V losangeleském Hammer Museum je od 2. 2. do 10. 5. 2020 výstava Paul McCarthy: Head Space, Drawings 1963–2019, která ukazuje kresebné práce tohoto internacionálního amerického umělce. Ale protože je muzeum jako mnohá jiná světová muzea a galerie z důvodu šíření covidu-19 uzavřeno, máte možnost zde zhlédnout pohledy do výstavy a prohlédnout si jeho některé práce a také si poslechnout besedu s Paulem McCarthym (1945) a kurátory této výstavy Aramem Moshayedim a Connie Butler o jeho práci, která proběhla 3. 2. 2020: https://hammer.ucla.edu/programs-events/2020/paul-mccarthy-aram-moshayedi-and-connie-butler?utm_source=%2AHammer+Museum+Mailing+List&utm_campaign=daa21c6f3e-Weekly_Email_3_25_20&utm_medium=email&utm_term=0_7fbdd70951-daa21c6f3e-177875085&mc_cid=daa21c6f3e&mc_eid=d20cbed1f0.  Repro nahoře: Paul McCarthy, Indian Mummy, 1965 (detail), ink on newsprint, five parts: four parts, 12 × 18 in. (30.5 × 45.7 cm) each; one part, 15 3/4 × 21 1/2 in. (40 × 54.6 cm). Courtesy of the artist and Hauser & Wirth. © Paul McCarthy 

Původně měl Hangár Bicocca v Miláně hostit rozměrné světelné instalace, jejichž autorem je britský konceptualista Cerith Wyn Evans, jen do 23. února. Aktuální nouzový stav však pozměnil situaci a doposud největší Evansova výstava zůstane na místě až do 26. července. I když jsou v současné chvíli dveře Hangáru uzamčeny, předpokládá se, že bude výstava návštěvníkům opět zpřístupněna. Milánská expozice, až na jednu výjimku, představuje umělcovy práce z posledního desetiletí. Výběr zahrnuje 24 děl – objektů a prostorových instalací, mezi nimiž převažují  světelné struktury z různě vytvarovaných skleněných trubic s bílým neonem. Hned v úvodu ohromí návštěvníky „StarStarStar/Steer (totransversephoton)“, sedm světelných „sloupů“ gigantických rozměrů dosahujících téměř ke stropu. Duté „sloupy“ se nedotýkají země, ale „vznášejí se“ nad úrovní podlahy. Každý z nich je vytvořen ze skleněných trubic připevněných k vnitřní železné konstrukci. Osvětlovány jsou nezávisle pomocí světelných led pásek a intenzita osvětlení se neustále mění, přechází od průsvitnosti, kdy se zároveň odhalí materiály, ze kterých jsou vyrobeny, až k oslepujícímu jasu. Cerith Wyn Evans se narodil v roce 1958 ve Walesu a patří mezi umělce, které ovlivnila londýnská alternativní scéna a post punková subkultura. Studoval nejprve na „Central Saint Martins“ a následně na Královské akademii umění v Londýně, po ukončení studia se zaměřil na filmovou tvorbu, […]

Jeden z nejvýznamnějších skandinávských umělců současnosti, Olafur Eliasson, vystavuje od 17. 1. do 22. 3. v Kunsthaus Zürich, expozice nese název Olafur Eliasson: Symbiotic seeing. Tvorba Olafura Eliassona je zřetelně aktivistická. Dlouhodobě se zajímá o globální témata, zejména problematiku klimatické změny, a svou prací upozorňuje na negativní důsledky nešetrného nakládání s planetou a jejími zdroji. Jeho cílem není výhradně kritika, usiluje o celkovou změnu náhledu na člověka a jeho působení, snaží se vidět jej jako součást většího systému, zpochybňovat zažitou hierarchii a postavení člověka vůči dalším druhům na Zemi a vyzývá v tomto směru k diskuzi a vytvoření prostoru pro nové formy spolužití. Olafur Eliasson od počátku pracuje se světlem, jeho odrazem a replikováním jevů pomocí zrcadel, využívá optických vlastností různých materiálů. Pohrává si s živly, fascinují jej krystalové struktury i organické materiály, pracuje s krajinou. Zkonstruoval vodopád, fotí řeky, ledovce, několik kusů toho Grónského dokonce nechal zhruba před rokem roztát v londýnských ulicích. Konstruuje umělé nerosty i atmosférické podmínky, pracuje s cykličností nejrůznějších procesů ve vesmíru. Jeho instalace bývají strhující a vizuálně podmanivé, a přitom divák jasně cítí, že kouzlo, které jej zasahuje a které pro něj autor objevil, je nadosah a přítomné ve všem kolem. Eliasson má dar extrahovat „božskou“ esenci ve stvoření, naservírovat ji divákovi […]

