A teď komiks!

Národní muzeum v Krakově, 2. 3. – 22. 7. 2018

Polsko bylo pro českého fanouška komiksů už „odedávna“ zemí zaslíbenou – vycházela tu v polském překladu díla světových autorů mnohem dříve než u nás, i samotní polští tvůrci měli v tamních médiích mnohem větší prostor než naši a vlastně se jejich díla mnohem více dala nazývat komiksem jako žánrem, což stvrzovali i autoři, kteří se prosadili také na západním trhu, jako třeba Polch či Rosiński. Český čtenář byl na sklonku socialismu v některých ohledech, zejména pokud nečetl francouzsky (například Pif byl k zakoupení již tehdy), odkázán na stánek Slávka Sączka, který navštěvoval české sci-fistické srazy a pašoval sem různé tiskoviny. Stvrzením, byť poměrně pozdním, velkého zájmu Poláků o tento umělecký žánr, je pak první výstava tohoto druhu umění Teraz komiks! v Národním muzeu v Krakově, první v této významné instituci (Národní muzeum v Krakově je v naší terminologii spíše ekvivalentem Národní galerie) (http://mnk.pl/wystawy/teraz-komiks).

Výstava je věnována historii tohoto umění na polském (poměrně proměnlivém) území, a i když by českého návštěvníka asi potěšila více výstava světového či francouzského komiksu, tato stojí neméně za vidění už pro geografickou i kulturní blízkost a možnost sledování paralel s naším vývojem, zejména od války do současnosti. Výstava ale zdaleka nenabízí jen polské autory, sleduje i ty zahraniční tak, jak byli dostupní polskému čtenáři, zejména ve starší době. První artefakty tak patří dokonce těm úplně nejstarším průkopníkům komiksu v Evropě, takže se můžeme podívat například i na práce Švýcara Rodolphe Töpfera, kterého četl ještě Goethe (a v Umění a Iluzi o něm píše Gombrich), francouzského Christopheho či německého Wilhelma Busche a jeho Maxe a Moritze a řadu francouzských „obrázků z Épinal“ z konce 19. století, kolorovaných celostránkových příběhů, ještě s popisky pod obrázky. Nejstarší polský objekt pak pochází z roku 1871. Postupně se pak přidávají další komiksy a postavičky, které se v polském prostoru začaly objevovat, ať již jejich autoři byli místní (Nezaměstnaný Francek Franciszka Struzika) nebo zahraniční (předchůdce Simpsonových Adamsonovy příhody švédského umělce Oscara Jacobssona nebo Pat a Patachon, kreslené přeložené příhody dvou dánských herců těchto pseudonymů), které provázely polského čtenáře od krizových třicátých let. Můžeme pak sledovat nástup i Disneyho Myšáka a dalších hrdinů, již reflektujících válku z emigrantského tisku (Valentin Pompka).

Po válce, podobně jako u nás, byl pak komiks jako žánr komunistickými vládci vnímán velmi kriticky, jako americký a kapitalistický import. Na rozdíl od nás však poměrně brzy, již po politickém tání roku 1956 začalo vítězit heslo: „cizí forma, náš (socialistický) obsah“. Tento obrat dá pak možnost na stránkách tisku rozvinout ve své době celou řadu postaviček, jako byl Profesor Filutek, Tytus, Romek i A´Tomek, Kapitán Żbik a dalším, z nichž jakýsi odlesk dolehl do českého prostředí díky animovaným postavičkám Bolka a Lolka.

V každém případě v sedmdesátých i osmdesátých letech, přes obecně horší ekonomickou situaci, než byla u nás v Čechách, měl polský čtenář větší možnosti se dostat jak k zahraničnímu komiksu (Poláci v mnohem větší míře mohli jezdit za hranice a dovážet různé věci, tyto komiksy však výstava již příliš nesleduje), tak bylo možné potkat komiks daleko častěji na stránkách různých časopisů i ten vlastní, polský (mj. díla první dámy polského komiksu, tvořící pod pseudonymem Szarlota Pawel), komiksy vydává i rozšířený časopis věnovaný sci-fi, Fantastyka. Někteří z nich pak prorazili i na západním trhu a jak již bylo řečeno, samozřejmě i pro Poláky měl velký význam pád železné opony v roce 1989, který znamenal přeci jen „vpád“ zahraničního komiksu na polský trh. I v letech devadesátých však vznikaly místní komiksy, opět se silným akcentem na ironii a kreslené humoristickou jednoduchou linkou (Ježek Jiří) nebo propracovaná realističtější dobrodružná díla.

