Jiří David – Čínská reportáž na pokračování – sedmá, poslední část, výstava a návrat

Jiří David: Peking – výstava v CCC

…několik dní před instalací mojí výstavy, kterou jsme nakonec nazvali Jedenáct příček do nebe, a pro kterou udělal hlavní grafik uměleckého magazínu Vision Lu Chen (Magazin Vision, je jediný kulturní magazín, který v Číně vychází o současném umění i s anglickými překlady textů a proto je v uměleckých kruzích považován za velmi přínosný. Lu Chen je v Pekingu v celé umělecké obci značně oblíben i pro svou nonkoformní povahu. Někdy počátkem května jsme spolu udělali i malou veřejnou performanci. Seděli jsme před diváky a začali diskusi. On se čínsky ptal a já česky odpovídal. Vše mělo vypadat a taky vypadalo, že si vzájemně a konkrétně opravdu rozumíme. Naše dikce, intonace, gesta, smích, reakce byly přesně v  intencích  vážné debaty o současném umění. Diváci byli většinou čínští umělci, kritici a teoretici, ale i laici a nečínsky hovořící lidé. Takže v podstatě nikdo netušil, o čem vlastně hovoříme a zda-li si opravdu rozumíme. Nerozuměli jsme si a předem se dohodli, že si ani téma nebudeme spolu sdělovat. Nerozuměli tudíž ani diváci. To byl smysl.) nápaditou pozvánku i plakát, se do galerie nastěhoval film.

Ano, natáčeli jakousi hororovou situaci, která se odehrávala v umělecké škole. No jasně, nadšený jsem z toho rozhodně nebyl, ale chápu, že pronájem prostorů pomáhá CCC přežívat v drsně tržním prostředí Pekingu. Ještě před příjezdem filmového štábu jsem nechal vymalovat dolní část galerie salonní “býčí krví”, tedy barvou temně nachovou. Dvakrát jsme museli barely s tímto tónem nemilosrdně vrátit výrobci, než se trefili do správného tonality. V tom je galeristka Aquin opravdu nekompromisní a nejen v tomto případě. Umí tvrdě vyjednávat i rozhodovat. Ostatně už měsíc před vernisáží skoro nespí a usilovně, až do vyčerpání mi připravuje píár pole se vším všudy. Není to jednoduché ve dvaadvaceti milionovém megacity… Zdi jsou tedy natřené, něco ve stylu oficiálních přehlídek umění 19. století. Paráda! V kontextu s betonovými sloupy a dvěma vybílenými patry výše to má svůj paradoxní smysl, snad i půvab!? Instalujeme velké formáty (největší cca 4 x 2,5 m apod.) mých zde vytvořených obrazů. Instalace probíhá bez problémů. Předem se mi už jemně rodila v hlavě. Pokračujeme postupně o patro výše, kde jsou již i videoprojekce, celkem čtyři, dvě z nich velkoplošné. Profi projektory vše skvěle usvítí. Nemusím nic zatemňovat a nechávám velký střešní “světlík” o rozměru asi 10 x 10 metrů bez zábran. Třetí patro je věnováno fotografiím, instalacím a 50 akvarelům (portrétům kamene). Vždy, pokud mám tedy možnost mé samostatné výstavy, snažím se vytvářet jí jakési pomyslné tělo. Tedy jistý organický shluk různých i sobě si protichůdných energií a v přeneseném slova smyslu i orgánů, které však spolu vzájemně fungují. To mne zajímá a i zpětně nabíjí. Mám rád i po těch mnoha letech (více než 40, bože!) tyto rodící se situace.

Hotovo, tedy hotovo, ano je nainstalováno, ale vždy si nechávám další čas, abych při následném pozorování, procházení i nočních, či brzo ranních poloprobuzení měl šanci do instalace výstavy iniciativně, ale i iniciačně znovu vstoupit a případně i změnit. No a do toho přifrčeli zmínění filmaři. Dohodli jsme se, že už nebudu mé velkoformátové obrazy sundávat a oni je ve svém filmu jaksi nechají jako ideové pozadí. Hmm, tím pádem se část mé expozice  pravděpodobně ocitne v jakémsi čínském sci-fi horroru. Samozřejmě mi to však udělalo časovou i mentální čáru přes rozpočet. Byl jsem jimi rozptýlen a nervózní, neboť mi ukradli čas na klidnější chvíle pro možnost expozičních proměn. A to jsme pouze uvnitř galerie, co však venku! Na to dávala Aquin velký důraz, neboť to rozhodně nebyl lehký úkol. Byl to můj neonový žebřík, jenž měl skrz naskrz protínat budovu CCC, tohoto art muzea.

Jiří David, Jedenáct příček do nebe, 2018, neon. Foto Jiří David

Rozměr cca 16 metrů na délku a v základu přes 2 metry široký. Nahoru se zužoval, takže poslední jedenáctá příčka byla už jen necelý metr široká. Procházet měl skrze přední fasádu s vyústit 9 metrů nad střechou. To znamená udělat i nosnou kovovou konstrukci a tu docela komplikovaně přichytit na zeď. CCC však nemá svou čelní mohutnou zeď rovnou, ale rafinovaně, architektem Zdeňkem Fránkem, jakoby dovnitř zaoblenou, prostě konvexní tvar. Pro mou instalaci tedy dost obtížný úkol. Hmm, měl jsem z toho docela oprávněnou obavu. Jsou zde lidé, kteří to dokáží udělat? a včas? a nikdo se u toho nezmrzačí, nezabije?! Je to přeci jen zároveň i značná výška. Aquin koupila lešení, klasické kovové trubky a najala několik dělníků. Ano, dělníci na různé práce se mohou najmout v blízkosti jednoho menšího trhu. Jsou jich tam denně desítky,  většinou to jsou lidé ze vzdálenějších míst, většinou velmi chudí a jsou ochotní, nevím však, jak schopní dělat jakoukoliv práci. No, tak přišli i k nám. Jsem si jistý, že sice nikdy žádné výškové lešení ještě nestavěli. Snad až na jednoho, jenž se stal tak jejich jakýmsi předákem. Přiznávám, že jsem raději ani nevycházel před galerii, neboť způsob, jak lešení vznikalo, mi naháněl hrůzu, že se každou chvíli něco stane a pod lešením bude brzo mrtvý nebo polámaný vesničan. Za jeden den lešení kupodivu částečně stálo, snad se nezřítí!? Mezitím se montovala samotná konstrukce žebříku. Sice rovněž byla párkrát předělaná, prostě si jiní dva dělníci špatně přečetli výkres, který jsme s Jiřim připravili. Aquin zuřila, čas běžel a to ještě nejsme u samotných neonů. V této souvislosti jsme s Paulem vyrazili do obrovského speciálního obchoďáku na různé světelné, tedy i neonové objekty, instalace, extra kýče atd. Hledali jsme vhodné plastové neony. No, bylo jich všude stovky, ale pro nás, bohužel ani jeden  příznivý. Vracíme se sice s jednou možností, ale po rozmluvě s Aquin i Jiřím ji správně zavrhujeme. Co tedy? Další den se našlo nové a jak se ukáže, jediné správné řešení. Je sice dražší (mimochodem materiály na všechny mé obrazy, barvy, štětce, výrobu fotografií ve studiích, si financuji sám, výrobu žebříku pro CCC), ale absolutně profi. Najímá se taiwanská firma, která má i velké zkušenosti s užitím neonů pro umělce. Je to hned znát. Vše tak začíná nabývat reálného uskutečnění. Jsem o něco klidnější. Druhý den však najmutí dělnící odmítli přijet dodělat lešení. Rychle se najímají jiní. Z mého pohledu ještě méně zkušení. Zdejší vynucená realita. Lešení už je asi v 15 metrech, dřevěné podlážky jsou spíše nebezpečné. Jištění lidí žádné, mizím s obavami do svého studia, filmaři usilovně až do noci filmují. Modlím se, aby se něco neposralo, jo, neposralo, nejen slušně řečeno nepovedlo! Myslím, že se modlí i Aquin, Jiří odletěl na jih Číny, kde je součástí jedné výstavy. Konečně filmaři  z prostorů galerie definitivně zmizeli, lešení je jakž takž dostavěno, konstrukce žebříku hotová. Ok, tiše si říkám… Neměl jsem a to nejsem nijak zvlášť pověrčivý, neboť instalace kovové části žebříku na konvexní cihlovou fasádu se začala komplikovat. Lešení se ukázalo jako nedostačující. Objednává se urychleně speciální mechanicky výsuvná plošina. Zkrátím to: pomohla a zásadně! Konstrukce je na galerii zafixována a na střeše v úhlu postavena!! Spadl nám všem kámen ze srdce, neboť strategie Aquinina píár byla vlastně na tomto objektu značne mediálně vybudována. Za dva dny poté bylo i funkčně zprovozněno klasické skleněné neonové ”ošacení”! Žebřík se do pekingské noci na zkoušku poprvé blankytně rozzářil. Skvělé, má to svou imaginaci. Ne, nic nikdy není samozřejmé, kupodivu jsem  zapomněl totiž na jednu malou a jednu horší katastrofu, z nichž ta horší se paradoxně později změnila v přednost. Co se týká té menší, měla však taky svou podivnost. Neboť když se konečně, k našemu nadšení, žebřík na první zkoušku rozzářil, blížila se k Pekingu velká bouře, smršť. Málokdy se v tomto období nad Pekingem takováto bouře zjevuje. Nutně to chápu jako osudové zatěžující prověření neonového objektu. To jsme opravdu ale neočekali, co se přižene. Zprvu prudký nárazový vichr, jenž ohýbal stromy skoro do půli a zvedal do výše prach, písek z cest. Nad okolním širokým horizontem se neustále blýskalo a pak to přišlo až k nám. Lijavec se změnil v krupobití. Jak jsem se vzápětí dozvěděl, kroupy viděli v Pekingu naposledy před několika lety! Konstrukce žebříku se znatelně chvěla, neony stále svítily. Čekal jsem každou vteřinu nějakou elektrickou explozi. Kroupy se zvětšovaly, vítr s přívalovým deštěm sílil. Nekonečné chvíle! Hromy, blesky, tma, blesky,  hlasité úpění větru. Konečně konec. Nádhera, vše vydrželo. Nešlo si tak nevzpomenout, že když jsem v Praze instaloval v prosinci svůj první neonový objekt, Trnovou korunu, nad Rudolfinem, že tehdy také přišla naprosto nečekaná zimní bouře i s blesky a hromy a sněhovou vánicí. Takže teď to bylo v tomto kontextu podruhé. Divný. Ona druhá zcela nečekaná katastrofa přišla vzápětí na druhý den.  Ten večer co filmaři vyklidili galerii, obrovské pochozí sklo jedné části střešního světlíku se náhle, bez jakéholiv varování, nepochopitelne zřítilo přesně doprostřed, na betonovou podlahu a rozříštilo se na tisíc skleněných granulí. Ano, nebyly to klasické ostré střepy, ale vlastně neostré hrudky tvrzeného, zakaleného skla. Přesto bylo obrovské štěstí, že v tu chvíli byla galerie prázdná. Hledal jsem smysl této překvapivé události. Musel být. Znamení? Blbost! Připomínka? Čeho? Náhoda? Nemyslím. Pak jsem na to, asi přišel. Nechal jsem rozdrcené sklo zamést, důkladně proprat ve vodě a smíchal je v takovou kuželovitou hromadu, či pyramidu se skutečnými stovkami, tisíci slunečnicových semen. Asi metr vysokou a metr v průměru. Samozřejmě tak vznikla přívětivě ironická parafráze či vědomě reflektovaná podobnost s miliony keramických slunečnicových semen od Ai Wei Weie. Proč? Výklad této jeho práce je už všem zřejmý, ale mne zajímalo i bavilo přenést zpět do Číny význam autentických, realných, jedlých semen skunečnic. Navíc Ai Wei Wei nechal ta svá vyrábět chudými čínskými vesničany a prý jim ani moc nezaplatil?! Bůh ví? Moje slunečnicová semena jsem koupil v místním obchodě. Ono smíchaní se sklem mne vlastně dráždilo, obsahově iritovalo a to i svou vizualitou a myslím, že to fungovalo.

