Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?

Text Blanka Jiráčková

Bilbao, Guggenheim Museum, 30. 6. – 9. 11. 2017

Proslavený monumentální obraz Paula Gauguina s věčnou otázkou nebo spíše otázkami – Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? (1897, D’où venons nous? Que sommes nous? Où allons nous?, olej, plátno, 141 x 376 cm) jako kdyby byl mottem tvorby i Billa Violy (1951, New York). Španělské Guggenheim Museum Bilbao se rozhodlo tomuto průkopníkovi a významnému experimentálnímu představiteli videoartu uspořádat od 30. 6. do 9. 11. 2017 velkorysou retrospektivu, na níž představuje umělcovy práce od raných děl – tehdy ještě jednokanálových videí – až po ty poslední vytvořené nejnovějšími technologiemi, tedy videa za 40 let intenzivní tvorby. Od prvních nahrávek vznikajících v 70. letech je Bill Viola fascinován člověkem – jeho výrazem v tváři, pohybem těla, láskou, zrozením a smrtí, mystikou života a bytím ve světě, tématem času, vznikáním a odcházením. Každé jeho dílo nás znovu a znovu ohromuje svojí mimořádnou estetickou intenzitou a emocionalitou, jsme polapeni nepatetickou avšak až posvátnou spiritualitou obrazového vyprávění o příběhu člověka.

Bill Viola nás doslova vtáhne do každé situace, která je vždy jakousi meditací nad zázrakem existence člověka, nutí nás přemýšlet nad procesem transformace, vede nás k pokoře, k hledání našeho místa ve světě.

Autor černobílých i barevných videosnímků a videoinstalací napětí zvyšuje specifickými zvuky či naopak tichem, hudbou (bývá také jejím spoluautorem), děj dramatizuje světlem a protisvětlem. Také například natažením záběru téměř až k zastavení času a jeho zpětným pomalým promítáním dochází k znásobení emocionální reality tak, že přestože naše oko je pak sotva schopné pozorovat plynulost změn ve výrazu obličejů postav nebo sledovat proměnu jejich pohybu, vnímáme obrazový celek velmi emočně, protože je nám tímto způsobem umožněno vychutnávat si jednotlivá gesta osob a psychologický účinek citové mimiky tváře.

Bill Viola miluje vodu, její průzračnost, zrcadlení, strukturu a její zvuk, je pro něj zdrojem života, očisty, živlem způsobujícím proces proměny, pramenem znovuzrození a jako takovou ji vkliňuje do svých spirituálních témat (například Tristan’s Ascension, The Sound of a Mountain Under a Waterfall, 2005 – člověk rodící se z vody, z jeho těla jako by se oddělovala unikající aura, dochází tu k přeměně energie, vzkříšení či nanebevzetí, navrácení člověka-duše do vesmíru). Voda ale není jediný živel, který ho svými vlastnostmi a silou, jak vyjádřit vztah lidstva k jsoucnosti jako takové, zaujal. Ve svých videích používá symbolicky i oheň, zemi a vítr. S velikou úctou umělec studuje obrazové interaktivní kompozice hlavně italských renesančních umělců – Giotta, Paola Ucella – video Catherine’s Room (2001), Masaccia, Masolina –, jinde se noří do psychologie Rembrandtových postav. Některé jejich obrazové kompozice ho inspirují, aby je svým vlastním subjektivním uměleckým cítěním znovu zkonstruoval, napodobuje je, reinkarnuje křesťanské náměty jako ukřižování – ve snímku Emergence (2002), zvěstování či nanebevstoupení do živých pohyblivých obrazů hraných profesionálními herci, třeba setkání Panny Marie s Alžbětou – The Greeting (1995)… Prociťování postavení a poslání člověka ve vesmíru je Billem Violou neustále prohlubováno filosofickým studiem jak křesťanské víry tak též zen-buddhismu i islámského súfismu. Zobrazuje lidské utrpení a vykoupení.

Bill Viola dokáže diváky přimět k velké koncentraci při sledování jeho filmů, neboť děj zesiluje a dramatizuje ještě tím, že je promítá buď na několik obrazovek nebo na více pláten či závěsů najednou (The Veiling,1995 – ve výstavním prostoru jsou rozvěšené lehké závěsy a na ně je promítána postava, která se takto zmnožuje, ale zároveň mizí, rozplývá se). Vzpomínám si, když jsem v roce 2007 během návštěvy Benátského bienále objevila v malé kapličce San Gallo hned za náměstím sv. Marka jeho instalaci A Ocean Without a Shore, kdy do kříže zde umístil vysoké plazmové obrazovky, na nichž docházelo prostřednictvím vody k mystickému zrodu a smrti, jakési reinkarnaci lidí různého věku a pohlaví. Chodila jsem se tam pravidelně dvakrát denně občerstvovat a nabrat síly pro sledování dalšího náporu chaosu uměleckých kreací v rámci této velké mezinárodní prohlídky. Návštěvníci Prahy se po sametové revoluci mohli přímo setkat s tvorbou Billa Violy díky Galerii Rudolfinum, která jeho videa několikrát zařadila do kolektivních expozic, které zde pořádala. Ten, kdo se nedostane do Bilbaa, třeba si bude moci zajet do Hamburku, kde se v Deichtorhallen Hamburg od 2. 6. do 24. 9. 2017 koná další Violova přehlídka nazvaná Instalace.

Print Friendly, PDF & Email

Blanka Jiráčková

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 21
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

bj

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.