Art into Life! Collector Wolfgang Hahn and the 60s

V 60. letech 20. století začala nastupující a svojí činností mezinárodně provázaná umělecká generace v Kolíně nad Rýnem, Düsseldorfu a vůbec v celém Porýní rebelovat proti dosavadním uměleckým postupům, do kterých vnášela zásadní změny nejen díky užívání všedních předmětů a materiálů, ale také přijetím performance, tance, hudby nebo videa mezi právoplatné tvůrčí metody. Tehdejší dění sledoval a potenciál nových forem umění brzy vycítil také Wolfgang Hahn (1924-1987), někdejší hlavní restaurátor kolínského Wallraf Richartz Museum, jenž se stal jedním z prvních sběratelů kooperujících bezprostředně s německou svébytnou scénou. Hahn postupně začal od roku 1959 proměňovat svůj dům na předměstí Kolína v komplexní sbírku umění pop-artu, tendencí nouveau réalisme, autorů z okruhu Fluxus či konceptuální tvorby, přičemž shromáždil i velké množství dokumentace zachycující řadu dobových performancí a happeningů. Už v roce 1968 vystavil svůj soubor ve zmíněném muzeu a při jeho instalaci se pokusil, bez ambice odkazovat na konkrétní hnutí nebo styly, vyhnout konvenční prezentaci nashromážděných prací. Část jeho kolekce zakoupilo už o 10 let později Rakousko, aby tak rozšířilo soubor vídeňského mumoku orientovaný právě na umění nových médií i na práce reflektující v 60. a 70. letech aktuální společenské tenze. Následně mohla instituce v roce 2003 pořídit ještě další část původní sbírky a o málo později jí Hildegard Helga Hahn věnovala rovněž knihovnu s částí archivu. V současnosti mumok prezentuje formou výstavního projektu nazvaného Art into Life! vůbec poprvé celou Hahnovu sbírku a snaží se ukázat nejen její komplexní charakter, ale zachytit i základní esenci toho, jak sběratelovo rozhodnutí shromažďovat umění soustředěné na tvůrčí proces, intermedialitu a performativní přístupy ovlivnilo podobu celé kolekce, v níž jsou zastoupeny snad všechny nejvýznamnější postavy velkou škálou děl, citelně překračujících hranice dobově tolerovaných estetických i myšlenkových proudů. Odkazy k základním principům tehdejšího přístupu založeného na otevřeném konceptu znovu vyvolávají otazníky nad tím, co vlastně umění je a jaká je jeho funkce. Vídeňský projekt relativně výstižně mapuje tehdejší situaci a alespoň rámcově umožní pochopit specifika a kontext doby, a to i díky zevrubnému popisu některých stěžejních prací a odkazům na konkrétní akce. Oprávněně je tu i Hahnův dům připomínán ne jako místo pasivního kupení artefaktů, ale jako „tavící kotel”, z něhož bezprostředně vzešla i některá představená umělecká díla.

Daniel Spoerri: Hahn’s Supper , 1964. Various objects mounted on wooden board 200 x 200 x 38 cm. mumok Museum moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien, Former Hahn Collection, Cologne, acquired 1978. Photo: mumok © Daniel Spoerri/ Bildrecht Wien 2017

Mezi ně patří i záznam události tzv. Hahn’s Supper koncipované v domě Danielem Spoerrim v podvečer 23. 5. 1964 za účasti 16 umělců a jiných osobností aktivních na kolínské scéně. Spoerri jako iniciátor celé akce připravil pro ostatní gurmány ceněný Székely Gulyás do talířů přinesených podle instrukcí, po večeři celou akci nafotil a nádobí zafixoval včetně zbytků jídla ke stolu, aby tak vytvořil překlopením celého objektu do vertikální polohy jeden ze svých prvních legendárních „snare pictures”.

Výstavu pak symbolicky otevírá jeden z nejoblíbenějších Hahnových kousků, který použil právě na obálku katalogu výstavy v roce 1968, Segalova instalace Woman in the Restaurant  Both (1961). Strnulý sádrový odlitek reálné postavy zasazený do banální situace nazval jeden z prvních kritiků tehdy nově vznikajících prací Marcel Broodthaers jako hrozivou postavu vynořující se z podivně nereálného světa. Sám básník považoval především text za zásadní součást svých filmů i objektů a jeho otevřené dopisy (Lettres Overts), zahrnující často hodnotící osobní prohlášení k právě se rodícímu umění, představují podstatné dobové doklady a ilustrují paralelně autorovu potřebu přijmout text za nezbytný tvůrčí prostředek. V roce 1972, kdy Broodthaers žil a pracoval v Düsseldorfu, adresoval jedno z takových prohlášení s mottem „Our Relationship Has Become Difficult“ a odkazující k osobnosti skladatele Jacuese Offenbacha Josephu Beuysovi. Umělce v něm přirovnal k Richardu Wagnerovi a kriticky se vyjádřil k jeho pragmatickým politickým postojům, zatímco on sám podtrhl význam fiktivní povahy tvorby. A právě Beuys, jenž si aktivit Hahna vážil, protože oceňoval jeho nadšený, ale do určité míry i metodologicky založený vztah k současnému umění, věnoval na někdejší legendární výstavu objekt Door (1954/56) – ohořelé dveře – náhodný výstup praktikovaných šamanských rituálů, během nichž neúmyslně založil ve svém studiu požár. Jestliže Beuysova práce sekundárně odkazuje k nově hledaným postupům a k velké otevřenosti vůči používaným strategiím, objekty a materiály využité Johnem Chamberlainem, Paulem Thekem nebo Horacem Cliffordem Westermannem, mají připomenout, že nejenom nové metody jako byl happening či performance, ale především i netypické, často levné materiály výrazně napomáhaly překonávat bariéry mezi uměním a reálným životem, potažmo vysokou kulturou a každodenností. Vedle Nam June Paika je to například Dieter Roth, který se přiklonil k zásadní modifikaci materiálů, navíc často v  neotřelé kombinaci s lyrickou poezií, jež se stala základem jeho kreseb, obrazů i objektů. Jeho literární klobásy (Literaturwürste), obvykle plněné směsí míchanou z výstřižků populárních lifestylových magazínů a jídla – sádla nebo koření, odkazují k postupnému procesu minimalizace a k doslovnému „zažívání” umění i jeho samotného vzniku. Jogurty, banány, čokoláda a další organické substance byly umělcem v rámci jeho experimentů doslova konzumovány jako tvárné hmoty dobře umožňující díky své povaze podrobovat se Rothovým oblíbeným procesům zániku a ničení.

Dieter Roth: Quick, 1968. Torn „Quick“ magazine, filled in sausage skin with fat, 26 x 10 x 10 cm. mumok Museum moderner Kunst Stiftung Ludwig Wien, Former Hahn Collection,Cologne, acquired 1978. Photo: mumok © The estate of Dieter Roth/Hauser und Wirth Zürich 2017

Narůstající význam hudby a zvyšující se zájem o „zvukovou alchymii“ pak, mimo několika ukázek z práce Johna Cage nebo jeho přítele Merce Cunninghama, ve sbírce potvrzují zejména objekty Nam June Paika, jenž v 60. letech v Německu posouval a radikalizoval právě Cageovy postupy (například v průběhu výstavy v Galerii Parnass ve Wuppertalu v roce 1963, kde zkombinoval vypreparovaná piána i další hudební nástroje se zvukovou instalací, televizním vysíláním nebo řadou neo-dadaistických prvků).

 

Jedna z prvních prací zakoupená Hahnem a odkazující na zřetelnou linii vedoucí od expresionismu k perfomativním postupům je akční koláž Baby z roku 1957 Allana Kaprowa pohlcující ve své zářivé skrumáži i některé soukromé věci autora a předznamenávající jeho pozdější akce. A právě díla, využívající performativní postupy, v kombinaci s popisy situací nebo prostředí, recyklující privátní či nalezené předměty často transformované do podoby symbolů či fetišů, i posouvání jejich možného čtení zasazením do jiného kontextu i díky průzkumům prostoru, tvoří základ sbírky a celé instalace. Některé z prací se proměňují v ironické odrazy vlastní introspekce, ale zůstávají souběžně odkazem na konkrétní eventy, jak je patrné z objektu Selfportrait N. II Lil Piccard, která druhotně zužitkovala vlastní kostým z akce realizované v Cologne Art Intermedia Gallery v roce 1968. K radikálním uměleckým praktikám nazvaným building cuts a nabízejícím nový potenciál využití nalezených věcí odsouzených k zániku přikročil na začátku 70. let Gordon Matta-Clark, jehož zájem o architekturu a chátrající budovy Bronxu vedl k propojení intervence s fotografickou dokumentací a objekty skládanými z konstrukčních částí staveb určených k demolici. Nezbytnost připomenout a oživit principy kooperace, otevřenosti neočekávaným situacím i možnost zapojit diváky do kreativního procesu, představuje ve Vídni interaktivní rekonstrukce původní Kaprowovy prostorové instalace Push and Pull. A Furniture Comedy for Hans Hofmann z roku 1963 od dvojice současných autorů Evy Chytilek a Jakuba Neulingera. Práce je nejen připomínkou umělcova učitele, který výrazně ovlivnil avantgardu 40. a 50. let, ale je i psanou verbalizací jeho postupů a současně parodií jeho striktních formálních kompozičních metod. S podmínkou dodržet Hofmannovy zásady uplatňované při vzniku abstraktní tvorby a popsané na zavěšených kartonech, vyzývají umělci příchozí k aktivní proměně a redefinici prostoru. Současná reinterpretace a nepochybná inspirace některými z původních prací se tu stávají nástroji umožňujícími připomenout smysl a význam celé sbírky i období, které může být pro mnohé metaforou notoricky známé vývojové fáze umění, jíž ale stále nelze upřít potenciál zpochybnit a transformovat svou vlastní roli a ovlivnit tím další podoby a vývoj mezinárodní umělecké scény.

Allan Kaprow: Push and Pull. A Furniture Comedy for Hans Hofmann. 1963.Re-Invention by Eva Chytilek and Jakub Neulinger. 2017. Exhibition Art into Life! mumok Vienna. 2017-18. Photo: Lucie Váchová

Allan Kaprow: Push and Pull. A Furniture Comedy for Hans Hofmann. 1963.Re-Invention by Eva Chytilek and Jakub Neulinger. 2017. Exhibition Art into Life! mumok Vienna. 2017-18. Photo: Lucie Váchová

 

 

Úvodní fotografie: George Segal. Woman in a Restaurant Booth. 1961. Exhibition Art into Life! 2017-18. Mumok Vienna. Photo: Lucie Váchová

Výstava probíhá od 10. 11. 2017 do 24. 6. 2018

Print Friendly, PDF & Email

Lucie Váchová

Historička umění Lucie Váchová (1975) absolvovala obor dějiny umění a kultury na ÚDU FF UK v Praze. Vedle výtvarné kritiky se věnuje také kurátorství. V letech 2011-15 pracovala v redakci časopisu Ateliér.

Líbil se Vám? Sdílejte článek s ostatními.
  • 9
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

lu

Historička umění Lucie Váchová (1975) absolvovala obor dějiny umění a kultury na ÚDU FF UK v Praze. Vedle výtvarné kritiky se věnuje také kurátorství. V letech 2011-15 pracovala v redakci časopisu Ateliér.