Pro bratislavský kostel sv. Jána Bosca (Trnávka, Okružná 13) připravila Dorota Sadovská postní plátno, které se současně stalo participativním projektem nesoucím název Být blízko. Práce vznikala v průběhu ledna, kdy lidé přinášeli použité oblečení a textilie výhradně bílé barvy, která spadá mezi základní liturgické barvy významných křesťanských svátků. Současně se projekt stal také možností komunikace a spolupráce, jelikož se na jeho vzniku podíleli rovněž dobrovolníci. Sadovská různorodé textilní vzorky, mezi nimiž se objevily nejen svatební šaty, ale také tepláky, ponožky, kšiltovky, dětská trička nebo sváteční pánské košile, symbolicky propojila. Ti, kteří na vzniku plátna přímo spolupracovali, stejně jako lidé přinášející své oblečení, se tak pomyslně spojili skrze často všední, i když ryze osobní předměty, aby dali vzniknout specifickému společenství, jež může svou aktivitou v chrámovém prostoru odkazovat k základním lidským hodnotám, k solidaritě a pospolitosti. Dílo bude v kostele přístupné od 26. 2. 2020 do 11. 4. 2020, přes den je otevřená předsíň a interiér kostela je možné navštívit dle rozpisu bohoslužeb – viz https://trnavka.sk/informacie/

Moskva, Garage Museum of Contemporary Art, 31. 1. – 19. 5. 2020 Text Blanka Jiráčková Polská sochařka Monika Sosnowska (1972, Ryki, žije a pracuje ve Varšavě), která se například zúčastnila 50. a 54. benátského bienále umění v letech 2003 a 2011 a samostatně reprezentovala v Benátkách Polskou republiku v národním pavilonu na 52. mezinárodním bienále, je známou a dnes již světově uznávanou umělkyní, jež se věnuje monumentálním sochařským instalacím (Sosnowska studovala na Akademii umění v Poznani a poté na Rijksakademie v Amsterdamu). Aktuálně se velkoryse představuje v důležité moskevské výstavní instituci v Garáži, výstavou nazvanou Exercises in Construction, Bending (Cvičení konstrukce, ohýbání), tedy instalací gigantické kovové konstrukce. Sosnowskou vždy zajímala historie architektury ve smyslu formy a společenského uplatnění jako jednoho z jazykových systémů vyjádření člověka své existence a jeho konání. Během studijní cesty po Rusku měla možnost se podrobněji seznámit s ruskou architektonickou avantgardou počátku a první poloviny 20. století, která byla velmi progresivní a inspirativní v množství utopických stavebních projektů jednotlivých budov i městské urbanistiky, z nichž i malá část byla realizována. Z historie ruského konstruktivismu ji zde zaujala především tzv. Šuchovova věž na Šabolovce v Moskvě, což je vysoká konstrukce v současnosti nesoucí jak rozhlasový, tak televizní vysílač. […]

