Feministický dotek

Text Magda Němcová

Paříž, Musée national des arts asiatiques – Guimet, Prune Nourry, 19. 4. – 18. 9. 2017; Kimono, 22. 2. – 22. 5. 2017; Alexandra David-Néel: Une aventurière au musée, 22. 5. – 22. 5. 2017

Musée Guimet patří k místům, které mne při každé návštěvě Paříže vábí až obsedantně, stejně třeba jako Saint-Chapelle. Přišla jsem na to, proč: jsou to místa, kde se mohu potkat v tyglíku věků s prověřenou kvalitou a krásou. K tomu Musée Guimet nabízí nápadité dočasné výstavy doplněné o intervence současných umělců, prezentované v dlouhodobých expozicích pod zastřešujícím názvem Carte blanche. Intervence tohoto druhu jsou dnes čímsi jako předloňskou módou a též jejich úroveň a smysluplnost bývá více či méně zářivá.

Holy Cart Blanche francouzské sochařky, performerky a multimediální umělkyně Prune Nourry (1985) působící v Invisible Dog Art Center v Brooklynu, NY (Neviditelném psím uměleckém) je projektem vizuálně působivým, a v prostředí Guimetova muzea až kongeniálním. Osou intervencí jsou fragmenty obří Buddhovy sochy, umístěné v muzeu doslova od „paty k hlavě“; série začíná v přízemním Khmerském sálu obří Buddhovou nohou – chtělo by se mi napsat „tlapou“ – a je završena v Rondelu pod střechou muzea hlavou „zhmotněné nirvány“. Poslední fragment bude instalován v zahradě muzea dne 21. června. Bodavě bílá barva sádry, ze které jsou „roztříštěné“ kusy Buddhovy sochy zhotoveny, kontrastuje s věky vycizelovanou patinou artefaktů vystavených v muzeu. Nepatřičná bělost gigantických „úlomků“ je ještě podtržena „akupunkturou“ z dřevěných špachtlí, kterými je každý z fragmentů „naježen“. „Roztříštěná“ Buddhova socha je nejen připomínkou toho, že buddhismus je referenčním rámcem myšlení a kultury valné části Asie a tudíž i valné části artefaktů v muzeu vystavených (což souvisí také s francouzskou koloniální minulostí, jejímž ohniskem byla i Indočína), ale i efemerním pomníkem a mementem obřích reliéfů zničených v Afganistánu barbarskými „Alláhovými bojovníky“.

Druhou vrstvou Carte blanche jsou v dlouhodobých expozicích nainstalované fragmenty trojdílného feministicky zabarveného projektu, pro který Prune Nourry našla tragickou inspiraci v dominantně maskulinním charakteru společnosti v současné Indii a Číně. Nourry se zabývá bioetikou, v tomto konkrétním případě (zne)užitím ultrazvuku k genderové selekci, v obou dvou zmíněných státech potvrzené statisticky výrazným nepoměrem narozených chlapců a dívek ve prospěch prvních. Indický projekt Svaté dcery je založený na rozporu mezi uctíváním krávy jako symbolu plodnosti a prenatálním odstraňováním nositelek plodnosti jako čehosi méněcenného a nežádoucího. V roce 2010 Nourry rozmístila v ulicích Dillí sochy dívek s kravskou hlavou a nahrávala reakce kolemjdoucích. Pokračováním projektu byla performance Svatá řeka, při které nechala rituálně rozpustit v posvátné řece Ganze obří hliněnou plastiku ženy s kraví hlavou. Černé plastiky s kravími hlavami na štíhlých dívčích tělech stojí a dřepí mezi artefakty ve výstavních sálech muzea a vyčítavě hledí na návštěvníky mírnýma kravíma očima. Rituální performance s hliněnou figurou rozpuštěnou v Ganze je zpřítomněna ve formě videofilmu. Třetím dílem projektu inspirovaného genderovou selekcí jsou Terakotové dcery. Inspirována slavnou Terakotovou armádou, Nourry nechala v dílně, ve které vytvářejí tradiční technologií repliky slavných Terakotových bojovníků, zhotovit monumentálně působící mlčenlivou armádu malých čínských bojovnic o vlastní život. Unifikovaná tělíčka osmiletých děvčátek Nourry po vzoru slavné Terakotové armády individualizovala, a to pomocí obličejů osmi osiřelých čínských děvčátek. Armáda 108 terakotových bojovnic byla vystavena v Šanghaji, Francii, Švýcarsku a Mexiku. V roce 2015 nechala Nourry tento soubor terakotových plastik pohřbít na neznámém místě v Číně stejným způsobem, jakým, byla pohřbena Terakotová armáda s tím, že tato dívčí armáda bude „archeologicky“ znovu zveřejněna „až bude nejhůř“, v roce 2030, kdy bude nepoměr mezi počtem mužů a žen v Číně největší. Terakotové dcery mají i konkrétní sociální rozměr, protože z výtěžku projektu bylo osmi osiřelým modelkám uhrazeno vzdělání na tři roky. Nourry působivě naistalovala krásné kraví ženy s vyčítavýma očima a mlčenlivě sešikované bojovnice za vlastní život mezi zkamenělou krásou dávných tradic jako jejich neblahou současnou ozvěnu.

Feminní či feministický rozměr sešněrování tradicemi i boření tradičních genderových stereotypů byl v Guimetově muzeu podtržen představením unikátní kolekce vzácných kimon od 17. století po současné kreace a výstavou k poctě neobyčejné ženy, operní pěvkyně, cestovatelky, spisovatelky, sběratelky a mecenášky Guimetova muzea Alexandry David-Néel (1868 – 1969) jejíž osudovou celoživotní láskou byl Tibet. Svazující tradice v oslnivě rafinovaném provedení lákala davy návštěvníků do suterénu muzea. Někteří našli cestu až pod střechu na nerozsáhlou výstavu k poctě dámy, která bořila konvence vlastní společnosti – z lásky k tradici zakořeněné na místě vzdáleném a exotickém

Text editovala Blanka Jiráčková

Print Friendly, PDF & Email
Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 1
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •