Digitální jeskyně Adély Součkové

Adéla Součková (1985) patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejen české výtvarné scény, své projekty totiž realizovala také v řadě evropských i mimoevropských institucí. Její práci prostupuje zájem o archetypální symboliku, přírodní motivy, ekologii a reflexi napětí provázejícího vztah člověka k Zemi. Vedle kresby a malby nebo práce s videem, jsou pro ni příznačné performativní postupy charakteristické zdůrazněním gesta i tělesností, užíváním textů nebo hudby, ale také zájmem o současné technologie a jejich specifický jazyk. Studovala na AVU v Praze a drážďanské Hochschule für Bildende Künste. Na začátku letošního roku byla nominovaná na Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Adéla Součková: Performance Underskin Experience. 2015, Gallery label201, Řím. Foto: Luisa Galdo

Loni jsi měla několik výstav doma i v zahraničí. Patřil k nim i projekt v Trnavě, který je součástí širšího celku připraveného historičkou umění Lenkou Sýkorovou, jež se pokouší zmapovat postkonceptuální přesahy v současné kresbě na území Čech a Slovenska. Trnavské Centrum súčasného umenia sídlí v objektu bývalé synagogy a společně s dalšími dvěma autory jste zde reagovali na téma spirituality, sekularity a bilaterálnosti. Ty jsi použila k jeho uchopení bílé minimalizované malby na zavěšených modrých textiliích. Jako jasně čitelný symbol tu asi nejvíc zapůsobil piktogram zdvojené/rozdvojené utíkající postavy – Golema. Jak instalace vznikala? Byla bezprostřední reakcí na vlastní prostor nebo si ji promýšlela už s předstihem? Je bájná postava paralelně aluzí na román Gustava Meyrinka, který občas zmiňuješ?

Už dlouho jsem chtěla vystavovat v duchovním prostoru a nabídka Lenky Sýkorové – kurátorky výstavy – mě potěšila. Zajímala mě možnost vystoupit z klasického odosobněného white cube a právě Trnavská synagoga má specifický charakter a individualitu. Religiozitou se zabývám a církevní prostory jsou pro mě velmi zajímavé. Použila jsem tu piktogram exitových panáčků, jež jsem zvětšila do velikosti Golemů a namalovala je na látku, kterou mi obarvili v tradiční modrotiskové dílně na Horňácku. Textilie jsem umístila do prostoru jako oponu, která původně v každé synagoze rozdělovala sakrální a profánní prostor – do sakrální části jsem umístila šém. Šém v podobě člověka, ale i písmene. Byla jsem spokojená s tím, jak jsem uchopila to místo i téma symbolicky, což společně vytvářelo širší významový celek. Obecně ta výstava velice dobře fungovala. Současně jsem byla ráda také za to, že jsem pracovala s tradičním modrotiskem.

Adéla Součková: Instalace v prostoru bývalé synagogy v rámci projektu Spiritualita, sekularita, bilaterálnost. 2017. Synagoga – Centrum současného umění v Trnavě

K Meyrinkovi se občas vracím, hlavně proto, že velice dobře zachytil genia loci Prahy. Mám ráda jeden jeho citát, který jsem si vybavila v průběhu přípravy výstavy: „Vždy za jednu generaci se židovským městem bleskurychle rozšíří duševní epidemie, z nějakého důvodu, který je nám neznámý, napadne duše všech živých a jako nějaká fata morgána dá vzniknout určité charakteristické bytosti, která tu snad žila před staletími a která touží po vlastní podobě (…) Tak jako se za pošmourných dnů stupňuje elektrické napětí k nesnesitelnosti, až dá nakonec vzniknout blesku, nemohlo by tu jít o to, že po neustálém hromadění neměnných myšlenek, které tady v ghettu otravují vzduch, musí dojít k jejich náhlému, nárazovému vybití? K duševní explozi, která naše snové vědomí vybičuje na světlo denní, aby vytvořila tam přírodní blesk, tam strašidlo, které by se svým vzezřením, chůzí i chováním muselo neklamně zjevit jako symbol sdílené duše, kdybychom si byli schopni správně vyložit tajnou řeč forem? Snahám nahromaděných myšlenek probourat se pomocí podobných přeludů zdí každodennosti se naštěstí táhne mučivá nit jistoty, že naše nejvlastnější já je s rozmyslem a proti naší vůli vysáváno, jen aby postava fantóma mohla nabýt formy.”

Výstava je, jak jsi řekla, součástí širšího projektu Lenky Sýkorové a Viktora Čecha, mapujícího českou a slovenskou současnou kresbu. V rámci zmíněného projektu vyšla i kniha.

