I obrazy mají své osudy

Text Pavel Konečný

(Historie tří akvarelů spontánní malířky Natálie Schmidtové)

Tvorba pozoruhodné primitivní malířky Natálie Schmidtové (1895 – 1981) vstoupila do mého sběratelského života několikrát, naposledy v březnu roku 2015, kdy jsem zcela nečekaně dostal e-mail z amerického města Blackstone v Massachusetts od paní Jill E. Anderson, vedoucí centra seniorů v Millvil, v němž mi napsala, zda nemám zájem o nějaké akvarely, které původně patřily její v lednu 2011 zemřelé jednadevadesátileté přítelkyni, Mary Salusové. Jill je zachránila a na zadní straně jednoho z akvarelů objevila razítko, stvrzující vystavení tohoto díla v Alšově síni Umělecké besedy v Praze v roce 1946. Není pochyb, že se jednalo o vzácné originální práce Natálie Schmidtové z počátečního období její tvorby. Skutečnost, že úspěšně vystavovala v červnu 1946 svých 55 akvarelů v Praze, mi byla dobře známá a o to větší byla má radost, že mohu po tolika letech její raná díla získat do své sbírky. Záhy se tak stalo a přes Atlantický oceán se obrázky (i s podivuhodnou historií, v níž vystupují některé postavy našeho politického a kulturního života 20. století), dostaly do Olomouce.

Kterým lidem prošla tato díla světově uznávané malířky čistého srdce rukama? Po výstavě v Umělecké besedě se stala zřejmě vlastnictvím redaktora Václava Saluse (1909 – 1953). Dnes už se asi nedozvíme, čím tehdy zaujaly  levicového novináře. Wolfgang Václav Salus se narodil 24. 6. 1909 v Praze jako syn gynekologa a známého německo-židovského básníka Huga Saluse (1866 – 1929). V roce 1924 vstoupil dospívající Václav Salus do Ligy mladých komunistů a o tři roky později navštívil Moskvu jako delegát komunistické mládeže. Tam se dostal do kontaktu s Levou opozicí a s největší pravděpodobností i se Lvem Davidovičem Trockým. V roce 1927 však byl z KSČ vyloučen a po dvou letech se stal Trockého tajemníkem (ten jej prý oslovoval přezdívkou Krieger – Válečník) a osobním strážcem na ostrově Prinkipo poblíž Istanbulu, kde Trockij po nuceném odchodu z Ruska v roce 1929 několik let žil. Václav Salus po návratu do Prahy se stal redaktorem trockistického časopisu Jiskra. V roce 1938 byl dokonce vůdcem Sjednocené trockistické skupiny v Československu. Wolfgang Václav Salus přežil válku, holocaust, útrapy koncentračního tábora v Bergen Belsenu (1942-45) a od roku 1945 byl zaměstnán v Československém filmu. V říjnu 1948 uzavřel v Hessensku sňatek s Mary Baker a v červnu 1949 s ní odešel do Německa. Dne 13. února 1953 byl otráven při společné operaci KGB a Stasi v Mnichově, kde také v březnu 1953 zemřel. Jeho manželka Mary Ellen Baker – Salusová, která se již nikdy neprovdala, se ale skutečnou pravdu o naplánované smrti svého manžela dozvěděla až na sklonku svého života po otevření komunistických archivů na přelomu 80. a 90. let 20. století. Byla anglickou novinářkou, která přežila bombardování Londýna a přicestovala v roce 1945 do poválečného Československa pracovat v anglickém vysílání rozhlasu a právě zde se poznala s Václavem Salusem. Jména obou manželů figurují v zápisech z výslechů zinscenovaného procesu s Miladou Horákovou a Závišem Kalandrou na přelomu let 1949 – 1950. Na Kalandrově osudu nemohly nic změnit odvolání a ani žádosti o milost. Telegram za propuštění Záviše Kalandry tehdy poslali prezidentu Klementu Gottwaldovi nejen představitelé světové kultury, jako spisovatel Albert Camus a básník André Breton, ale i světově proslulý vědec Albert Einstein. Gottwald však tento rozsudek smrti, stejně jako řadu dalších, podepsal. A tak Kalandrova vzpoura svědomí skončila dne 27. června 1950 na popravišti. To už se určitě pracovalo rovněž na způsobu odstranění Václava Saluse, které na sebe nedalo dlouho čekat. Tyto tragické události těžce poznamenaly osudy vlastníků půvabných originálních akvarelů Natálie Schmidtové, jež s největší pravděpodobností nikdy nebyly trvale adjustovány a přečkaly dlouhá desetiletí dobře uloženy a chráněny před světlem v papírových složkách jako němí svědkové turbulencí 20. století. Nyní jsou vzácnou součástí mé sbírky.

Text editovala Blanka Jiráčková

Print Friendly, PDF & Email

Pavel Konečný

Mgr. Pavel Konečný (nar. 1949), absolvent FFUP, pracoval jako vedoucí Divadla hudby a ředitel Národního památkového ústavu v Olomouci. Od 70. let 20. století se věnuje sbírání projevů spontánního umění a art brut. Vydává o autorech neprofesionální tvorby ediční řadu Marginálie a organizuje přehlídku krátkých filmů Art brut film Olomouc. Je členem EOA (Evropská asociace outsider art) a pražského sdružení abcd, šířícího informace o výtvarných projevech art brut. Je spoluautorem publikace Atlas spontánního umění (Artmap 2017). Žije v Olomouci.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 17
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Pavel Konečný

Mgr. Pavel Konečný (nar. 1949), absolvent FFUP, pracoval jako vedoucí Divadla hudby a ředitel Národního památkového ústavu v Olomouci. Od 70. let 20. století se věnuje sbírání projevů spontánního umění a art brut. Vydává o autorech neprofesionální tvorby ediční řadu Marginálie a organizuje přehlídku krátkých filmů Art brut film Olomouc. Je členem EOA (Evropská asociace outsider art) a pražského sdružení abcd, šířícího informace o výtvarných projevech art brut. Je spoluautorem publikace Atlas spontánního umění (Artmap 2017). Žije v Olomouci.