Anselm Kiefer – Sedm nebeských paláců

Stálá instalace, HangarBicocca Milán

Site specific instalaci Sedm nebeských paláců (2004-15) připravil Anselm Kiefer v roce 2004 pro otevření milánské výstavní instituce HangarBicocca, která nabízí současnému umění nejen podporu, ale i velkorysé prostory vzniklé konverzí bývalých industriálních hal. Obří architektonické konstrukce paláců, jež nezapřou autorův příznačný zájem o historii, literaturu, filozofii i frustrující události z historie Německa, nedávno doplnilo ještě pět velkoformátových pláten. Vzniklý celek představuje specifický mikrokosmos kolektivní paměti zahrnující nejen témata smrti i života předků, stejně jako vize o principech vesmíru, ale i potřebu integrace a oživování obrazů nebo technik jako nástrojů užívaných k vyjádření posvátného a duchovního, k propojení mýtu či paměti s přítomností. Není tajemstvím, že na prvních malbách obřích formátů začal Kiefer pracovat už okolo roku 1971 a už tehdy se zaměřil na německou minulost reinterpretovanou skrze citace filozofie a mytologie i poznatky z oblasti okultismu. Jeho zájem o alchymii, ale nepochybně také vliv jeho učitelů Josepha Beuyse nebo Petera Drehera, ho přivedly k nekonvenčním postupům, mimo jiné k používání organických a dalších materiálů, jako jsou semena, sůl, písek nebo sláma či olovo. Pozdější cesty do Jeruzaléma ho pak silně inspirovaly ke studiu kabaly, k níž se opakovaně ve své práci vrací, podobně jako se cesty po Egyptě, Jemenu, Brazílii, Indii nebo Střední Americe staly zdrojem studia zaniklých civilizací a jejich architektury. Volné odkazy na tyto stavby přebírají v milánské instalaci symbolickou snahu vyjádřit pokus a ambice člověka povýšit se do quasi-božského stavu a název pak odkazuje ke starověkému hebrejskému spisu Sefer Hechalot, přičemž otevírá téma symbolické cesty duchovního osvícení, na níž se vydávají ti, kteří se chtějí přiblížit Bohu.

Teleskopické věže Kiefer vybudoval také jako součást své dlouhodobé práce v areálu opuštěné továrny ve francouzském Barjacu, kde je zdokumentovala například Sophie Fiennes ve  filmu Over Your Cities Grass Will Grow promítaném například na filmovém festivalu v Cannes (2010).Monumentální devadesátitunové konstrukce vyrobené z betonu, částí přepravních kontejnerů a olověných konstrukčních prvků, nesporně představují syntézu stěžejních témat, k nimž se umělec znovu vrací, aby je projektoval do nové dimenze bezčasí, v níž kombinuje interpretace hebrejského náboženství se symbolickými motivy ruin západní civilizace odkazujícími na události druhé světové války, spojené také částečně s vlastní životní zkušeností. Skrze tyto ruiny umělec proniká hloub do míst stále přetrvávající frustrace německého národa, současně ale nabízí možný pohled do budoucnosti, protože mnohdy zříceniny vnímá rovněž jako prostor pro nový začátek. Každá z věží (Sefiroth, Melancholia, Ararat, Linee di Campo Magnetico, JH|WH, Torre di Quadri Cadenti) odhaluje vlastní příběh těžící z bohaté ikonografie, díla starých mistrů, mnohovýznamovosti a propojovaní historie se současností. Věž Melancholie, jak název sám napovídá, neukazuje pouze na slavnou rytinu Albrechta Dürera, ale pohrává si mimo jiné také s nahlížením osobnosti umělce, kterého filozofie 16. století vnímala jako člověka narozeného pod vlivem Saturna – planety melancholie, tedy jako kontemplativní povahu s ambivalentním charakterem. Současnost reprezentují v základu konstrukce tzv. padající hvězdy – úlomky skla a malé proužky papíru s numerickými řadami, jež odpovídají klasifikaci nebeských těles NASA. Na nacistický pokus o vymazání židovské kultury, ikonoklastické spory provázející od byzantské éry až po období luteránství vývoj západní kultury nebo na koncepci, že každé nové dílo vymaže z paměti ta předešlá, odkazuje osmnáctimetrová věž Linee di Campo Magnetico.

Nedávno vzniklé velkoformátové malby jsou znovu prostorem plným aluzí na minulost, vzdálené kultury a jejich rituální stavby, které autor propojuje s nejnovějšími vědeckými daty, potažmo se současným viděním žité reality. Kiefer na nich opakovaně zaznamenává rozlehlé, osiřelé krajiny tlumených barev, jejichž povrch podmaňuje geometrickým strukturám a liniím evokujícím pomyslné šrámy zaryté hluboko pod kůží Německa. Textury modelované díky kombinaci pigmentů s organickou nalezenou hmotou – (například slunečnicová semínka) využívá pro zobrazení padajících hvězd nebo jako symboly nového růstu a plodnosti. Užití cizorodých materiálů na povrchu pláten mu slouží k rozostření pevné hranice mezi malbou a okolním prostorem, můžou ale paralelně evokovat průrvy dějinami, které umožní objasnit to, co je za nimi. Největší z pláten Die Deutsche Heilslinie (2012-13) nejen reinterpretuje C. D. Friedricha, ale implementuje také jména těch, kteří podporovali myšlenku, že spása může být dosažena prostřednictvím uznání vlastní identity. Německá minulost, často připomínaná ztráta kulturního odkazu propojená s neodbytnými vzpomínkami na zlo spojené s doktrínami Třetí říše, rasismem a xenofobií tu naznačují nejen osobní potřebu Kiefera – nesporně jednoho z nejslavnějších německých autorů současnosti narozeného právě na sklonku války – prolomit mlčení a vyrovnat se s tabu minulosti. Projekt potvrzuje, že se mu stále daří oživovat kontroverzní témata a klást nepohodlné otázky, na něž se snaží sám hledat nové odpovědi. Jeho práci lze navíc číst v kontextu událostí probíhajících v průběhu posledních let v Evropě v aktuálních souvislostech.