 

S postavou Golema si od začátku pracovala záměrně jako se symbolem, který souvisí s konkrétním prostorem nebo to byl pouhý piktogram, jež někdo později označil jako Golema?

Zajímám se o židovské myšlení už delší dobu, mělo na mě určitý vliv, hlavně mě vždycky přitahovala židovská mystika. Dělám si už několik let sbírku fotek exitových panáčků, přišlo mi legrační, jak se tenhle globální piktogram v každé zemi liší. Zajímá mě, jak je sdělení o únikovém východu, zobrazující člověka mizícího ve dveřích nebo okně někam jinam, zjednodušené do ikony, a to mě fascinuje. Když jsem dostala nabídku výstavy v Trnavě, tak jsem přemýšlela o možnosti zvětšit je do velikosti člověka a nakonec jsem si uvědomila, že jsou to Golemové. Těší mě symbolická mnohovrstevnatost, kterou ten jednoduchý piktogram zvětšením dostal. Není potřeba tu postavu nazývat Golemem ani exitovým panáčkem. Je to obraz, který má víc rovin čtení, ať už mystickou, symbolickou, nebo politickou. Nepracuji primárně koncepčně, intelektuálně, tudíž se nejdřív nerozhoduji, abych pak něco vytvořila, ale spíš reaguji na prostředí, kde dělám výstavu, pak se kolem něho nějakým způsobem intuitivně otáčím. Bylo to velice koncentrované přemýšlení nad tím, co se děje kolem mě, čím je mi sekularizovaná synagoga a čím je to prostředí aktuální, jak ho můžu já oživit nebo podpořit.

Schematizovaný znak lidské postavy se objevil už na tvé předešlé výstavě v Českém centru v Berlíně nazvané O zemi, jež se probouzí z nepokojného snu (12. 5. 15. 6. 2017). Šlo o „rozpixlované“ figury Venuší personifikujících Matku Zemi, kombinované s kresbami na zdech nebo s videem. Způsob jejich výroby byl tak trochu „rituálně primitivistický“. K výstavě navíc vznikla i originální hudební nahrávka. Čeho se projekt týkal?

Vůbec poprvé jsem tu pracovala s modrotiskem a v nějakém momentě jsem začala vyřezávat z brambor také malé čtverečky, které jsem si sama pro sebe pojmenovala pixely. Z těch jsem tiskla na látky archaické tvary Venuší, prsatých symbolů plodnosti, které jsem usadila do kruhu, v němž se na sebe navzájem dívají a jsou zatížené klíčícími bramborami. Měla jsem radost z toho, že jsem si ty sošky Venuší, jež jsem si prohlížela na internetu, přivlastnila tím, že jsem je jakoby stáhla touto dětskou technikou tiskátek do haptické skutečnosti. K téhle práci patří (i když funguje také samostatně) text, který jsem psala asi rok s  ambicí vytvořit epos. Ten se vyvinul nakonec do textu O Zemi, která se probouzí z nepokojného snu. Země tu sama sebe popisuje, říká, jak se vyvinula, jak na ní vznikl život, jak její děti zacházely a zacházejí s jejím tělem a vědomím, co děti racionality se Zemí dělají a co s nimi následně udělá ona sama. Nakonec děti racionality prostupují monitorem do zlatého věku. Text jsem nechala rapovat Olivii Adams, což je 11letá holčička, a na hudbě jsem pracovala s Markétou Lisou. Vznikla tak píseň, jež se rozlévá prostorem. Píseň byla už prezentována kromě Berlína v Galerie Drei v Drážďanech a v Städtische Galerie-Villingen-Schwenningen. Téma jsem ještě neuzavřela, snažím se najít novou verzi zvuku i videa.

Adéla Součková: O zemi, jež se probouzí z nepokojného snu. Instalace, kresba na zdech a látce. 2017. České centrum Berlín. Foto: Aleks Slota

Odosobněný a krutý přístup k planetě i dalším živým bytostem jsi tematizovala už ve svých předešlých projektech. Zároveň se do nich prolíná i určitá fascinace moderními technologiemi. Co pro tebe tohle téma znamená?

