Jiří Sozanský – Dům strach

Text Richard Drury

Segovia, La Cárcel Segovia_Centro de Creación, Jiří Sozanský – Dům strach, 13. 4. – 13. 5. 2018

Dílo českého umělce Jiřího Sozanského (1946) se dá charakterizovat jako „věčný zápas“ vzdorných humanistických hodnot s brutálním ideologickým dogmatem. Ve svém lidském a tvůrčím přístupu nezná Sozanský kompromisy; s „buldočí“ mentalitou jde znovu a znovu do mezních situací, myšlenkových i reálných, kterým se ostatní raději (ať už z jakýchkoliv důvodů) vyhýbají. Nikdy mu nešlo o umělecké ztvárňování krutých osudů lidstva z formálního, vnějšího pohledu nezúčastněného pozorovatele, naopak vždy šel holé skutečnosti „po krku“: ze zásady poznával místa, kde se nepopsatelné tragédie odehrávaly, na vlastní oči, na vlastní kůži. Mnohdy doslova kráčel sutí civilizační sebedestrukce. Cynické zlo mocenské mašinérie (ať nacistické či komunistické) je v jeho tvorbě soustavně prozkoumávané, drsně odhalované a s drastickou expresí výtvarně zobrazované.

Do bývalého vězení v Segovii, kde byli vězněni i političtí vězni, a které bylo nedávno přeměněno na kulturní centrum La Cárcel, Jiří Sozanský připravil projekt nazvaný Dům strach.

Výstava, kterou Jiří Sozanský koncipoval pro La Cárcel – Segovia Centro de Creación, má své kořeny v jeho realizaci, sympozium Terezín ’80. Autorovy zkušenosti s tímto průlomovým projektem následně určovaly způsob, jakým přistupoval ke své tvorbě. Při návštěvě v roce 1976 ve vojenském pevnostním komplexu Terezín, který se stal během 2. světové války židovským ghettem a nacistickým koncentračním táborem, si Sozanský uvědomil, že svými tvůrčími prostředky může proměňovat místo totálního zmaru v dramatické prostředí s aktuálním symbolickým nábojem. V roce 1980 organizoval v Malé pevnosti soukromé sympozium společně s několika dalšími umělci. Ve vězeňských celách nainstaloval figurální plastiky z pletiva a sádry spolu s velkoformátovými obrazy a kresbami a také tam uspořádal autorské performance. Pro Jiřího Sozanského se princip celistvého propojení tématu člověka v mezních situacích a skutečnosti autentického historického kontextu stalo trvalým východiskem jeho tvůrčí výpovědi.

Tíseň bez možnosti úniku, zdrcující osamělost, zranitelnost fyzického i mentálního bytí, odříznutí lidského jedince od vlastního emocionálního prazákladu, postava všemohoucího hlídače: jak tenká je pomyslná dělicí stěna mezi terezínskými celami a Orwellovým obávaným Pokojem 101. Nelze si v širších souvislostech neuvědomit naléhavý příměr mezi dystopickou vizí, kterou George Orwell předestírá ve svém románu 1984, a otrlou tváří československé komunistické totality, kterou Sozanský ve své tvorbě ostře odsuzoval: všudypřítomné pronikání dozoru „Velkého bratra“ i do nejintimnějšího života občana, aby trpěl apriorními pocity provinilosti a byl lépe manipulovatelný; propagandou prosazované úsilí vytvářet ovzduší trvalé nenávisti vůči (především západnímu) nepříteli, čímž režim obracel pozornost od sebe a vlastních nedostatků; „schizofrenní“ situace dělící veřejné a soukromé rozměry existence člověka, kde se jinak mluvilo a jinak myslelo; soustavné prosazování „ideologicky nezávadné“ kultury, respektive sterilní zábavy, čímž režim záměrně degradoval a otupoval společnost, aby byla snadněji ovládnutelná. A všude se projevovala příznačná snaha režimu uniformovat a banalizovat realitu, aby se jakákoliv odlišnost myšlení či chování vůči kýžené „normě“ mohla odsoudit jako nebezpečná – a hlavně trestuhodná – deviace. (Není bez zajímavosti ve spojitosti se současným projektem Sozanského podotknout, že podnětem k Orwellovým románům Zvířecí farma a 1984 byly jeho osobní zkušenosti ze španělské občanské války, konkrétně jeho hořké rozčarování nad zradou levicových ideálů ve jménu obdivu – nebo přinejmenším pragmatické tolerance – vůči stalinistickému modelu komunistického zřízení.)

V roce 2018, téměř třicet let po zhroucení totalitního komunismu v Evropě, zůstávají Orwellova podobenství neméně aktuálním varováním před nebezpečným vývojem lidské společnosti. Místo studené války máme nekončící a všeobjímající pojem ekonomicky prospěšné „války proti teroru“; místo odposlechu telefonů a čtení dopisů tajnou policií hromadné sledování mluvených a psaných komunikací automatizovanými sběrnými systémy, jejichž úspěšnost do značné míry umožňuje zaslepené zpovědní chování uživatelů sociálních médií; místo cynicky ohebných „pravd“, ze kterých tehdejší totalitní režimy skládaly svůj vykonstruovaný svět, slyšíme z úst populistických politiků vědomé podkopávání rozdílu mezi pravdou a lží, umocňované fenoménem „falešných zpráv“; místo jazykově primitivní a myšlenkově deformované stranické rétoriky máme elektronické nástroje, které upravují, dokonce dopisují naše věty, e-maily a SMSky svádějící ke zkratkovitému vyjadřování a k povrchním myšlenkovým pochodům. Zato „obyčejní“ lidé dále žijí svými sny o výhře v loterii, estrádními zábavami a mýdlovými operkami. Způsoby útlaku a omezování svobody slova nejsou dnes čitelné jako kdysi, zato jsou (především kvůli „názorově nakažlivé“ sféře sociálních sítí) mnohem zákeřnější.

