Lucio Fontana: Ambienti/Environments

Milano, Hangár Bicocca, 21. 9. 2017– 25. 2. 2018

Text Hana Crotti Křenková

Hangár Bicocca  je nejen jméno výstavního prostoru, ale také nadace, která se zaměřuje na prezentaci a podporu současného umění. Nadace zahájila svou aktivitu v roce 2004 a od roku 2012 nabízí veřejnosti výstavy koncipované přímo pro interiér bývalého industriálního komplexu. Hangár Bicocca se řadí k největším výstavním prostorům v Evropě. Výstavní plocha zaujímá 15 000 metrů čtverečních a na výšku dosahuje 30 metrů. Rozdělena je na čtyři samostatně oddělené části. Tři z nich slouží k dočasným výstavám, ve čtvrté je permanentní instalace německého umělce Anselma Kiefera (1945) nazvaná Sedm nebeských paláců.

Aktuální výstava italského umělce Lucia Fontany (Rosario, Argentina, 1899 – Varese, Itálie, 1968) nazvaná Ambienti/Environments představuje jednu z nejméně známých kapitol jeho tvorby. Jsou to experimenty s prostorem, s formou a se světlem, jimž se věnoval od konce 40. let. Ve svých realizacích vycházel z poznatků, myšlenek a vizí, které postupně publikoval v několika manifestech, z nichž první, Bílý manifest, vyšel v roce 1946. Fontana zdůrazňoval, že umění má plné právo využívat možností, které mu poskytuje věda. To, co považoval pro umění za důležité, nebyla ani malba, ani sochařství, ale světelné tvary, barva a zvuk pohybující se v prostoru.

Vystaveny jsou dvě prostorové intervence realizované roku 1951 a 1961, které vznikly použitím skleněných trubic s neonem a devět prostorových instalací, italsky nazývaných Ambienti spaziali. Nejedná se pouze o instalace v prostoru, ale především o vytvoření vlastních interaktivních prostorů. Fontana byl fascinován dimenzemi kosmu, který pro něj byl nemalým inspiračním zdrojem a to se také odráží v názvech, které pro svá díla zvolil. (Kromě sousloví Ambienti spaziali používal pro svá díla souhrnné označení Concetti  spaziali; přídavné jméno spaziale znamená jak prostorový, tak vesmírný a kosmický).

Ambienti spaziali vytvářel vždy pro konkrétní galerii nebo muzeum a po skončení akce byly rozebrány a zničeny. Dnes se má za to, že se z nich dochoval pouze jeden, prezentovaný v roce 1967 v Galerii Deposito v Janově a držený v současnosti v majetku Musée d’art contemporain v Lyonu. Cílem této výstavy je přiblížit návštěvníkům zničená díla prostřednictvím rekonstrukcí. Některé Ambienti spaziali se už v minulosti u příležitosti různých výstav dočkaly obnovy, ale nyní je to poprvé, kdy jsou vystaveny v tak velkém počtu. Rekonstrukcí bylo realizováno devět, i když podle slov kurátorky výstavy Mariny Pugliese jich autor vytvořil s největší pravděpodobností patnáct. Rozhodující pro jejich výběr bylo dohledání dostatečného dokumentačního materiálu, který umožnil autentickou rekonstrukci.

Ambienti spaziali jsou v rozlehlém výstavním prostoru umístěny v jednotlivých kontejnerech, které vytváří uzavřené místnosti, do nichž se vstupuje. První prostorově světelnou instalaci realizoval Lucio Fontana v roce 1949 v milánské Galerii Naviglio. Jednalo se o abstraktní tvary, které se podobaly organickým formám. Umělec je vytvořil z papírmaše, natřel fluorescenčními barvami a zavěsil v prostoru, ozářeném pouze Woodovým světlem. V nevelkém tmavém sále, nad hlavami diváků, vystupovaly do popředí výrazně barevné světelné tvary. Podařilo se mu tak překonat tradiční malbu a sochu a dostat se do polemiky s prostorem. Divákům, kteří měli do místnosti vstupovat jednotlivě, umožnil nový prožitek spojený s emoční svobodou.