Výstava je připravena. Přichází velké množství médií i lidí. Aquinina příprava tak nepřišla nazmar!! Co se však ještě několik dní předem podařilo, bylo podstatné získání podpory jednoho, ne-li dle referencí, nejdůležitějšího současného čínského kurátora pro mezinárodní vztahy. Tím je pan Wang Chunchen. Člověk nejen lidsky sympatický, nearogantní, ale zároveň vzdělaný, erudovaný, plynně anglicky hovořící. Přichází na naši vernisáž a je tak součástí zahajovacích promluv. Všichni si toho vážíme. Jo, jen tak mimochodem, pokud někdo ze tří současných, takto zde renomovaných kurátorů, připravuje někomu výstavu i s texty, většinou to stojí cca 200 tisíc na naše prachy. Wang Chunchen však nic nepožaduje, naopak výstavou je osloven a tak mi sám od sebe nabízí, že by rád udělal další mojí výstavu již v letošním listopadu – prosinci v přístavním městě Xiamen (Sia-men), kde postavili nové muzeum moderniho umění… Hm, neodmítám. A jakoby to už nestačilo, jsem zároveň osloven i ředitelem CAFA – Contemporary Art Museum, abych pro ně, jako jeden ze čtyř ročně vyzývaných umělců světa připravil  svou dalšínsite specific neonovou instalaci do obrovité 30 metrů vysoké vstupní haly. Ani to jsem neodmítnul. Velká výzva. Uvidíme, jestli ji všichni dokážeme naplnit. Pokusím se. Během mé vernisáže jsem požádal Aquin, je přeci sama umělkyně a dobrá (rád bych jí udělal výstavu v Praze), aby udělala jednu menší perfomanci, myslím, že se povedla.

Výstava byla zahájena! Ohlas je nečekaný, je značný. Mise splněna. Jsem rád, že u toho mohla být i má žena, která za mou přiletěla několik dní před vernisáží. Navíc poprvé v životě cestovala tak daleko docela sama, celou cestu prý byla jako v mrákotách…, na pekingském letišti jsme se po dvou měsících objali.

Repro nahoře Lu Chen, plákat k výstavě Jiřího Davida v pekingském Czech China Contemporary

Print Friendly, PDF & Email

Blanka Jiráčková

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 31
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

bj

Mgr. Blanka Jiráčková (1950) vystudovala Střední knihovnickou školu v Praze, v roce 1978 ukončila studia na FF UK – obory dějiny umění a etnografie, je kurátorkou a kritikem umění. Pracovala v Náprstkově muzeu, Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, ÚLUVu, v Národní galerii v Praze, SČVU, ČFVU. V letech 1990 – 2015 byla šéfredaktorkou čtrnáctideníku výtvarného umění Ateliér.