Sleduji, jak se mysl mění a jak se proměňuje její charakter v závislosti na používání technologií. Všimla jsem si, že když se mi občas svěřují přátelé se svým životem, používají počítačové názvosloví. Zajímá mě, jak používání technologii ovlivňuje popisování a přemýšlení, snažím se zachytit moment, kdy se poznání stává informací, nebo přemýšlím o tom, jestli jde z informace udělat poznání. Zajímá mě, co znamená dívat se na analogovou fotku a jaký je rozdíl v tom, když se díváš na fotku, která je ve výsledku série jedniček a nul. Číselné vyjádření skutečnosti má pro mě jiný charakter než její bezprostřední zažívání. Myslím si, že bezprostřednost nebo chybování a jiné lidské vlastnosti, které počítače nemají, nabývají na důležitosti. V haptickém zažívání zkušenosti je něco, co mi přijde velice důležité a co se proměňuje v závislosti na virtualizaci každodenního života. Šáhnout si na pixel, pohladit plochu, to jsou pro mě, byť s nadsázkou řečeno, důležitá symbolická gesta, je v tom moje potřeba mentálního zdraví i snaha být ve vědomém vztahu a komunikaci se svým okolím – s kytkou, stolem, kočkou, cigaretou…

Přemýšlela jsem hodně o internetu. Sleduji, jak mění můj způsob soustředění, myšlení, rytmus a rychlost různých pohybů… Srovnávám internet se spiritualitou – vidím, že mají ledasco podobného – nebo s krajinou. Krajina, ať jdu na procházku do přírody, nebo i krajina internetu, se zdají být nekonečné, přesahují mě. Když jsem s nimi dlouho, cítím se být jejich součástí. V krajinách jsou různé motivy, třeba stromy a piktogramy. Stromy mě uklidňují, když se na ně dívám dlouho, tak mám pocit, že se učím a dozvídám něco důležitého. Díky internetu komunikuju, propojuju a filtruju informace, jsem rychlá, klikám, hledám, jsem aktivní a vlastně ztrácím ponětí, co jsem to původně chtěla. Stromy se vyvíjely miliony let. Internet je starý pár let a dá se vypnout. Jedno vytvořil člověk a druhé vzniklo. Přijde mi také, že žiji v prehistorii soukromí dat. Vadí mi, že moje aktivita na internetu je vyhodnocována a užívaná zpět na ovlivňování mě samotné, třeba pomocí reklam. Vadí mi, že z mojí virtuální aktivity bohatnou cizí a beztak už bohatí lidé. Cítím se zneužitá a nemyslím, že je to můj osobní problém, ale něco, co je ve vzduchu a co je třeba řešit. Moje práce za poslední rok, jíž pracovně říkám Digitální jeskyně a zlatá klícka, kosmogonie, poetický příběh vzniku světa až do jeho konce, zahrnuje jeden z hlavních motivů, kterým je proměna vnímání místa ve vztahu k tomu, jak se lokalizujeme. Co to znamená, když pomocí družice znám přesné číselné vyjádření toho, kde stojím? Když mám GPS, nemusím se orientovat, jsem orientována.

 

V poslední době užíváš jako podkladový materiál nemocniční prostěradla, která můžou evokovat nemoc a utrpení, vyvolávat negativní pocity spojené s duševním i fyzickým strádáním. Má jejich používání vedle praktických důvodů i jiný metaforický význam?

Začala jsem s nimi pracovat v roce 2014, kdy jsem skončila studium a začala jsem se potýkat s finančními problémy – současně mám velkou spotřebu materiálu a nemocniční prostěradla se dala obstarat zadarmo. Po nějaké době mě začala fascinovat vlastní minulost prostěradel. Jsem velmi kritická k západní medicíně, přijde mi, že řeší následky a ne příčiny, že spíš instrumentalizuje než dává do souvislostí. Když jsem začala malovat na prostěradla, zdálo se mi důležité pracovat velmi hapticky, přišlo mi to léčivé. Současně to byl i moment, kdy jsem začala pracovat s tématem eposu, čemuž jsem se věnovala na posledních třech výstavách, dokud všechno nevyústilo ve zmíněný text. Vlastně to dokončuji doteď, je to něco, co rozvíjím dlouhodobě, kolem čeho jsem kroužila ve spoustě médií. Jednou z prvních věcí byly právě malby na prostěradlo, kdy jsem se nějakým jednoduchým, „piktogramatizovaným“ jazykem snažila vyjádřit příběh obrazem a až následně z toho začal vznikat text. Takže já se vlastně pořád pohybuji mezi textem, kresbou a malbou. A vlastně pořád překládám z média do média, a tím v podstatě esencializuji to, co chci sdělit.

Píšeš v souvislosti s tím, že pracuješ na něčem konkrétním, nebo vytváříš apriori text nezávislý na vlastní umělecké tvorbě?

