Jiří David – Čínská reportáž na pokračování – Čtvrtá část

 Jiří, jaké máte další zážitky pro všechny, kteří sledují váš pobyt v Číně?

V neděli 29. dubna jsme s Jiřím Strakou vyrazili busem z Sung-čuangu (Song zhuang), tedy z té části Pekingu, kde bydlím, na dva monstr trhy (u nás bychom je označili jako bleší). V autobuse je průvodce a vcelku zbytný policajt, který se nachází ve všech zdejších městských busech už asi rok a půl. Poslední teroristický atentát v Pekingu byl uskutečněn už téměř před 4 lety. Tak nevím, s nudícím se příslušníkem jsem se stejně necítil bezpečněji. Naštěstí pekingské autobusy nejsou klimatizovány; nerad vzpomínám na pojízdné mrazáky v Rio de Janeiru, kdy jsme se Zdenou (mojí ženou) raději šli pěšky i územím, které bylo rozhodně lepší absolvovat jízdou. Tady si stačí otevřít okénko. Jedeme do centra, ale co je v Pekingu vlastně centrum? Turistické – náměstí Nebeského klidu se Zakázaným městem?, nebo jedno z monumentálních world trade center, kterému zde vévodí právě dostavovaná nejvyšší stavba v Číně, která má v úpatí zajímavý smyčkový mrakodrap pro CCTV Headquarters od Rem Koolhaase, tedy pro státní televizi. Myslím, že toto věhlasné architektonické studio ani nezajímalo, co tato televize bude vysílat. Nebo je snad centrum v okolí velkých tržišť, kam míříme? Jeli jsme asi hodinu dvacet na konečnou busu, na okraji Sung-čuangu jsme míjeli ohromné staveniště (území asi tak velké jako u nás okresní město), kam se má za rok přesunout pekingský magistrát. Představa každodenně se přesunující se masy úředníků je nepředstavitelná, neboť už teď jsou zdejší menší šestiproudové silnice a následně osmiproudové dálnice totálně zacpané. Mimochodem Peking měří od severu k jihu a stejně od západu k východu cca 160 km. Tak si představte v jednom megacity narvaných takových 30 našich D1 a to s několika pruhy navíc. Konečná. Přestupujeme na metro, kde každý prochází kontrolními rámy, zavazadlovým scannerem i osobním prošacováním. Kupodivu se tu netvoří „letištní“ fronty. Metro je mnohaliniové (asi 10, označené na informačních tabulích barvou a taky latinkou), prostě kvalitní, standardně „západní“, univerzální. Mladí lidé oblečení dle západní módy nepřetržitě visí na mobilech, starší generace s pohledy upřenými do vlastních problémů v nenápadných, praktických odstínech oblečení. Prý v dopravní špičce pokud nejste dost draví, se nedostanete ani do páté soupravy. Paráda! Dnes je však neděle, vše je v poklidu, metro je plné asi tak jako když je u nás dopravní špička (úsměv). Po třech stanicích vystupujeme a potřebujeme se dostat přes čtyřproudovku na druhou stranu. Ale jak? Ani Jiří, který je zde doma, neví kudy. Uprostřed cesty je nový vysoký kovový plot a vede do nekonečna na obě strany. Bezradně zíráme, když si všimneme robusního chlapíka, který uprostřed dopravní vřavy, která ho s neustálým troubením míjí, začíná jednou částí plotu lomcovat a to velmi usilovně, kromě aut si ho nikdo nevšímá. Konečně se mu podařilo jeden kovový segment vyháknout a on přechází na druhou stranu. Ihned této škvíry využívá mnoho lidí a my též.

