Rachel Whiteread

Rachel Whiteread, House, 1993. © Rachel Whiteread
Photo Courtesy the artist

Text Blanka Jiráčková

Londýn, Tate Britain, 12. 9. 2017 – 21. 1. 2018

Od 12. 9. 2017 do 21. 1. 2018 přináší Tate Britain v Londýně zásadní pohled na dílo důležité představitelky umělecké generace narozené na začátku 60. let, jež patří k proslulé skupině britských umělců nazývané Young British Artists (YBAs), Rachel Whiteread (1963). Na vrchol umělecké scény se probojovala svými architektonickými instalacemi a objekty. Jako první žena získala v roce 1993 prestižní Turner Prize. Je také jednou z mnoha autorů, kteří se v roce 1997 zúčastnili tehdy obrovský skandál vyvolávající výstavy Sensation (viz Ateliér č. 2/99, 14-15/10.)

Expozice se věnuje třiceti letům intenzivní činnosti této umělkyně. Představuje například vedle jejích čtyř raných soch pocházejících z doby ještě před rokem 1988, kdy měla svoji první samostatnou výstavu, též její nejnovější letošní dílo zhotovené právě k této příležitosti. Zásadním přínosem Rachel Whiteread do dějin sochařství je nové pojetí sochy a to jak náměty, často spojenými s architekturou, tak technikou jejich vytvoření a materiály, jimiž jsou například beton, sádra, pryskyřice, kaučuk, železo, či papír. Jejím světoznámým projektem se stal Dům (1993) z londýnské čtvrti East End, jenž byl určen k demolici, neboť konzervativní vláda Margaret Thatcher vyhlásila tehdy boj za renovaci některých částí Londýna. Zde v prostoru Wennington Green byla naplánována stavba nového finančního centra. Whiteread měla v blízkosti této lokality svůj ateliér. Na protest proti zdejší asanaci poslední tady ještě stojící řadovou budovu s neuvěřitelnou péčí a důsledností odlévala do betonu – tedy její vnitřní část bez fasády, architektonický interiér dosud stojícího patrového domu, jako například okna, ostění, schody, dveře atd., to vše vlastně negativně odlila a tak svým způsobem svérázně naklonovala tento viktoriánský dům, jako kdyby ho sloupla o vnější slupku a zakonzervovala jeho vnitřní atmosféru, čímž vytvořila obrovskou protestní veřejnou sochu – pomník s důrazem na obyčejné věci, jež nás obklopují a spoluvytvářejí náš život a paměť. Vyvolala tím mimořádně živou diskusi o otázkách, co je ještě vůbec umění a co je vlastně socha v současném pojetí. Za ni byla jí udělena Turnerova cena, ale Dům byl po třech měsících a mnohých diskusích veřejnosti i politiků zbourán.

Technika odlévání se však stává pro tuto umělkyni typickou, získává tímto způsobem negativní prostor věcí a architektury, prostor, který většinou běžně nevnímáme a jenž pro nás bývá neviditelný, avšak je naší součastí a skutečností. V posledních letech Rachel Whiteread pracuje s pryskyřicemi, které jsou průhledné, čímž dostává do svých děl světlo a častěji přidává do nich oproti šedému betonu i barvu. Její díla, která dříve působila velmi stroze a minimalisticky, jsou nyní zjemněna, vylehčena, pastelovým koloritem vyvolávají téměř poetickou a intimní atmosféru.

Rachel Whiteread v letech 1982-85 studovala v Brightonu Fakultu umění a architektury, kde se ale věnovala malbě, poté prošla workshopem Richarda Wilsona, aprobaci ze sochařství získala na londýnské Slade School of Art. Její matka byla rovněž umělkyně a otec byl učitelem geografie. Možná, že právě od něho pochytila svým způsobem velmi racionální, důsledný a přesný způsob myšlení a přístup ke své činnosti. V roce 1997 reprezentovala Velkou Británii na Benátském bienále.

Výstava v Tate Britain se nachází na ploše 1500 m2 a vedle drobných objektů mohou diváci vidět autorčiny monumentální sochy, pozornost je věnována i komornějšímu zaměření Whiteread, tedy kresbám, kolážím, ale také dokumentaci právě Domu, a třeba Watertoweru z roku 1998 v New Yorku, Památníku holokaustu ve Vídni (2000), objektu umístěném na proslulém londýnském dopravním i turistickém uzlu, jímž je Monument 2001 for Trafalgar Square’s fourth plinth, instalaci Embankment, kterou vytvořila z 14 000 polyetylénových krabic připomínajících kostky ledu či cukru pro Turbine Hall Tate Modern (2005) a Cabin vytvořené v roce 2016 na Governor Island. Návštěvníci se seznámí s jejími proslulými otisky regálů knih – Untitled (Book Corridors) z let 1997-98. Doslova monumentální se stala její instalace nazvaná Untitled (One Hundred Spaces) z roku 1995, která je demonstrací autorčina minimalistického přístupu a celkového vyznění sta kusů objektů, vzniklých odlitím neviditelného-viditelného místa, které vymezuje každá židle ve své spodní části a jíž téměř nikdy nevěnujeme žádný zájem, ale která je stabilizujícím prvkem konstrukce každé židle, ať již sama o sobě má rozličnou formu a design. Pro mnohé diváky je jistě zajímavou informací, že na práci s prostorem židle Rachel Whiteread přivedl projekt Bruce Naumana A cast of the space under my chair z let 1965 – 1968, který z betonu vytvořil spodní prostor židle, z něhož získal víceméně nový sedák. Whiteread svých sto kusů odlitků z rozmanitých židlí odlila do materiálu mnohem lehčího, do průsvitné pryskyřice, kterou navíc různě jemně pastelovými tóny probarvila.

Všichni zájemci o plastiku jako takovou, kteří se chtějí znovu dostat do důležitého období dějin umění, kdy hranice sochy byly bourány a zase o kus posunovány k dalšímu vývoji, by si výstavu této umělkyně rozhodně neměli nechat ujít. Na expozici se podílí National Gallery of Art Washington, její kurátorkou je Molly Donovan. Právě ve spolupořadatelské washingtonské National Gallery se výstava uskuteční v roce 2018, ale své místo si najde i v blízkosti Česka, tedy v 21er Hausu ve Vídni. S pracemi této autorky se domácí návštěvníci mohli setkat na pražské výstavě Model v Galerii Rudolfinum v roce 2015.

Print Friendly, PDF & Email

Blanka Jiráčková

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 22
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

bj

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.