Anna Zemánková – monografie

Anežka Šimková – Terezie Zemánková (eds.), Anna Zemánková. Texty Manuel Anceau, James Brett, Roger Cardinal, Bruno Decharme, Jenny a Jan Hladíkovi, Pascale Jeanneret, Pavel Konečný, Eva Koťátková, Randall Morris, Pavel Petr, Barbara Safarova, Terezie Zemánková. Grafická úprava Helena Šantavá. Kant – Karel Kerlický – ABCD, Praha 2017. 303 s., 300 obr.

Text Blanka Jiráčková

Světově uznávaná a na domácí scéně nejoriginálnější česká autorka art brut druhé poloviny 20. století Anna Zemánková (23. 8. 1908 – 15. 1. 1986) se dočkala nejen velké osobní výstavy v důležité sbírkové instituci zaměřené na tuto specifickou oblast umění – v Collection de l’art brut Lausanne (9. 6. – 26. 11. 2017), ale také reprezentativní monografie a to vedle české verze v anglické a francouzské mutaci. Honosné je i zastoupení všech tvůrců, kteří do ní přispěli svými texty. Jsou to mezinárodně uznávaní odborníci na problematiku outsider art (Manuel Anceau, James Brett, Roger Cardinal, Bruno Decharme, Pascale Jeanneret, Randall Morris, Barbara Safarova), sběratelé (Pavel Konečný) či výtvarní umělci (Eva Koťátková, Jenny a Jan Hladíkovi) nebo básníci (Manuel Anceau, Pavel Petr).

Na místě neformálního úvodu nalezneme stručný vhled do tvorby Anny Zemánkové nazvaný Květy imaginace Rogera Cardinala, emeritního profesora komparatistiky a vizuálních umění v britském Kentu, a ještě jeho jiné postřehy uvnitř publikace. Teplým lidským pohledem a vzpomínkami na intimní domácí chvilky je prodchnut nesentimentální esej Anna od Terezie Zemánkové, vnučky Anny, ale zároveň badatelky, kurátorky, organizátorky výstav a zakladatelky české pobočky pařížské asociace abcd, který je umístěný před ostatní úvahy, uvozuje život, podmínky a pohnutky tvorby její babičky, v němž ji líčí především jako statečného, obyčejného člověka. Za ním následuje další s titulem Ze hlubin vzhůru, ve kterém Terezie Zemánková dokazuje nejen příbuzenské pouto a hluboké porozumění jejím výtvorům, ale především vlastní odbornou zdatnost v brilantním analytickém rozboru celého díla Anny Zemánkové. Pojmenovává jednotlivé kapitoly jejího výtvarného probuzení, tvorbu člení do vývojových úseků, odkazuje se k prvním českým propagátorům, obdivovatelům a znalcům babičiny práce (Jiří Vykoukal, Arsén Pohribný). K původním pramenům zaznamenávajícím prostý a přitom sebevědomý postoj umělkyně patří tady ve zkráceném znění zveřejněný rozhovor z roku 1980 s Annou Zemánkovou, který vedl sběratel “umění v surovém stavu” a žurnalista Pavel Konečný, jenž věrně dokumentuje způsob vzniku jejích kreseb, prozrazuje její vnitřní hnací motor. Skvostem monografie je velkorysý soubor dokonale vytištěných reprodukcí, jež nás krok po kroku vedou k jádru imaginace Anny Zemánkové. Mezi nimi nacházíme vložené krátké výstižné citáty od různých průvodců, kteří se věnovali výstavám, hodnocení a rozboru autorčiných artefaktů (například Bernard Chérot, Alena Nádvorníková, Arsén Pohribný, Anežka Šimková, Václav Vokolek, Jaromír Typlt), nebo jí věnovaných básní. S každou kresbou, asambláží, brikoláží se noříme hloub a hlouběji do nitra Anny Zemánkové.

Vedle převládajících spíše biomorfních tvarů objevujeme i výrazné geometrické kompozice, které vedou k opanování celé plochy, což autorka již dříve docilovala rozetřením pastelu až do krajů, podmalba ji zcela ovládla, aby se tak zbavila jakéhosi děsu z prázdnoty, jak na papíru, tak v nitru této ženy. Od prvních spíše automatickou kresbou utvářených kreací v jitřních hodinách a s narůstající až posedlostí po výtvarných produktech si Anna Zemánková postupně uvědomuje vlastní autonomní proces umělecké tvorby a vznik artefaktu, což ji také plně uspokojuje. Do kreseb se propracovávájí zřetelné ornamentální prvky a s namnožením stejného či podobného motivu ona je pak vybrušuje drobnými detaily modelovanými tenkou linií utvářenou propisovačkou či tuší. S hledáním motivů a nových technik přichází na řadu určité vnitřní uklidnění, umělkyně si navodila jistý mentální pravidelný rytmus pracovního opojení a od duševního tranzu se jakoby navrací k v mladí poznanému ornamentu lidových výšivek a tehdy stále oblíbenému secesnímu dekoru. V kresbách se prolínají protiklady nitkovité precizní kresby tuší a rozpitého sametového pastelu, používá ruční papír a protlačuje ho, přesný ostrý obrys kombinuje se šrafováním a rozmýváním tempery smíšené s domácím olejem, časem přidává výšivky a pleteniny, lepí papírové koláže, vystřihuje, tvoří textilní brikoláže. Jemné barevné přechody člení pletivem jasných čar, geometrických vpichů do podkladu. Prvotní rozmáchlá gesta tvarů planoucích do prostoru a rozpínajících se tahů jsou pomalu zpevňována sítí drobnopisných ornamentalizujích podob, jež volně plynoucí energii dodávají konkrétní propojení, tvoří tak řád a pulzující rytmus. Věčná rozpínání a rozlety na straně jedné a na druhé soustředění na do sebe uzavřených forem jsou obdobou nádechu a výdechu. Autorčin zcela uvědomělý výtvarný záměr převládá zejména od druhé poloviny 60. let. Prokvétá do přípravy celého rozvrhu díla, projevuje se podbarvenými pastelovými celoplošnými kreacemi, když ztmavuje okraje papíru a tím vlastně vytváří rám obrazu. Volně proudící a vystřelující tahy jsou umravňovány přesným detailem. Anna Zemánková formuje galaxie vesmírných améb a našemu rozumovému poznání neznámých bytostí, těmi jsou pro ni samozřejmě i květiny. Opakovaně se tak dotýká svého vnitřího já, které je zcela odproštěno od vlastního ega. Prostor kolem nás, ale i v nás není stálý, pořád se mění, je vyplněn energií, jež se též přeměňuje, je v neustálém pohybu, vlní se, vibruje. Prostor a čas u ní ztratily na významu, neboť se slily do jednoho bodu, jediné existence, kde přítomnost, minulost i budoucnost jedno jsou, ve svět, v němž jsme součástí všeho a všechno je naší částí, kde naopak vše vzniká z nás, z jádra naší duše. Jde o jedno a totéž energetické pole, které existuje samo o sobě. To se mění a na sebe nabírá rozličné podoby. Kresby Anny Zemánkové totálně vykreslují její nitro, emoce, city, její osobnost se rozplývá v jejím výtvoru a ten je jejím tělem, jejími buňkami, ona sama je jím. Není v nich ani ženou a ani mužem, je obojím, je celistvou bytostí. V úsvitu dne propadá zcela svému nitru, svému podvědomí, svému pravdivému, jedinečnému já, kde je poháněna pouze linií a barvou. Kresby jsou doslova její fyzickou částí, její duší. Doma se jimi obklopovala, protože se takto zase skládala, buňku po buňce, do své celistvosti. Stala se stvořitelem světa a sebe sama, přesto se stále jedná o jedno a totéž, neexistuje tu žádná hranice mezi jedním a druhým, jde o hlubokou jednotu, nejde o květiny či jiná stvoření, ale o tok života, o věčné proudění energií.

Závěr knihy je věnován poznámkovému aparátu, kde nalezneme biografii Anny Zemánkové, seznam samostatných výstav a účast autorky na kolektivních výstavách (k vrcholným zastoupením patří například v roce 2013 účast na La Biennale di Venezia v části Palazzo Enciclopedico, kde byly její práce zveřejněny v prostoru s instalací Evy Koťátkové), zastoupení ve sbírkách, bibliografie katalogů a publikací samostaných a výběr společných, též selektovaný seznam v časopisech zveřejněných článků, natočených filmů, nechybí soupis všech vyobrazení a nakonec se zde můžeme v krátkých CV blíže seznámit se všemi autory, kteří svými texty monografii doprovázejí. Věřím, že tato kniha si najde své milovníky a že v soutěži o Nejkrásnější české knihy za rok 2017 získá ocenění, neboť předpokládám, že ji vydavatelé do ní jistě přihlásí.

Horní reprodukce: Anna Zemánková, Novoroční, 1. 1. 1977, pastel, akryl, propiska, vystřihovaný vrstvený papír, 88 x 60 cm. Rodinná sbírka, foto archiv rodiny