Ačkoliv Fontana usiloval o možnost realizovat další Ambienti spaziali, ze strany galeristů se setkal s nezájmem a ani odborná kritika neprojevila o jeho novátorský přístup větší zájem. Proto se k prostorovým instalacím vrací až v první polovině šedesátých let. Pro třináctý ročník milánského trienále, konaný v roce 1964, realizoval ve spolupráci s Nandou Vigo (1936) dva projekty nazvané Utopie. V roce 1966 mu Walker Art Center v Minneapolis uspořádalo rozsáhlou výstavu. U této příležitosti nechyběl Ambiente spaziale koncipovaný jako prostor, ve kterém splývala dvojrozměrnost s trojrozměrností. Tato skutečnost vyvolávala pocit dezorientace, který ještě umocňovala nestabilní plocha z měkké gumy, na níž návštěvníci vstoupili poté, co skrčeni prošli vstupním tunelem. Stěny, strop i podlahu černé barvy osvětlovalo pouze zelené světlo, jež se do tmavého prostoru dostávalo malými, pravidelně rozmístěnými otvory. Tyto otvory definovaly podél stěn, stropu a podlahy pravidelný obdélník, který navozoval klamnou představu stěny tam, kde ve skutečnosti bylo jen prázdné prostranství.

Následující tři odlišně koncipované Ambienti spaziali vytvořil Fontana v roce 1967 pro Stedelijk Museum v Amsterodamu, odkud pak výstava pokračovala do Van Abbemuseum v Eidhovenu. První z nich je jakousi redukcí světelné instalace z roku 1949. Do prostoru, opět ozářeného pouze Woodovým světlem, zavěsil horizontálně, po celé délce místnosti, plochý černý objekt s bílými okraji, který měl navozovat dojem, že se v něm vznáší. Vesmírnou atmosféru navíc dotvářely světélkující body na stěnách i stropě. V další prostorové instalaci dominuje jasně růžová barva. Jejím nosičem je růžová látka, kterou jsou potaženy stěny i strop a prověšená skleněná trubice s neonem stejné barvy, která vede z jedné strany místnosti na druhou. Fontana se tu vrací k neonu, jenž poprvé použil v roce 1951, kdy vytvořil prostorovou intervenci u příležitosti devátého ročníku milánského trienále. Nepravidelně strukturovaná kompozice s bílým neonem sestávala z trubic o celkové délce 100 metrů a v milánském Paláci umění se rozprostírala nad hlavním schodištěm. Rekonstrukce prostorové intervence byla zařazena také na tuto výstavu, i když její podoba je dnes veřejnosti dobře známá, protože je součástí stálé expozice v Museo del Novecento v Miláně. Prostranství třetího Ambiente spaziale, realizovaného pro výstavy v Holandsku, charakterizuje červená barva. Je vymezen pěti červenými panely, které vytváří velmi úzké, prázdné průchody osvětlené červeným neonem. Procházející divák jakoby přijímal v prázdné struktuře úlohu chybějícího objektu a stával se tak její součástí.

Pro mezinárodní přehlídku umění Documenta 4 (Kassel, 1968), k jejíž účasti ho vyzval kurátor Arnold Bode, navrhl Fontana zcela monochromní, bílý prostor, uspořádaný jako labyrint, který dovede diváka před bílou stěnu, uprostřed vertikálně rozříznutou. Volbou monochromního prostoru s černým zářezem se Fontana, jenž umírá v září 1968, vrací ke svému rozhodujícímu gestu, které ho proslavilo, ale zároveň jakoby „odřízlo“ pozornost od jiných počinů, k nimž patří například Ambienti spaziali. Ty se snaží tato výstava, podle Mariny Pugliese, nejen konfrontovat s americkou scénou 60. a 70. let orientovanou na environmentální umění, ale především přiblížit a zapsat do povědomí současného publika.

Kurátoři: Marina Pugliese, Barbara Ferriani a Vicente Todolí, vstup volný

Titulní obrázek: Lucio Fontana, Ambiente spaziale con neon, 1967/2017, installation view at Pirelli HangarBicocca, Milan, 2017. Courtesy Pirelli HangarBicocca, Milan. ©Fondazione Lucio Fontana Photo: Agostino Osio

Print Friendly, PDF & Email

Hana Crotti Křenková

Hana Crotti Křenková, historička umění a kurátorka, vystudovala dějiny umění na FF UK v Praze. Žije v Miláně. V roce 2015 začala spolupracovat s Českým rozhlasem Vltava, pro pořad Mozaika připravuje texty o aktuálních výstavách a dění na výtvarné scéně v Itálii. Přispívá do časopisu Art&Antiques a internetového portálu Artalk. Je členkou Syndikátu novinářů ČR.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 46
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Hana Crotti Křenková

Hana Crotti Křenková, historička umění a kurátorka, vystudovala dějiny umění na FF UK v Praze. Žije v Miláně. V roce 2015 začala spolupracovat s Českým rozhlasem Vltava, pro pořad Mozaika připravuje texty o aktuálních výstavách a dění na výtvarné scéně v Itálii. Přispívá do časopisu Art&Antiques a internetového portálu Artalk. Je členkou Syndikátu novinářů ČR.