Chvála Stredoeurópskeho domu fotografie

Text Tomáš Fassati

Specializované výstavní instituce fotografie provázely období emancipace tohoto média, které dlouho nebylo uznáváno rovnocenně tradičnímu výtvarnému umění. K prvním evropským galeriím zaměřeným na fotografii patřila například milánská Il diaframma založená roku 1967 italským průmyslníkem Lafrancem Colombem. To už u nás deset let v Praze působila galerie Foma, o níž ale svět vinou železné opony téměř nevěděl. Ve Spojených státech fungovalo od roku 1949 v Rochestru Muzeum fotografie George Eastmann House, v Evropě pak podobné muzeum nedaleko rodiště jednoho z vynálezců fotografie v Chalon sur Saon – Musée Nicéphore Niépce – Musée de la photographie. Zatímco galerie fotografie podporovaly postavení média mezi ostatními druhy umění, muzea se zaměřovala na komplexní prezentaci jak tvorby, tak techniky. Galerií fotografie začalo v 70. létech 20. století přibývat i v Československu, ale pro vznik instituce komplexně prezentující mladý umělecký obor nebyly v naší zemi podmínky. Slibný start Domu filmu a fotografie se uskutečnil v roce 1985 v Banské Bystrici, kde již pátým rokem působila Galéria F nabízející vedle výstav malou stálou expozici, knihovnu se studovnou, odborná sympozia, prodejnu a cvičnou fotolaboratoř. Komunistický režim však aktivitu v zápětí udusil.

Nečekaně nabytá svoboda v roce 1990 podnítila v Čechách i na Slovensku nové snahy směřující ke komplexnímu domu či muzeu fotografie. Přesto, že v tomto období bylo mladé médium již mezinárodně emancipované, měly tyto aktivity, jak ukázal další vývoj, svůj smysl. Fotografie se dostávala v 90. létech stále více také do rukou malířů, sochařů i konceptuálních umělců, kteří neměli zásadní důvody a mnohdy ani předpoklady pracovat s některými jejími specifiky, postavenými zejména na vizuálně procítěné, mistrně zvládané technice.

Fenomén fotografie si pro svá specifika od minulosti přes současnost do budoucnosti zaslouží výraznou pozornost, kterou mu mohou dát především specializované instituce. V nich je třeba se věnovat vedle fotografického umění i běžné produkci a technologiím za provázané spolupráce historiků umění, teoretiků komunikace, psychologů, sociologů a inženýrů. Tradice práce na umění zaměřených institucí tomu nepřeje, doba však vytváří podmínky pro vznik jiných typů ústavů, kde je komplexní práce odborných týmů běžná. Komplexnost je potřebná k nepovrchnímu vnímání média. Její nedostatek je vidět třeba u dnešních historiků umění, kteří se zabývají fotografií bez důsledné znalosti jejích technologií, neboť se na uměnovědných fakultách nevyučují. Když se kritik snaží pochopit tvůrčí postoje autora a netuší, jak jej technika vizuálně i obecně emočně ovlivňuje, nemůže dospět k hlubším poznatkům.

Významným argumentem pro existenci komplexně fungujících institucí je potřeba stálých expozic. Zrychlující se vývoj společnosti potřebuje stabilizační prvky, o které se opírá. Je-li vše tekuté, nejsou předpoklady pro vnímání pohybu, k jehož základním vlastnostem patří rychlost a směr. Když jste unášeni proudem davu, musíte obstát v tlačenici a snažit se neutopit, nemáte šanci ani sledovat pevný břeh. Důležité je povznést se nad hladinu, nebát se nechat na chvíli ubíhat proud pod sebou a v klidu se rozhlédnout. Vzduchem pak můžete dav i předběhnout, ale možná zjistíte, že nemá smysl se tak brzy dostat do anonymního oceánu. Současnost a budoucnost jsou závislé na minulosti a člověk – tvor vědomě reflektující – je musí vnímat. Tam, kde harmonicky nefunguje mezigenerační komunikace a spolupráce, se mladá generace vrhá jen na tvorbu výstav a pokud stálé expozice existují, tak ji tak znervózňují, že je musí stále obměňovat. Zdůvodňuje si to formálně návštěvností a jinak. Vůbec se přitom nepřemýšlí o svébytném poslání stálých expozic a potřebě jejich kontrastu i interakce s dočasnými výstavami. Protože není v některých zemích dostatek kunsthalle, zastánci uvedeného postoje namísto jejich zakládání znásilňují muzea umění, která potom neplní své základní funkce. Zkresluje se i postoj k akviziční činnosti, která mnohdy spíše slouží potřebám autorské sféry než systematické odborné práci.

Zatím je třeba v našem prostředí umět ocenit i skromnější aktivity, které mohou být důležitou inspirací pro další vývoj. V prostoru našeho bývalého společného státu jde zejména o Stredoeurópsky dom fotografie v Bratislavě. Roku 2005 ho v rámci činnosti občanského sdružení FOTOFO založil známý historik fotografie profesor Václav Macek. Jeho aktivity představují komplexní přístup k veřejné prezentaci fotografie, optimální, jaký může tomuto médiu sloužit. Návštěvníka při vstupu do tohoto Domu vítá malé muzeum, které nabízí jak historickou techniku, tak ukázky staré tvorby. Tato část je nejméně rozvinuta a v případě rozšíření prostorových možností by si zasloužila další doplnění. U vstupu je zároveň nezbytná malá prodejna publikací. Na muzeum navazují výstavní galerie. Jedna je symbolicky pojmenována stejně jako průkopnický výstavní prostor fotografie ze 70. a 80. let 20. století v bratislavském kině Pohraničník – Galéria Profil. Na její činnosti se podílel mimo jiné známý slovenský kritik a kurátor Vladimír Vorobjov, jeho jméno zase nese odborná knihovna Domu. V přízemí objektu se nachází restaurace, která umožňuje příjemné posezení nejen přátelům fotografie, ale i turistům směřujícím tudy k bratislavskému hradu. Je také zdrojem důležitých finančních příjmů Středoevropského domu fotografie.

Středoevropský dům fotografie v Bratislavě. Foto Tomáš Fassati

Zatímco prostory Domu jsou spíše skromné, mnohé z jeho aktivit vázaných na starší zastřešující občanské sdružení FOTOFO jsou naopak mimořádné. Po léta zde bylo například v angličtině vydáváno velmi kvalitní odborné periodikum IMAGO, na něž poté navázaly finančně únosnější, ale stejně náročně redigované FOTONOVINY. FOTOFO je od roku 1992 organizátorem známého velkého podzimního fotografického festivalu MESIAC FOTOGRAFIE V BRATISLAVE. Je velmi přínosné, když je veškerá tato činnost propojena také s tvorbou sbírky, která pak má příležitost výhodných akvizic ze zajímavého autorského okruhu překračujícího hranice Slovenska. V této zemi sice na rozdíl od Čech sbírá fotografii také národní galerie, ale další sbírkotvorné instituce v zemi už soustředěnou snahou v tomto směru neoplývají, byť tvůrčí fotografii do jisté míry obsahují také sbírky popradské a košické galerie nebo muzeí v Liptovském Mikuláši, Ružomberku a Trenčíně.

Stredoeurópsky dom fotografie, jak vyplývá z jeho názvu, slouží nejen médiu fotografie jako takovému, ale také má ambice mezinárodně propojovat fotografickou aktivitu střední části Evropy. Směřuje k tomu činností výstavní, publikační, edukativní, informační a sbírkotvornou.

V Čechách lze podobné komplexnější snahy zaznamenat v Jindřichově Hradci, Chebu, Praze a v Benešově. Žádná z nich však není dostatečně komplexní, aby si bez ohledu na zřizovatele zasloužila pozornost veřejnosti coby národní centrum fotografie. Dlouho plánované a při zakládání pojmenované Národní muzeum fotografie v Jindřichově Hradci doplatilo na postkomunistickou neschopnost Čechů partnersky spolupracovat ve prospěch veřejnosti. Dnes je po organizačních změnách a přejmenování na Muzeum fotografie a nových médií sympatickou institucí, do které je však z kulturních center příliš daleko, jak pro návštěvníky, tak pro odborné spolupracovníky. V Chebu se sice podařilo rozšířit původní Galerii fotografie G4 na Artcentrum, které myslí vedle sbírky také na stálé expozice a techniku, ale komplexnější činnost by vyžadovala vybudovat mnohem širší pracovní tým, k čemuž instituce zatím nesměřuje. V hlavním městě ČR byla původně velmi hodnotná, ale také spíše galerijní činnost Pražského domu fotografie na dlouhou dobu přerušena, aby následně našla velmi solidní budoucnost pod střechou Galerie hlavního města Prahy, která však také nemá důvod k větší komplexitě této specifické činnosti. Ta se rýsovala v Muzeu umění a designu v Benešově u Prahy, které v 90. letech ze své zajímavé sbírky vytvořilo první českou stálou expozici fotografie. K ní byla připravena bohatě strukturovaná expozice fotografické techniky, v níž byly projektovány také interaktivní edukační prostory fotoateliéru a klasické chemické fotolaboratoře. Násilný politický zásah však v roce 2017 expozici zlikvidoval a realizaci připravených projektů znemožnil.

Bratislavská Galéria Profil. Foto Tomáš Fassati

Potřebu existence komplexních domů fotografie potvrzuje i aktuální rozvoj science-parků, kde technika analogového i digitálního fotografického média bývá atraktivně prezentována. Tam však není předpoklad soustředit se na její tvůrčí, většinou ale ani na její kognitivní kvality. V tomto směru je komplexní činnost domů fotografie při vzdělávání a kultivaci veřejnosti současné vizuální epochy nenahraditelná.

Repro nahoře: Pohled do části expozice Domu Středoevropské fotografie. Foto Tomáš Fassati

 

Print Friendly, PDF & Email

Tomáš Fassati

Tomáš Fassati (1952) se zabývá ergonomií s důrazem na vizuální komunikaci zejména ve vztahu k architektuře a designu. Studoval teorii vizuální komunikace na pražské FAMU, psychologii a základy společenských věd na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V 80. letech založil a vedl galerii fotografie a grafického designu v Banské Bystrici. V roce 1990 založil a 27 let vedl Muzeum umění a designu v Benešově u Prahy. Zde formoval vedle sbírky volného umění rozsáhlou akvizici designu. Za odborné podpory International Institute for Information design tam fungovala výzkumná a vzdělávací laboratoř vizuální komunikace a ergonomie. Odborná úroveň práce ústavu vedla k Fassatiho pedagogickému působení na Slezské univerzitě Opava, později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, Filosofické fakultě UK, UJEP v Ústí nad Labem a nejnověji na Fakultě architektury ČVUT. Působí v organizačním výboru Mezinárodního bienále grafického designu Brno, České akademii designu (Ceny Czech Grand Design), v systému kvalitativního hodnocení českých vysokých uměleckých škol (RUV) nebo v předsednictvu vědeckých sdružení (Ergonomická společnost, Institut inteligentního designu) a předsednictvu výběrového profesního sdružení Rada galerií ČR. Je autorem i editorem řady odborných publikací včetně periodik a učebních textů. Jeho práce se zaměřují na neformální využití umění pro podporu osobnostního rozvoje člověka a v konceptu „inteligentní design a architektura“ na komplexní podporu vyvážených kvalit užité tvorby, které jsou výsledkem všech devíti typů lidské inteligence.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 2
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Tomáš Fassati

Tomáš Fassati (1952) se zabývá ergonomií s důrazem na vizuální komunikaci zejména ve vztahu k architektuře a designu. Studoval teorii vizuální komunikace na pražské FAMU, psychologii a základy společenských věd na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V 80. letech založil a vedl galerii fotografie a grafického designu v Banské Bystrici. V roce 1990 založil a 27 let vedl Muzeum umění a designu v Benešově u Prahy. Zde formoval vedle sbírky volného umění rozsáhlou akvizici designu. Za odborné podpory International Institute for Information design tam fungovala výzkumná a vzdělávací laboratoř vizuální komunikace a ergonomie. Odborná úroveň práce ústavu vedla k Fassatiho pedagogickému působení na Slezské univerzitě Opava, později na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, Filosofické fakultě UK, UJEP v Ústí nad Labem a nejnověji na Fakultě architektury ČVUT. Působí v organizačním výboru Mezinárodního bienále grafického designu Brno, České akademii designu (Ceny Czech Grand Design), v systému kvalitativního hodnocení českých vysokých uměleckých škol (RUV) nebo v předsednictvu vědeckých sdružení (Ergonomická společnost, Institut inteligentního designu) a předsednictvu výběrového profesního sdružení Rada galerií ČR. Je autorem i editorem řady odborných publikací včetně periodik a učebních textů. Jeho práce se zaměřují na neformální využití umění pro podporu osobnostního rozvoje člověka a v konceptu „inteligentní design a architektura“ na komplexní podporu vyvážených kvalit užité tvorby, které jsou výsledkem všech devíti typů lidské inteligence.