Vytvářím si různá tematická podhoubí, a to nezávisle na médiu, může to být cokoliv od nalezené fotky až k mému textu pro malbu. Těch podhoubí mám velkou zásobu. Jednou za čas si jedno podhoubí vyberu a dotvářím ho, třídím a ořezávám, ujasňuji si, co tam patří a co ne. Takže ano, text je součást mé výtvarné tvorby, ale pro mě je žánrové škatulkování druhotné, mě prostě vždycky zajímá nějaké široké téma a hledám jazyk, kterým o něm můžu mluvit.

Loni v létě jsi absolvovala tříměsíční rezidenční pobyt v New Yorku v Art in General. Co bylo jeho náplní, potažmo výstupem?

V NYC jsem byla díky Futuře a Mezinárodnímu visegrádskému fondu  dva a půl měsíce na rezidenci. Byli jsme tam představováni různým kurátorům díky zmíněné organizaci Art in General (http://www.artingeneral.org), kterou řídí Laurel Ptak, což je politická aktivistka, a vede tuto instituci feministicky. Pro mě to byly neuvěřitelně plodné diskuze, které jsme spolu vedly, nesmírně intelektuálně podnětné prostředí. Součástí jejího přesvědčení je, že je nesmysl od umělce očekávat za tři měsíce na nějakém novém dynamickém místě výstup. Nicméně udělala jsem v Art in General Předpověď počasí otázkami, což byla performance realizovaná v jejich prostorách na začátku září. Jsem teď v Indonésii a odsud se mi jeví můj pobyt v Americe jako výzkum o velké spirituální krizi západního světa.

Vedle absolvování pražské AVU jsi měla možnost studovat také v Drážďanech. Pomohlo ti studium v zahraničí získat odstup a větší nezávislost na domácí scéně?

Určitě mi to pomohlo vytvořit si kritický odstup, i když ty školy neměly zásadně jiný systém vzdělávání, nicméně konfrontace s pedagogy měla zcela jiný charakter. Pro mě bylo zajímavé i to, že třeba v Německu je širší plejáda témat a přesnější i preciznější diskuze. Byly to pro mě také určitě zásadní intelektuální podněty a jiný způsob myšlení. Současně jistá poetičnost, kterou cítím tady ve výtvarném umění, mi tam chybí.

Školila ses u Beuysovy žačky, často se přikláníš k užívání archetypálních symbolů, kladeš důraz na vlastní proces práce do tvých kreseb se prolínají základní motivy (ryb, jelenů, parohů, křížů…). Dalo by se říct, že je to vědomá inspirace, která rozvíjí pomyslnou tvůrčí linii Rudolf Steiner – Joseph Beuys – Ulrike Grossarth – Adéla Součková?

Setkání s mojí profesorkou Ulrike Grossarth pro mě bylo nepochybně klíčové. Přihlásila jsem se k ní poté, co jsem si prošla všechny webovky vysokých uměleckých škol v Německu s tím, že ona se opravdu zabývala tím, co mě zajímalo. Cíleně jsem si ji proto vybrala, aniž bych věděla, že byla ve spojení s Josephem Beuysem. Přijde jí absurdní odkazovat se ve své kariéře na nějaké výrazné mužské osobnosti, každý má nějaké kamarády. Byla to původně vystudovaná tanečnice, která se až následně dostala k výtvarnému umění. Pro mě už byl v té době paralelně pohyb docela důležitý, ať už je to pohyb mysli, nebo těla, nebo třeba pohyb listů na stromech okolo mě…

Beuys pracoval s podobnými motivy, s nimiž pracuji já, je to ale spíš citlivost k místu, kde se potkáváme, podobný typ evropského podhoubí, stejná totemická zvířata, podobné předměty, krajina, než nezbytně on sám. Přečetla jsem pár knížek od Rudolfa Steinera a jsou to lidé, kteří jsou určitě v okruhu mého zájmu, stejně jako třeba renesanční filozofie, myšlení Marsilia Ficina, alchymická a hermetická symbolika nebo obecně náboženství a primární kultury. Četla jsem spoustu literatury o různých světových náboženstvích – zajímá mě tibetský buddhismus, taoismus, šintoismus, súfismus, kabalistické myšlení stejně jako Steiner.

V jedné své práci ses nedávno věnovala včelám (Nekontrolovatelné úniky včel/Uncontrollable Leaks of Bees). Lidé se v současnosti začínají k problematice včel hodně vracet, měla jsi k tomu nějaký důležitý impuls?

