Ne, to nejsem já…

V současné Vídni můžete zajít na různé výstavy známých jmen, mimo jiné třeba na Keitha Haringa v Albertině či Otto Wagnera ve Wien Museum a samozřejmě na spoustu dalších. Pokud si ale chcete odpočinout od návalu turistů i návštěvníků, je možné prohlédnout si menší, nicméně průřezovou výstavu finské fotografky Eliny Brotherus (*1972) v Kunst Hausu. Ta se většinu své tvorby zabývá především prostřednictvím autoportrétů vztahem modelu a umělce, identitou obou dvou, i kontextem, ve kterém se nacházejí, a to s odkazy na dějiny umění či v užším slova smyslu krajinomalbu. Ačkoliv se dotýká i konceptuálního, akčního umění či videa (které jsou na výstavě také), svoji tvorbu vnímá a prezentuje především jako fotografickou, jak ostatně i název výstavy It´s Not Me, It´s a Photograph napovídá.

Jak sama Brotherus v jednom z rozhovorů připomíná, její dílo se pohybuje v jakémsi kruhu od inspirace dějinami umění k vlastní biografii a zpět. Spíše než o rafinovanou racionalizaci či intelektuální reflexi motivů či problémů z dějin umění se jedná ale o fyzické či emocionální (znovu) prožívání témat již nějakým způsobem uchopených v historii umění. A to především v romantismu, tedy v tom původním, nikoliv v tom smyslu, jak je slovo romantický, romantik používáno dnes. Není tu tedy nouze o zoufalství, beznaděj, smutek, ironii, ale i kontemplativní vnímání přírody.

Tak se také jedna z prvních sérií, která jí přinesla širší ohlas, jmenuje Das Mädchen sprach von Liebe (Dívka mluvila o lásce, 1998/99) s odkazem na verš ze Schubertovy Zimní cesty (Winterreise 1827), jež ukazuje autorčino hořké zklamání ze vztahů. Zoufalství je tu ale námětem i zcela bez odkazů na předchozí díla, jako řekněme ve foto instalaci, kde se kromě snímků setkáme třeba i s lístečky s plodnými dny ze sérií Annonciation (Zvěstování, 2009-13) a Fucking Carpe Diem (2011-15), ve kterých se Brotherus fotografuje v různých fázích několikaletého nezdařilého usilování o dítě a vyrovnávání se s touto skutečností. Jak autorka naznačovala v jiném rozhovoru, z původně studované analytické chemie, kterou ukončila jako bakalář, skočila do emocionality umění, a emoce jsou zde opravdu silné. Ačkoli dnes je její situace už jiná, řada těchto sérií, s trýznivými pohledy na své tělo i život, svědčí o mimořádně těžkém sebepřijetí.

Jiné série sice nemají takový silný emocionální náboj díky prožívanému utrpení a zklamání, přesto jsou také působivé. Cyklus Nové malířství (The New Painting, 2000-4) se pokouší znovu uchopit už zdánlivě mnohokrát „omleté“ téma vztahu malířství a fotografie, i když již dávno došlo k emancipaci fotografie jako svébytného druhu umění. Brotherus se ale znovu, teď v médiu fotografie, která je podle ní opravdu novým malířstvím, pokouší pracovat se zcela tradičními malířskými prvky při zobrazení krajiny. Jde zejména o osvětlení, kompozice, umístění stafáže do krajiny či práce s horizontem, který používá často v jeho co nejnižší variantě. V jakési podkapitole Nového malířství s názvem Der Wanderer (Poutník, 2004) pak využívá inspirace známým obrazem Caspara Davida Friedricha Poutník nad mořem mlh z roku 1818 a znovu umísťuje poutníka, tentokrát tedy poutnici, do různých krajin. Na výstavě je pak instaluje do kompozic s dalšími fotografiemi bez postav, jež nějakým způsobem rozpracovávají další Friedrichovy motivy (moře s krami, minimalistické pobřeží jako z Mnicha u moře či mlhu). Krajiny Brotherus jsou ostatně většinou velmi strohé, jednoduché, severské, nejedná se o žádné scény bujnou vegetací obdařeného Jihu pod blankytně modrou oblohou a jižním sluncem. Stejně jako Friedrich se takovým scenériím vyhýbá a její krajiny jsou spíše nehostinné či vůbec pošmourné, zasazené do našeho mírného pásma.

Brotherus umísťuje sama sebe či fotí převážně v nějaké krajině či prostředí, nebo naopak v interiérech, a přiznává, že městské prostředí či městská krajina jí nejsou blízké. V interiérech pak pracuje také velmi často, „odehrává“ se zde i série Ans Après (1999, 2011-13) nebo celek Artists and Work (2009) pracující s problémem uměleckého modelu a jeho zobrazení, kde fotografka vytváří mnohačetné zrcadlení v ateliéru, kdy na jedné straně stojí modelem pro tradiční zobrazení dvěma umělci, současně je i tím, kdo celou scénu režíruje a je její fotografkou pomocí samospouště. V rámci návazností na akční umění, zejména na skupinu Fluxus, pak Brotherus inscenuje spolu s dalšími kolegy, jako je tanečnice a choreografka Vera Nevannlina (Règle du Jeu, Pravidla hry, od 2017) či rakouský umělec Erwin Wurm, s kterým vytvořila několik jeho Minutových soch – s tím, že hlavním výsledkem ale není akce sama, nýbrž její záznam, ať již na fotografii či na videu.

Autorka nabízí ve své průřezové výstavě vyzrálý, emocionálně silný a současně promyšlený projev, na který se stojí za to zajít podívat. Můžeme sice diskutovat o tom, jak dalece jsou některé její citace či návaznost na předchozí vývoj umění doslovné či jak naopak rafinované v kontextu dalších jejích vystavených děl můžou být, co nového se dá vytěžit ze starých malířských přístupů, nebo jak dalece jsou některé zdánlivě dokumentární fotografie stylizované ba hrané. To nic ale nemění na tom, že Brotherus má poměrně rozsáhlý rejstřík, zajímavé nápady a jak zněl titulek jedné recenze na její výstavu otištěné v rakouském tisku, daří se jí do značné míry kombinovat silné emoce se strohými formami.

Titulní obrázek: Elina Brotherus, Der Wanderer 2, aus The New Painting, 2004 © the artist, courtesy: gb agency, Paris

 

Print Friendly, PDF & Email

Karel Stibral

Karel Stibral (1971) studoval estetiku a dějiny umění na FF UK a filosofii a dějiny přírodních věd na PřF UK v Praze. V devadesátých letech se živil jako grafik a kreslíř, spoluzakládal časopis Crew. Zabývá se vztahem výtvarného umění a přírodních věd, historií estetického oceňování a zobrazování přírody, přednáší na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 17
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Karel Stibral

Karel Stibral (1971) studoval estetiku a dějiny umění na FF UK a filosofii a dějiny přírodních věd na PřF UK v Praze. V devadesátých letech se živil jako grafik a kreslíř, spoluzakládal časopis Crew. Zabývá se vztahem výtvarného umění a přírodních věd, historií estetického oceňování a zobrazování přírody, přednáší na katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.