbězích i tvořivém snažení a osvětlit tak zavrubně kontury současného slovenského art brut.