Včely jsou podle mě v umění přítomné odjakživa, vyskytují se třeba v heraldice a v hermetismu je to symbol, který se hojně používal. V současnosti samozřejmě souvisí zobrazení včely hodně i s ekologickými procesy. Spousta včel nevysvětlitelně umírá, zdá se, že se včely začínají projevovat trochu jinak než dřív. Současně o nich psal rovněž Steiner, jenž se domníval, že jedno z největších nebezpečí je, když vymřou včely jako jeden z nejdůležitějších článků koloběhu v přírodě. Spolupracovala jsem na té práci s Kristýnou Bartošovou, která připravila část videa, a já jsem dělala kreslířskou performanci. Pracovaly jsme se včelami jako s organismem, kolektivním vědomím a zároveň jsme srovnávaly jejich chování s tokem dat. Obojí nějakým způsobem nejen pocitově bzučí a nám přišlo, že včely mají v něčem podobný charakter jako internet, i když esenciálně samozřejmě úplně jiný, a právě ta jinakost nás zajímala. Byla to práce s více významovými rovinami, nechtěla bych to osekávat do jednoho prohlášení.

Adéla Součková společně s Kristýnou Bartošovou: Uncontrollable Leaks of Bees. Kresba přes projekci. 2016. Galerie Panel, FAMU. Praha. Foto: Jiří Jansch

Ráda překračuješ hranice klasického obrazu, přikláníš se k práci s textem, řetězením asociací, které se prolínají s gestem a spontánní kresbou. Jak zásadní roli hraje ale v tvojí práci sen? V roce 2012 vyšla tvoje kniha Atlas podkožních zážitků, kterou by bylo možné charakterizovat jako určité rozvinutí ikonografie snových prožitků. Jsou sny častou součástí i tvojí další práce?

Sen učí imaginaci. My sami jsme tvůrci našich snů, také prostředí, ve kterém se nacházíme, je zdrojem našich snů a obrazové bohatosti. Jsem přesvědčená o tom, že imaginace je zakotvená hluboko v krajině, v prostředí, kde se člověk nachází. Vždycky mi přišlo důležité přemýšlet o imaginaci také v politickém kontextu. Myslím si, že většina mé práce je nějakou agitací k tomu, aby se představivost rozvětvovala a aby se k ní pobízelo. Se svými sny tedy nepracuji často, ale Atlas podkožních zážitků byl pomyslný manuál k rozvíjení imaginace. Jak si hrát se snem, jak si povídat s kamenem, jak si kámen povídá s tebou, to jsou témata, kterých jsem se dotýkala.

Potkali jsme se na jednom putování s Jiřím Zemánkem, který se cíleně věnuje oživování poutnictví a zabývá se vztahem člověka k zemi a krajině. Co pro tebe osobně znamená pohyb ve volné krajině? Jsou i haptické prožitky v ní zásadním inspiračním zdrojem?

Učím se mít klidnou mysl a v přírodě mi to jde lépe než ve městě. Chci být ve vztahu a v komunikaci s prostředím kolem. Souvisí to i s Jirkou Zemánkem, který překládá knihy Davida Abrahama, jež pro mě byly zásadní v hledání jazyka, způsobu komunikace s prostředím, v němž jsme, a v animistickém uvědomění si faktu, že člověk je součástí nějakého ornamentu, není to jen nekonečně propíraný kolonizátor, který zpředmětňuje věci místo toho, aby se k nim vztahoval. Učit se tento způsob bytí je pro mě důležité a chození mě to učí. Dozvím se spoustu věcí, když jsem sama v krajině, je to neverbální poznávání, sdělení určitého typu. Krajina je pro mě něco daleko důležitějšího než pouze inspirační zdroj, je to komplexita bytí.

Na jakých projektech v současnosti pracuješ?

Žiju teď hodně proměnlivým způsobem a jsem sama zvědavá, co přijde příští rok. Teď jsem v Indonésii, připravuju další knížku, výstavu pro Chalupeckého nominaci, projekt v Karlin Studios, přepracovávám píseň z výstavy v Berlíně…

 

 

 

 

 

 

 

Print Friendly, PDF & Email

Lucie Váchová

Historička umění Lucie Váchová (1975) absolvovala obor dějiny umění a kultury na ÚDU FF UK v Praze. Vedle výtvarné kritiky se věnuje také kurátorství. V letech 2011-15 pracovala v redakci časopisu Ateliér.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 106
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

lu

Historička umění Lucie Váchová (1975) absolvovala obor dějiny umění a kultury na ÚDU FF UK v Praze. Vedle výtvarné kritiky se věnuje také kurátorství. V letech 2011-15 pracovala v redakci časopisu Ateliér.