Pohled do výstavy Teraz komiks! Národní muzeum v Krakově. 2018. Krzysztof Gawronkiewicz: Mikropolis. Mohérové sny. V roce 2003 vyhlášeno nejlepším polským albem(viz též https://www.advojka.cz/archiv/2008/35/krzysztof-gawronkiewicz). Foto: Karel Stibral

Vystaveny nejsou jen komiksy, ale celá řada předmětů, které je doprovázely a všechny pocházejí ze sbírek jednoho z kurátorů výstavy – sběratele Wojciecha Jamy, celkově je na výstavě přibližně na 600 objektů. A tak tu můžeme najít i celou řadu figurek komiksových hrdinů, ale je tu třeba i celý zrekonstruovaný pokoj podle jednoho z políček kresleného seriálu. Autoři výstavy také nenabízejí pouze vytištěné verze či finální originály, ale ještě nekolorované pérovky, skici anebo oddíl věnovaný dřívějšímu způsobu tisku komiksů s modrým podtiskem (blaudrukem), stejně jako obrazovky s animacemi.

Výstava nabízí tedy poměrně komplexní pohled na fenomén komiksu a směřuje k tomu, o co její kurátor Jama dlouhodobě usiluje – o vznik polského muzea komiksu, které má již slavný předobraz ve francouzském Angoulême. Starší český návštěvník může s jistou lítostí pozorovat dřívější místní vývoj, který minimálně před pádem železné opony nabízel přeci jen větší svobodu i rejstřík, než poskytoval (bez urážky) zdejší Čtyřlístek či kreslené seriály v časopise abc a víceméně undergroundový Kája Saudek. Nevím ale, jestli je to jen dojem, nicméně současná situace mi již tak nevyvážená nepřijde – český čtenář má po jistém nepříliš bohatém období k dispozici jak solidní překlady a vydání světových autorů (viz například i poslední knižní veletrh v Praze věnovaný mj. komiksům), konaly se výstavy, máme teoretické publikace věnované českému komiksu, slušné vlastní současné autory i vydavatelství, zabývající se na profesionální úrovni komiksem (Crew, BB art, velmi solidní věci ale vydává třeba i „intelektuální“ Argo) stejně jako setkání věnovaná komiksu (dříve Komiksfest! či nyní Crwecon).

V této souvislosti však diváka napadá i kritický pohled na výstavu. Přestože je v Národním muzeu, nepřináší vlastně (na naprosté výjimky z posledních dvou dekád) žádné komiksy, které mají skutečně umělecké ambice. Jakkoli je dělení na nižší či vyšší žánry z dnešního pohledu problematické ba passé, výstava bohužel do jisté míry naplňuje stereotypy o komiksu jako médiu, které v podstatě nenabízí víc než – jakkoli řemeslně zručné – pobavení především pro malé a teenagery. Najdeme zde v podstatě pouze humorná či dobrodružná díla bez jakéhokoliv pokusu uchopit nějaké hlubší téma nebo být inovativní ve vizuální oblasti – a jistě by i zde Poláci měli co nabídnout. Je tedy paradoxem, že i když se výstava koná ve svým způsobem významné polské umělecké galerii a pestrostí či komplexností odpovídá vyšším standardům, zůstává spíše projektem pro sběratele, nostalgické zájemce o historii či mládež. Je otázkou, proč ji v takové podobě má pořádat instituce, která vystavuje Leonarda nebo současně nabízí výstavu Poláky uctívaného Wyspiańského.  Takže opravdu již nezbývá než jen čekat, kdy se nějaká pořádná komiksová výstava objeví v nějaké další Národní galerii či muzeu a ukáže komiks jako svébytný umělecký druh.