Autorská výstava Anny Daučíkové (1950) v bratislavském Esterházyho paláci představuje výběr z různorodé a do určité míry i nesourodé práce autorky, která se během své dosavadní kariéry věnovala nejen práci se sklem, malbě a fotografii, ale využívá i video nebo performanci. Její studium u Václava Ciglera, kde se zabývala zejména vztahem skla a architektury, ovlivnily principy konceptuálních i land-artových přístupů a umělkyni později nejen výrazně zasáhlo setkání s kulturou undergroundu, ale i dlouhodobý pobyt v Moskvě, jehož výsledkem byly fotografie, které lze vnímat jako součásti osobních sociokulturních pozorování. Poznání o užití videoprojekce jako legitimní složky vizuálního umění znamenalo pro Daučíkovou další důležitý impuls a nepochybně ovlivnilo její budoucí tvůrčí směřování. Aktivní spolupráce na vydávání feministického časopisu, práce s příběhem, podobně jako reflexe sociálních fenoménů i genderových témat, včetně těch dotýkajících se vlastní identity, řadí Annu Daučíkovou mezi výrazné postavy nejen slovenské umělecké scény. Projekt připravený pro SNG vychází z rozvrstvení tvorby autorky do sedmi prostor tvořících základní rámec sedmi situací, z  jejichž kontextu vzniká příležitost pro rozehrání dialogu mezi díly už ukončenými a těmi, které bude umělkyně dotvářet a dokončovat v průběhu výstavy. Projekt tak nemá neměnnou nebo retrospektivní podobu, ale je do určité míry pracovním místem, které nabízí možnost pochopit vztahy mezi konkrétními […]

Návštěvníci Ragnara Kjartanssona V helsinské galerii Kiasma právě vystavuje Ragnar Kjartansson, který letos v létě převzal nejvýznamnější finské ocenění v oblasti výtvarného umění – Ars Fennica Award za rok 2019. Expozice, jejíž název se odvíjí od videoinstalace The Visitors, je otevřena od 11. 10. 2019 do 2. 2. 2020. Podle britského Guardianu se právě tento počin z roku 2012 umístil na nejvyšší příčce žebříčku 25 nejlepších uměleckých děl 21. století a Ragnar Kjartansson se tak octl v dobré společnosti v současnosti nejoceňovanějších kolegů z branže, jimiž jsou například Hito Steyerl, Wolfgang Tillmans, Pussy Riot nebo Olafur Eliasson. Ragnar Kjartansson se narodil roku 1976 na Islandu divadelnímu režiséru a scénáristovi Kjartanovi Ragnarssonovi and herečce Guðrún Ásmundsdóttir. Sám rád používá historku, podle níž byl počat přímo na jevišti, a i když nejspíš půjde o drobnou nadsázku, promítá se dětství a dospívání strávené v divadelním zákulisí a vztah k divadlu vůbec zcela přirozeně do jeho tvorby, promísen navíc s náklonností k filmu, kresbě, malbě a vizuálnímu umění vůbec. A také k hudbě, což demonstruje vedle instalace The Visitors, která by se dala zjednodušeně řečeno vnímat jako jeden monumentální videoklip, i skutečnost, že je Kjartansson zároveň členem islandské kapely Trabant. Pokud bychom se chtěli pokoušet vydestilovat jakousi esenci Kjartanssonovy tvorby, pak by byla […]

Retrospektivní výstava Giorgia de Chirica se do výstavních sálů Královského paláce v Miláně vrací bezmála po padesáti letech. V roce 1970, za účasti dvaaosmdesátiletého umělce, tu byla uspořádána jeho první retrospektiva v Itálii. Aktuální výstava obsahuje více než sto prací, od raných děl až po pozdní tvorbu. Malby na plátně, které převažují, doplňují litografie, pastely a kresby. Ve velkém počtu jsou zastoupeny autoportréty, které nás provází  celou výstavou. Umělcova tvář nebo celá postava se objevují  v různém aranžmá a v rozličných kostýmech. Zobrazil se například jako toreador nebo opakovaně jako barokní šlechtic, kdy v dobovém kostýmu černé nebo červené barvy pózuje v zámeckém parku. V sérii autoportrétů nechybí jeho „skutečné“ zobrazení, kdy se zachytil v ateliéru při práci na rozmalovaném obraze. Nejstarší vystavená podobizna pochází z roku 1911. K její realizaci ho inspirovala slavná fotografie německého filozofa Nietzscheho a de Chirico se podle jejího vzoru zobrazil z profilu, s tváří podepřenou o dlaň levé ruky. Jeho záliba v portrétování sebe sama je někdy spojována s narcistními sklony, de Chirico ale s lidskou figurou pracoval zcela programově, ať už se jednalo o zobrazení skutečných lidí, manekýnů postrádajících obličejové rysy nebo soch znázorňujících ženské a mužské jedince často spojené s mytologickými hrdiny. U příležitosti retrospektivy byl zrestaurován obraz nazvaný „Závod kvadrig“ v majetku milánské […]

Turner Prize 2019