Working on History

Berlín, Staatliche Museen zu Berlin – Museum für Fotografie, 18. 8. 2017 – 7. 1. 2018

Text Blanka Jiráčková

Berlínské Museum für Fotografie pořádá ve spolupráci s Kunstbibliothek – Staatliche Museen zu Berlin a s Gesellschaft für Deutsch-Chinesischen Kulturellen Austausch e.V. (GeKA) od 18. 8. 2017 do 7. 1. 2018 výstavu nazvanou Working on History. Contemporary Chinese Photography and the Cultural Revolution. Jak její titulek napovídá jedná se o fotografie ovlivňující nebo vytvářející či přímo pracující na a vytvářející historii a to z hlediska čínské kulturní revoluce a současné fotografie. Oficiální název Velká proletářská kulturní revoluce proklamoval, že se jednalo o politické rozhodnutí, kdy mělo pod vedením Mao Ce-tunga a Komunistické strany Číny dojít k moderním změnám ve společnosti, což bylo odstartováno v srpnu 1966 na zasedání této strany Maovým projevem, který byl také ihned zveřejněn v tisku a dále propagován. Záhy však začalo docházet ke krutým obětem na životech stovek tisíc lidí, které vraždily rudé gardy, došlo k ekonomickému úpadku země a ke zničení mnoha starobylých kulturních památek. Tato politická krutovláda a necitlivost k tradičním památkám trvala prakticky až do smrti Maa v roce 1976. Za hlavního nepřítele tehdejší čínské společnosti byly označeny rozmanité přežitky, tedy tzv. staré myšlení, původní kultura, obyčeje a zvyky. Právě hlavně mládež byla tak zpolitizována, že vytvářela despoticky a ve společnosti svévolně vystupující rudé gardy a ten, kdo například neměl Maovu Rudou knížku v ruce, byl již předem odsouzen k smrti. Kult vůdce Maa byl jimi uměle pěstován, neustále byla propagována jeho osobnost a veškerá kultura byla zideologizována.

Jak tedy aktuální výstava v Berlíně přistupuje k otázce Utváření dějin ve světle této děsivé revoluce? Samozřejmě že současná malířská i fotografická díla odhalují jak moc a jak hluboko tato “kulturní revoluce” ovlivnila i nadále působí na dnešní čínské umění. Během této dusivě zrůdné éry se museli umělci nejen odvrátit od všech klasických hodnot svého národa, jež se vytvářely po dlouhá staletí, ale také se museli zříci se i vlivů západního umění. Byla vytvořena nová estetická a propagandistická hlediska, jako například obrovský formát, plakáty byly považovány za hlavní masový vyjadřovací prostředek. Dodnes se pořád v čínské společnosti nezveřejňují ani tak tajně vzniklé dokumentární snímky jako třeba bylo obecné pálení knih či fotky různě potají zachycených násilných činů, ale spíše záznamy shromáždění oslavujících Maa. Mao je v nich zdůrazňován a oslavován jako velký vůdce, ukazovány jsou jásající a oddané masy lidí, které ho oslavovaly. Dá se říci, že technika i způsob vidění dějin tohoto obrazového vyjadřování se přenášejí stále až do současnosti. Umělci vědomě využívají a navazují na tyto estetické metody a transformují si je do nového, vlastního svébytného jazyka, používají historickou ikonografii, srovnávají obě roviny vnímání, provádějí rozmanité rekonstrukce jak historických situací, tak obrazových materiálů z kulturní revoluce, minulost převracejí do přítomnosti obrácením hodnot. Autoři jako Cai Dongdong, Cao Kai, Mo Yi, Wang Qingsong, Wang Youshen a Zhang Dali zkoumají formy cenzury a ve svých dílech upozorňují na nástroje politické heroizace hrdinů. Například Zhang Dali (1963) ve fotografické sérii A Second History zveřejňuje vedle sebe tehdejší oficiálně prezentované fotografie a původní snímky, které před zveřejněním byly vždy zmanipulovány, upravovány, retušovány a to do polohy, která vyhovovala režimu. Cai Dongdong (1978) vytváří snímky ve stylu života v době revoluce – cyklus Střelba, v němž s použitím zrcadla scénu zrcadlením obrátí do současnosti jako stav ohrožení a kdy v přítomnosti se nebezpečím stává i ho představuje kamera podobně jako zbraně. Autorské duo Mu Chen a Shao Yinong, Qu Yan, Zhang Kechun zachycují společenské místnosti, atmosféru a velitele, kteří se neustále vyskytují a objevují do dnešních dnů, nebo rekonstruují některé symbolické situace. Zhang Kechun (1980) věnoval velkou míru své pozornosti Žluté řece a připomínce, že Mao získával velké sportovní úspěchy. Fotograf zde zachycuje plavce, kteří nesou na svých ramenou ve vodě portrét vůdce. Feng Mengbo, Hai Bo, He Chongyue, Maleonn, Song Yongping, Wang Ningde a Zhuang Hui používají sílu fotografie ke sledování údělu jednotlivce, ať již na základě vlastních rodinných alb či starých snímků posbíraných nebo nakupovaných na bleších trzích, zdůrazňují sílu a paměť média fotografie. Hai Bo (1962) pracuje se skupinovými fotografiemi lidí z dob revoluce tak, že shromážil tyto lidi a zkomponoval je do stejného záběru, ale na místech, kde původně stáli ti občané, kteří mezitím zemřeli či zmizeli, zůstává prázdná plocha. He Chongyue (1960) se také zabývá kolektivní fotografií. Cestoval po čínském venkově, aby pořídil tradiční horizontální fotografie obyvatel vesnic, když je však nyní k zachycení shromáždil, zjistil, že vyfotografoval pouze samé staré lidi, neboť mladí nechtějí v dnešní době žít na vesnici a pracovat v zemědělství a raději odcházejí za prací jako námezní dělníci do měst a tak venkov se vylidňuje a pustne.

Výstavu připravili Wang Huangsheng (ředitel Art Museum at the Central Academy of Fine Arts, Beijing), Guo Xiaoyan (z Minsheng Art Museum, Beijing) a Ludger Derenthal (ze sbírky fotografie Kunstbibliothek – Staatliche Museen zu Berlin).

Fotografie nahoře: Hai Bo, They No. 5, 2000, Digital C-Print, 40 x 60 cm. © Hai Bo

 

Print Friendly, PDF & Email

Blanka Jiráčková

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 13
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

bj

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.