Na druhé straně míříme do pětipatrového domu přeplněného replikami starověkých plastik, maleb a dalších předmětů. Neuvěřitelné! Troufám si říci, že žádný průměrný obchodník v Evropě nemá šanci rozpoznat, že se jedná o současné předměty. Jiří, který se v této kulturní oblasti velmi dobře orientuje, je vždy tou předváděnou dokonalostí znovu a znovu překvapen a vlastně ji obdivuje. Je to nádherná práce. Nejedná se o jednu či dvě práce, ale o množství naplňující tuto celou budovu. Samozřejmě jsem si něco pořídil i já, temně modrý lazuritový náhrdelník z Afghánistánu pro mou ženu. Z budovy je to jen deset minut před historickou bránu prvního „menšího“ tržiště, které je z 90 % věnované rybám a cvrčkům, zbytek jsou obchůdky různých velikostí. Nechybí ani krámky s mamutovinou, dodávanou z Ruska a to velmi levně. Díky globálnímu oteplování rozmrzají ložiska bahna s pohřbenými mamuty, které tam ve velkém dolují. Má to prý tu výhodu, že v Africe se nelegálně nezabíjí tolik slonů. Když už jsem u Afriky, Čína ji v podstatě legálně kolonizuje jako málokterá světová velmoc. Poskytuje miliardy do tamních režimů, kde pak obhospodařuje doly (i Čína potřebuje nerostné zdroje). Několik roků z nich čerpá a pak je ponechá svému osudu. Stejně to dělá s infrastrukturou – železnicemi, mosty atd. V jednom z projevů čínský prezident to okomentoval tak, že budou i nadále pomáhat rozvíjet africká území. Tento blahosklonný přístup legálně vytěžuje africkou krajinu. Bohatí Číňané a není jich málo si nechávají z Afriky přivážet vzácné věci, třeba obrovská mahagonová dřeva pro procovské pracovní stoly, které pak zlatí a obkládají drahými kameny. Přemýšlím, jak to asi vypadalo v letech západoevropských kolonizátorů. Zpátky ke cvrčkům, je jich tu statisíce, všude proniká jejich drnčivý zvuk. Jsou určeny ke konzumaci, vzájemným soubojům či pro domácí pěstování v umných klíckách… Opouštíme tyto prostory hlavním vstupem, kde jsou historické fotografie, na nichž jsou kejklíři, herci, obchodníci. Za branou si bereme tuk-tuk se starým dědou – tříkolku s malou kabinkou pro pasažéry. Uf, to byla jízda bez dvířek a kdy se děda s ledovým klidem vrhal do protisměru tříproudovky, kličkoval na červenou, šíleně se míjel s dalšími tuk-tukařemi policajt nepolicajt. Vyklopil nás téměř doslova u největšího tržiště. Manželka Jiřího Aquin uvažuje, že tuk-tuk zakoupí pro galerii, považuje se zde za cyklistu a tak nikdo nemusí skládat řidičské zkoušky. Zde jdeme nejprve na polévku, míříme na specialitu nikde jinde už neprodávanou – sezamovou kaši s arašídy a sojou, ale bohužel dnes ji nepodávají, musíme si vystačit s nudlovkou včetně rozmanitého salátu a černých vajec, k tomu výborný čaj a vyrazíme zpět. Jiří si cestou zpět nechá dobít telefon v jednom z načančaných hotelů, trochu ho tam znají, když občas doprovází po Číně Zdenka Sklenáře, který se zde ubytovává, aby to měl blíže na tržiště a navíc mu tam Aquin dojednala dobrou cenu. Ostatně tady si galerista Sklenář nakoupil také pár mahagonových stolů. Jednou se po tomto tržišti potuloval čínský odborník na starou kulturu a koupil od zdejšího překupníka syrský předmět s drahými kameny. Tušil, že kupuje vzácnost, dal za ni našich asi 150 tisíc, později se ukázalo, že získal předmět nevyčíslitelné muzeální hodnoty. Jiří tu kdysi rovněž koupil čajovou konvičku, kterou daroval příteli a ten mu poděkoval, že je to předmět z nejkvalitnějšího stříbra, které se kdy používalo na konvičky. Nabízejí se tu i kamenné plastiky vysoké třeba jako patrový dům, mnohé zdejší libůstky a různé rarity, tibetské napodobeniny i autentické věci (zkuste to však rozpoznat), rituální kosti, bubínky, acháty z mongolských pouští (zakoupil jsem z nich náramek a korále). Prostá nádhera v jednoduchém provedení. Zakoupili jsme po smlouvání i Dordže (Vadžra), malý rituální předmět nazývaný hromoklín, což je zbraň, něco jako blesk, védského boha Indry. V tantrickém buddhismu je to symbol síly, nezničitelnosti, je to mužský symbol. Když jsme opouštěli zdejší mumraj, přiběhl k Jiřímu mladý Tibeťan, který mu nabízel ke koupi lidskou kůži. Tibetští mniši v klášterech občas ji používají k vystřihování rituálních figurek používaných proti zlým démonům, používají také různé lidské ostatky k bubínkům, ceněné jsou lebky (zejména mladých dívek). Mají však svá složitá měřítka, ne vše se dá k magickým rituálům použít.

Paní Aquin zavola, že nás odveze do západního Pekingu (historicky se světové strany sociálně strukturovaly) – severozápadně šlechta a vysocí úředníci, východ odchodníci, jih řemeslníci a chudina, za sběratelem tušového umění. Po jisté nechuti, přestože od Jiřího koupil jeho věci, jsme k tomuto trochu bombastickému typu člověka dorazili. Vítal nás slovy: dobly den. Byl asi týden v Praze a má výtečnou paměť, takže spustil: hezka holka, hoda (voda)… Usadil nás mezi své přátele, například rektora univerzity nacházející se pouhých pět hodin jízdy vlakem od Pekingu (myšleno rychlovlak, v Číně jezdí 400 km rychlostí a sítí rychlovlaků je Čína protkána) – profesora nejvýznamnější akademie CAFA (Central academy of fine art), kde budu mít prezentaci. V Číně je asi 40 státních akademií výtvarného umění, ale pouze 5 je opravdu vážně ceněno. Studují zde i zahraniční umělci, hlavně z Japonska, Koreje i z USA. Sebestředný hostitel se považuje za fešáka, servíruje zelený čaj – půl kila za 10 000 juanů (35 000 Kč) a pozval nás do luxusní japonské restaurace na večeři. Objednal drahé saké Rosamon, nalévá se také červené francouzské víno, tabule se točí. Čínští páni hojně pijí saké a pak nás hostitel poučuje o genetice. Takže jsme jako rasa po všech stránkách daleko za Asiaty. Prý to nemyslí zle… Pak rozvedl konverzaci před svojí ženou a dcerami v duchu nadřazeného muže, který navíc trpí tím, že nemá syna, který vždy nese genetické znaky svého otce atd. Perlil na adresu žen dost bezostyšně. Podle zdejšího zvyku se neustále na něco připíjí, víc než v Rusku, a to dle zavedených sociálních rituálů. Dojedli jsme a zpět jsme jeli místním uberem, funguje dokonale.

Značně unaven jsem zalehl, narval do sebe odpornou chuť medikamentů z Tibetu (účinek se prý projeví až po měsíci, pokusím se tomu věřit). Přes wechat jsem pozdravil mou ženu na Zbraslavi a na střešní světlík zabušily kapky deště.

Print Friendly, PDF & Email

Blanka Jiráčková

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 19
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

bj

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.