Orwellovo varování, jehož platnost přesahuje historické epochy i národní hranice, je výraznou součástí tvůrčího myšlení Jiřího Sozanského. V podobném „orwellovském duchu“ je koncipována jeho výstava v La Cárcel, bytostně spjatá s prostředím vězeňské architektury, které navozuje u diváka pocit neklidu, možná i temné obavy z místa, kde v letech 1947–1956 byly za represí Francova režimu vězněné „ideologicky nežádoucí“ ženy a kde v letech 1970–1976 byli vězněni mužští političtí vězni. Do tísnivých místností vězeňského objektu Jiří Sozanský vkládá symbolické znázornění čtyř osudů poznamenaných brutalitou československé komunistické totality: katolického básníka Jana Zahradníčka, básníka, historika umění a vůdčí postavy českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, historika a literárního teoretika Záviše Kalandry a právničky a političky Milady Horákové. Všechny čtyři bychom dnes nazvali vězni svědomí, poslední dva – Kalandru a Horákovou, popravené v rámci stalinistických justičních vražd v roce 1950 – neváhejme nazvat i mučedníky. Sozanský nepředstavuje jejich životní příběhy na základě narativního či ilustrativního výkladu; konfrontuje původní dokumenty či citáty spojené s jejich „nepohodlnými“ postoji s nadosobním vizuálním pojednáním existenciální propasti, ve které se kvůli oněm nezlomným postojům ocitli. Tím nám autor říká: důležitá je výpověď konkrétního člověka odsouzeného mocí kvůli jeho mravním zásadám; neméně důležité však je naše vědomí o univerzální symboličnosti (a aktuálnosti!) takové výpovědi.

Instalace svědčí o Sozanského až posedle soustavném přístupu k znázorňování situace osamělého jedince, který zápolí s všemohoucím režimem. Ponořujeme se do celistvého prostředí klaustrofobické uzavřenosti vymezované obnaženou architekturou osudového bytí. Autorova instalace neumožňuje ani optický ani duševní odstup; zahlcuje nás, vtahuje do sebe, nenechá nás ani na chvíli v klidu. Místo pojetí klasické výstavy je u Sozanského proto lépe mluvit o jakémsi totálním ponoru do krizových stavů mysli. Vězeňská cela se zde jeví fyzicky neproniknutelnou klecí; stává se však i místem nejsoustředěnější kontemplace, která se naopak nenechává omezovat ani těmi nejtlustšími zdmi.

Odcházíme z tohoto místa možná otřeseni, zato s pocitem, že nad lidstvem stále visí to, co Josef Čapek v jedné své básni z koncentračního tábora nazval „hvězdou naděje“. Svým projektem v bývalé věznici v Segovii nám Jiří Sozanský říká, že neztratíme tuto hvězdu z očí, jen když neztratíme z paměti zločiny lidské zběsilosti.

 

Print Friendly, PDF & Email

Richard Drury

Richard Drury se narodil ve Velké Británii v Scarborough (1967). V letech 1980-86 vystudoval Christ’s Hospital, poté pokračoval v rozmezí let 1986-90 na Corpus Christi College Cambridge University ve studiu oboru bohemistiky a rusistiky s absolutoriem v české literatuře, ruském jazyce a interdisciplinárním uměleckohistorickém a literárním oboru evropské avantgardní kultury 1914–1939. Po roce 1990 se usadil v Praze, kde pracoval ve čtrnáctideníku Ateliér, pak v Českém muzeu výtvarných umění v Praze jako kurátor sbírek grafiky, kresby a sochy. Od roku 2010 přednáší dějiny umění 20. století v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Je členem Výtvarného odboru Umělecké besedy od roku 2007 a rok později se stal jeho předsedou. Nyní pracuje jako vedoucí kurátor Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 10
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Richard Drury

Richard Drury se narodil ve Velké Británii v Scarborough (1967). V letech 1980-86 vystudoval Christ’s Hospital, poté pokračoval v rozmezí let 1986-90 na Corpus Christi College Cambridge University ve studiu oboru bohemistiky a rusistiky s absolutoriem v české literatuře, ruském jazyce a interdisciplinárním uměleckohistorickém a literárním oboru evropské avantgardní kultury 1914–1939. Po roce 1990 se usadil v Praze, kde pracoval ve čtrnáctideníku Ateliér, pak v Českém muzeu výtvarných umění v Praze jako kurátor sbírek grafiky, kresby a sochy. Od roku 2010 přednáší dějiny umění 20. století v Ústavu umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Je členem Výtvarného odboru Umělecké besedy od roku 2007 a rok později se stal jeho předsedou. Nyní pracuje jako vedoucí kurátor Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře.